Devět tezí o svobodě projevu
Ochrana občanských svobod je prvním a základním úkolem vlády každého státu, který si chce říkat demokratický nebo svobodný.
Odchýlit se od tohoto principu je možné pouze v čase války, kdy prvním úkolem je dosáhnout vítězství za jakoukoliv cenu, zajistit tak přežití národní komunity a udržet podmínky pro zachování občanských svobod.
Svoboda projevu je mezi všemi občanskými svobodami ta první a základní, a musí být chráněna se zvláštní pečlivostí.
V rámci svobody projevu je tou úplně nejdůležitější oblastí svoboda politického projevu. Jestliže je snad za určitých okolností myslitelné omezit např. veřejné vyjadřování projevů sexuality, není myslitelné omezit kritiku vlády ani omezit kritiku nějaké oblasti činnosti vlády.
To se týká i vládní politiky v oblasti přistěhovalectví, sociální politiky, práv menšin, práv většiny apod.
Svoboda tisku má význam pouze potud, pokud poskytuje platformu pro svobodnou výměnu názorů. Pokud je tisk ovládnut jednobarevnou politickou korektností, stává se svoboda tisku irelevantní. To se nijak netýká opatření, kterými jednotliví vydavatelé omezují formu diskuze (např. zákaz používání vulgarismů nebo příliš násilných metafor).
Z toho vyplývá, že ochrana svobody hospodských diskuzí a diskuzí na sociálních sítích, zvláště pokud se týkají politických témat, musí mít absolutní prioritu, protože takové diskuze dávají největší prostor pro střetávání a porovnávání názorů.
Tzv. hnutí proti nenávisti je nebezpečná totalitní doktrína. Veškeré zákony a další opatření proti tzv. šíření nenávisti musí být okamžitě bez náhrady zrušeny jako zvrácené, amorální, neústavní a neslučitelné s naší kulturou.
Veškeré zákony a další opatření proti tzv. šíření nenávisti musí být okamžitě bez náhrady zrušeny jako zvrácené, amorální, neústavní a neslučitelné s naší kulturou.
Na osoby, které se aktivně zapojily do prosazování tzv. opatření proti nenávisti, by měl být uplatňován lustrační zákon. Svými činy dokázaly, že nemají dostatečné mravní povědomí nebo dostatečnou schopnost úsudku, aby se mohli zapojit do veřejného života bez toho, že by představovaly nebezpečí pro občanské svobody. Je tedy legitimní pro ně požadovat zákaz působení ve veřejných funkcích po dobu např. 20 let.
