Glosy za červenec 2020

Nebuď ovce! Využívej dobré české věci, dokud jsou dostupné.

Ono se to ostatně týká každého. Já taky nemám IQ 160. Ale místo fňukání řeším, jak maximálně využít kapacitu svého mozku. Mám ale to štěstí, že na mě necizopasí lovci grantů.

Info.cz: Vědci zkoumají výsledky romských školáků v testech inteligence

Tak korporace Google (vlastník Youtube) nejen, že se v České republice vyhýbá placení daní a úkoluje vládu, ale nejnověji také chce rozhodovat o složení krajských zastupitelstev. Kdo ve volbách nemá uspět (třeba tím, že bych chtěl korporace danit), tomu před volbami zruší profily a kanály. Už se ani nenamáhají přetvařovat.

V tuto chvíli nemůžeme dělat nic jiného než skřípat zuby. Ale je naprosto absurdní tvrdit, že členství v KSČ bylo něčím amorálnějším než práce pro Google Corporation či podobné organizace. Nebylo.

Případ Redbull je zajímavý test toho, v jakém stavu je současný politický systém. Majitelé této rakouské rodinné firmy odvolali manažery americké pobočky za to, že ti manažeři podpořili Black Lives Matter. Je-li systém dosud při síle, pak bude následovat prohlášení Redbullu za rasistický nápoj. Velké řetězce ho přestanou prodávat, velké televizní stanice a sociální sítě přestanou zveřejňovat reklamu. Firma skončí, resp. zmenší se na zlomek původní velikosti. To se nemusí stát hned. Po pár týdnech klidu se stane, že nějaký aktivista bude hledat novou záminku k protestům a rozběhne kampaň.

Nebo to Redbullu projde, a to pak znamená, že systém ztrácí na síle.

Tak to se dobře dívejte. Do Vánoc budeme vědět, jak to je.

Můj odhad je, že vzpoura Redbullu byla předčasná, a že značka zmizí z trhu. Nebo minimálně bude nucena k veřejnému pokání masivnímu výpalnému.

Protože proti potravinové soběstačnosti neexistují žádné racionální argumenty, vytáhli zastánci korporátních dovozů fotografie prázdných prodejen, které ovšem zjevně nepocházejí z předlistopadového Československa (nebo aspoň nepocházejí z běžných prodejen). Jednu ukázku přikládám. Moc to ale nefunguje, protože je ještě naživu hodně pamětníků.

Navrhuji pádnější argument. V dobách potravinové soběstačnosti vážil podvyživený Hampl necelých 70 kilo, teď má 105, tedy nárůst o celou polovinu. Není to snad jednoznačný důkaz zlepšení?

Istanbulská úmluva (o odstranění posledních zbytků maskulinity mezi původním evropským obyvatelstvem) byla stažena z dnešního programu jednání vlády! Zdeněk Chytra, jediný aktivista s nulovým rozpočtem, porazil feministické organizace se stomilionovými rozpočty a neomezeným vlivem na média! Prozatím, protože ty nestvůrné organizace to za pár týdnů zkusí znova.

Děkuju všem, kdo Zdeňka podpořili. Pokud mu chcete poděkovat osobně, přijeďte na Vlastenecké setkání do Příčov, kde Zdeněk bude mluvit v panelu o rodině a výchově.

Já jsem teď za pitomce v babišovských skupinách, kde lidé nevěří, že by jejich hrdina mohl Istanbul podpořit. Ale je to lepší, než kdyby ta zrůdnost prošla.

Takže:

Existuje něco, zač by se měli protagonisté té události do své smrti stydět a já věřím, že se opravdu stydí.

Jiří Hodač měl policejní ochranku, kterou mu přidělil ministr vnitra, neboť vyhodnotil, že je opravdu ohrožen. Ten den měl jít Jiří Hodač do parlamentu. Jenže tam nepřišel, a tak mi manžel zavolal, abych se šla podívat k němu domů do Vršovic, protože jsem shodou okolností byla nedaleko jeho bydliště, ve střižně. Tak jsem se tam vydala. Přede dveřmi jeho bytu stáli policisté a jeden z nich říkal, že z bytu slyší takové divné sténání, ale že se bojí vyrazit dveře, protože k tomu musí dát souhlas majitel bytu, jinak budou muset všechny vzniklé škody zaplatit. Vedle policisty stála příbuzná Jiřího Hodače, celá nešťastná, protože neměla klíče a také se bála dát k vyražení pokyn. Tak jsem ten pokyn dala sama.

„Pánové, vyrazte ty dveře na moji odpovědnost!“ A okamžitě jsem vyťukala na mobilu číslo záchranné služby a zavolala sanitku.

Když dveře povolily, uviděli jsme ležet na zemi Jiřího Hodače v zoufalém stavu. Všichni jsme k němu běželi a naštěstí i záchranka přijela okamžitě. Shodou okolností právě sloužil spolužák mého bratrance, jediný člověk, kterého na záchrance znám. Jiřího Hodače rychle stabilizoval. V tom okamžiku mi zavolal jiný můj známý lékař s tím, že se právě vrátil z dovolené a jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem, že ještě nevím, ale ozvu se. Mezitím naložili Jiřího Hodače do sanitky, lékař ze záchranky mi řekl, že kdyby přijeli o chvíli později, dopadlo by to tragicky a odjeli. Když se posléze v parlamentu mluvilo o jeho stavu jako o diplomatické chorobě, jistě si každý dovede představit, jak mnou cloumal vztek.

Mezitím mi můj známý ze záchranky volal, že vůbec neví, co má dělat. Že Jiřího Hodače nepřijali v nemocnici v Obloukové, že ho nepřijali na Karláku, na Vinohradech… Prostě ho nepřijali nikde, ač to dneska všichni svorně popírají. V České televizi ve stejnou chvíli hráli písničku Táhněte do háje a Václav Havel, který má v této zemi nejlepší zdravotní péči, se tam promenoval v klopě s mašlí až na zem (mimochodem, červenobílou vzbouřeneckou bikoloru nosila i paní Dagmar) a dovolil si plivat na Jiřího Hodače, jemuž tento stát tu nejzákladnější zdravotní péči odepřel.

Tak jsem rychle volala onomu lékaři, který se mi před chvílí ozval. Ten ho přijal k sobě do motolské nemocnice a Jiří Hodač přežil.

Ovšem celá příhoda má velmi trpkou pointu. Po půl roce tohoto lékaře vyhodili, protože by prý za tento svůj čin v kolektivu neobstál. Oznámil mi to ředitel této nemocnice. Tímto oznámením jenom uvedl svou žádost, zda bych mu nemohla pomoci stát se ministrem zdravotnictví. Takhle silně jsem si ještě nikdy na lidský hnus nesáhla, a viníci této události jsou dodnes nepotrestaní.

Něco pro ekonomy. Představte si dvě země, Alfánii a Betánii. Obě země jsou stejné, až na jeden rozdíl.

V Alfánii jsou podniky řízeny mizerně. Jejich produkce jen tak tak stačí na pokrytí domácí poptávky. Zaměstnanci se věnují skutečné práci tak tři hodiny denně. Většinu energie věnují budování nemovitostí, které pak zůstávají ve vlastnictví občanů země. Zbývající energii věnují malým neregistrovaným výrobám.

V Betánii jsou podniky řízeny vysoce profesionálně a dosahují maximální efektivity. Zaměstnanci pracují 12 hodin denně a vracejí se z práce tak zničení, že jim nezbývá energie ani na opravy svých nemovitostí, natož na budování něčeho nového. Většina produkce je vyvážena do ciziny. Veškeré zisky jsou vyváženy do ciziny.

Která z těch zemí bohatne a která chudne? Je rozumné privatizovat státní podniky?

O vazalství se většinou mluví v negativním významu. Co by ale za to dnes Řekové dali, kdyby byli americkým nebo německým vazalem.

Byla by tím omezena jejich samostatnost, stálo by je to peníze, vyplývaly by z toho povinnosti, ale v případě tureckého útoku by mohli počítat s podporou nejsilnější armády světa nebo aspoň finanční podporou jednoho z nejbohatších evropských států.

Jenže „spojenectví“, jak je praktikováno v současném západním světě znamená něco úplně jiného. Silnější stát svého slabšího „spojence“ vysaje, zničí a předhodí k drancování komukoliv dalšímu, kdo má zájem.

Otázka týdne: Proč nemají USA vazaly? A proč je nikdy nebudou mít?

Cenzura? Nikoliv, tu podporují.

Vyhazování z práce či zavírání za nepohodlné názory? Kdepak, to se jim naopak velmi líbí.

Husákovský režim se v jejich očích provinil něčím úplně jiným. Ekonomickou soběstačností. Ethosem péče o běžné pracující. Malými sociálními rozdíly. Dostupností bytů. Skvělou úrovní školství a z dnešního pohledu neuvěřitelně vysokou úrovní technických schopností. Pěstováním národní hrdost. Podporou tradiční rodiny.

„Listopad 1989 byl odmítnutím a koncem myšlenky národního státu,“ napsal Bob Kartous.

Otázka týdne: Co vlastně vadilo na husákovském režimu

Po tom, co vyjednal premiér Babiš na právě skončeném summitu, některé ekonomické otázky úplně ztratily význam. Třeba všechno, co se týká rozpočtového deficitu. Dluh, který byl České republice administrativně přidělen, je tak obrovský, že už je úplně lhostejné, kolik peněz k tomu ještě rozhází česká vláda.
Místo toho se vynořují úplně nové okruhy problémů:

a) Co nejhladší vyhlášení státního bankrotu. Neexistuje žádný jiný způsob, jak se těch dluhů zbavit.
b) Jak co nejvíce zmírnit dopady státního bankrotu na vlastní občany.
c) Otázka vyvlastňování zahraničních majetků. Česká hospodářská politika bude nově schvalována v Berlíně, takže je prakticky jisté, že Němci zopakují velmi úspěšnou řeckou cestu. To znamená, že nás přinutí privatizovat státní vlastnictví německým firmám za symbolickou hodnotu. A je toho ještě dost – elektrárny, silnice, povodí, lesy…To bude zapotřebí dříve či později napravit.

To jen z toho, co mě napadlo v první chvíli. Těch otázek je celá řada. Tak schválně, kolik se teď najde ekonomů schopných se do něčeho takového pustit. Moje prognóza je, že budou tyhle skutečné problémy ignorovat a nadále produkovat spisy o výhodách vyrovnaného státního hospodaření.

Je tedy nakonec na každém, aby použil svůj mozek a zvážil, kdy je to v pohodě, kdy si sednout o kus dál, kdy si nasadit roušku nebo respirátor atd.

Naprosto rozumím tomu, že pro někoho je nošení roušky obtížné třeba ze specifických zdravotních důvodů. Mrzí mě ale, kolik se našlo bezohledných lidí (i mezi vlastenci), podle kterých vlastně nevadí, když se udusí staří, jinak nemocní atd. A co hůř, kolik z nich se dokázalo navzájem ujistit, že tím hulvátstvím a bezohledností vlastně „hájí svobodu“, „odhalují spiknutí“ atd. A co úplně nejhůře, že se našli lidé, co je v tom utvrzují, aby se tak stali snadno celebritami nebo dostali víc lajků na nějaké sociální síti. Mnozí z nich jsou v jiných ohledech fajn lidé. Musíme s nimi mít trpělivost. A neztrácejme čas hádkami s nimi. Neexistuje žádný argument, který by s nimi mohl pohnout – dokud nebude jejich blízký na JIPce zápasit o život.

Jo, a to tričko je z nové série Dixigear.cz

K intenzivnímu kontaktu s islámskou civilizací patří i to, že neexistuje nic, co by se stalo “jednou.” Jakmile nějaká věc projde, je jisté, že se bude opakovat a je jisté že se stane běžně akceptovanou součástí života. Dokonce tomu bude tak, že kritici toho jevu budou vystavováni šikaně, trestnímu stíhání atd.

Když ve Francii prošlo zničení pár kostelů, ničí se další jako součást každodenního života. Když prošlo první podpálení velké katedrály (před více dvěma lety), budou podpalovány další a další.

Z toho pohledu není vůbec dobré, že máme už dva případy, kdy si migrant dojel znásilnit českou ženu. V jednom případě ho soud osvobodil, z druhého vyšel se symbolickým trestem, proti kterému se ještě odvolal.

V dnešní poznámce se vracím k diskuzi s jedním nadšeným eurosvazákem, jinak redaktorem Seznamu:

Zajímavější než jednotlivé repliky je to, že debatě věnoval několik hodin a nepoložil během ní ani jedinou otázku! Kde je zvědavost? A co horšího. Kolik nového může přinést novinář, který všechno ví předem? Americká psycholožka Jean Twenge tvrdí, že tendence k takovému jednání souvisí s tím, že rychle přibývá narcisistních rysů (člověk je tak nadšen vlastní skvělostí, že nezbývá prostor pro pochybování).

Martin Gust: Kulturní válka pokračuje.

Profesorka usnula při besedě o rasismu. Studenti žádají vyhazov!

Profesorka newyorské univerzity má průšvih – usnula během Zoomove videokonference o palčivých otázkách rasismu a studenti teď požadují její vyhazov.
Kromě toho má na starosti univerzitní divadlo a zřejmě někdy někomu nedala roli, protože na ni byl tlustej.

Hillary Clintonová šla do voleb se sloganem “Stronger together”. Petr Pavel rozbíhá svou kampaň s heslem “Spolu silnější.”

To je tak, když existuje jedna globální centrála, jeden rozpočet, jedno řízení reklamních agentur. Microsoft a McDonald taky mají všude stejné slogany.

Někdy v roce 2003 jsem měl možnost strávit víkend na Orlíku, v zařízení, kam za starého režimu jezdili Štrougal, Jakeš a další. To zařízení ještě pořád funguje, ale – žel – prošlo rekonstrukcí, takže o starých časech příliš nevypovídá.

Jedna věc, které jsem si tehdy všimnul, byl neobyčejný nevkus (třeba barokně působící štukování přetažené přes panelové stropy). Ale člověka také zarazila ta relativní skromnost. Každý úspěšný melouchář si tehdy mohl vybudovat srovnatelný luxus jako největší pohlaváři.

Samozřejmě, že členové UV KSČ mohli vzít mnohem víc státních peněz a vybudovat něco mnohem luxusnějšího (jak se to dělá dnes), ale prostě to neměli zapotřebí. Chtěli něco pohodlného, ale neviděli žádný důvod, proč by se měli cíleně odlišovat od nižších vrstev. Etika držitelů moci zněla: jsme jako obyčejní pracující. Chceme se od nich lišit co nejméně.

Dnes žijeme v režimu, kde etika držitelů velkých peněz a velké moci naopak říká: Chceme se co nejvíce odlišovat od obyčejných pracujících. Ve všech oblastech života. Každou minutu musíme demonstrovat, že nejsme jako oni.

Kdybychom se v téhle jediné věci vrátili před Listopad, žilo by se mnohem lépe. Všem.

Z květnového rozhovoru:

“Pamatujete, jak jsme se smáli Jakešovi? V porovnání s příslušníky současných elit by byl bystrým analytikem.”

Ale ono je těch věcí, které jsme si ani nedokázali představit, mnohem víc.

Počínaje dnešním dnem jsem zase rozběhl webovou stránku, kde najdete informace o setkáních, koncertech, besedách a dalších akcích, které se mainstream snaží blokovat.

Pokud zjistíte, že tam nějaká akce chybí, napište mi. Doplním obratem.

Co se týče koronaviru. Po posledních týdnech se zdá, že není možné spoléhat se na vládu, její pokyny jsou příliš iracionální. Je na inteligenci každého člověka, aby si sledoval, v jaké fázi epidemie je, jaké riziko představuje účast na akci, jestli si má vzít roušku, do jaké míry se vyhýbat skrumážím. Nepřebírám za to žádnou odpovědnost.

www.svoboda-projevu.cz

Dudovo vítězství je samozřejmě skvělá zpráva. Nicméně jeho těsnost ukazuje, že polská společnosti – na rozdíl od maďarské – dosud kopíruje sebedestruktivní vývoj západní civilizace. Zvlášť, když uvážíme velmi slušnou hospodářskou situace. Za krize by Duda nejspíš neobhájil.

Polská vláda ještě nezasáhla proti nadnárodním neziskovkám. Největší síť rádií a velký deník Gazeta Wyborcza jsou ve vlastnictví Sorosových fondů. Univerzity jsou korumpovány zahraničního granty. A existují celé velké vrstvy obyvatel (zvláště mladých), které se cítí být součástí globálního světa a svou rodnou zemi berou jenom jako prostor k vydrancování.

Další směřování Polska je nadále otevřeno. Doufejme, že nyní bude vláda postupovat rázněji.

A k roli vlády. Rolí vlády má být chránit rozmanitost. To znamená dávat pozor, aby nic nevyrostlo tak, že to udusí všechno ostatní nebo že to totálně převládne. To z principu nemohou řešit ani jednotlivci ani dobrovolná sdružení. Naopak rolí vlády není a nemůže být rolí vlády všechno řídit: lidi, podniky, stromy, zvířata. To žádná vláda na světě neumí dobře a umět nemůže. Ani dobře naplánovat hospodářství ani dobře naplánovat krajinu.

Pravidelná otázka týdne tentokrát o migračních kvótách:

Všimněte si ještě jednoho detailu. Ti politici, kteří jsou proti migračním kvótám, mají tendenci se obracet na veřejnost a hledat u ní podporu. Ti politici, kteří chtějí migrační kvóty přijmout (jako např. současné sociálně-demokratické vedení ministerstva zahraničí) se naopak snaží veřejnost uklidnit lhaním o tom, že tlak není vyvíjen. Cílem je v tichosti přijmout kvóty a postavit lidi před hotové (a nezrušitelnou) rozhodnutí.

Zkrátka, intenzivní tlak na přijetí migračních kvóty byl dosud vyvíjen neustále a bude vyvíjen nadále. Bez ohledu na to, kdo momentálně vykonává předsednictví.

Jak nás ovlivní německé předsednictví EU?

Slečna Schreiberová a Bob Kartous to mají těžké. Ještě pořádně nedozněla aféra Učitelské noviny, a už je tu další časopisový rozhovor. Tentokrát ve slovenském magazínu Reconquista. Rozhovor dlouhý, celkem hluboký, s takovými otázkami, nad kterými jsem musel dost přemýšlet.

Už se těším na článek, kde to slečna aktivistka dostatečně rozebere. Na základě znalostí, které – jak sama uvádí – byly získány především prostřednictvím intimních kontaktů s palestinskými “uprchlíky.”

Nebyl jsem v KSČ, neusiloval jsem o vstup, nikdo z mé rodiny nebyl v KSČ, nikdo z mé rodiny není na seznamech agentů, dědeček inženýr si v 50. letech odpracoval své roky v kamenolomu, sociologii jsem začal studovat až v roce 1991.

Připomínám to proto, aby bylo jasné, že jsem se se starým režimem nebyl ani v nejmenším zapleten, takže můžu říct, že mi úplně ukradené, co kdo dělal před 30 a více lety.

Někteří přátelé mi totiž v poslední době vyčetli, že se objevuji s Josefem Skálou. Dost možná, že se v roce 1968 (když mu bylo 15) opravdu zachoval hloupě nebo hanebně, ale je to víc než 50 let!!! V posledních 20 letech si počínal mnohem čestněji než většina tzv. demokratických politiků. A řešit dnes rok 68 – to je stejné, jako bychom v roce 1980 někomu vytýkali, co dělal za Masaryka. Absurdní.

Využívám této příležitosti k poděkování. V první řadě mé skvělé manželce, která mi byla věrně po boku a podporovala mě, jak to jenom šlo. Pak několika dalším blízkým přátelům, co mi hodně pomohli, a které nechci veřejně jmenovat, abych jim neublížil. A hlavně spoustě lidí, co mě podporovali, sdíleli, organizovali besedy, doporučovali mé knihy, sami je kupovali – mnohdy víc výtisků a rozdávali známým… bez vás všech bych nebyl schopen věnovat čas práci na knize. Bez vás bych nebyl schopen překonat všudypřítomnou cenzuru. Bez debat s vámi by mě nenapadla spousta podstatných myšlenek a nepřečetl bych některé důležité články. Děkuju!!!

Cesta z nevolnictví je tak vlastně kolektivní dílo.

Tahle informace je zajímavá tím, že zazněla od respektovaného experta a dostala do mainstreamových médií. Ve Velké Británii existuje tichá dohoda mezi policií a muslimskými komunitami. Muslimské komunity nebudou podporovat velké atentáty (kdy bylo naposled něco s desítkami mrtých?) a policie bude na oplátku pronásledovat ty, kdo se muslimské komunitě znelíbí. A bude tolerovat radikalizaci mladých muslimů. Funguje to k perfektní spojenosti všech – kromě obyvatel Velké Británie.

Nejpodstatnější otázka pro nás je, zda Hamáček náhodou nezavádí totéž.

Jihad Watch: “Authorities know far-right extremism is not a major threat,” but focus on it to appease Islamic terrorists

Už teď vím, že někteří vlastenci budou tvrdit, že když je David židovského původu, že nemůže být dobrý vlastenec nebo něco na ten způsob. Takže, pánové a dámy, jděte do háje. Víte, že já říkám věci, jak jsou a nikdy neuhýbám. Když vedení pražské židovské obce jedná hanebně, jsem v naší zemi možná jediný, kdo o tom hlasitě mluví. Ale David Bohbot takový není. Udělal pro tuhle zemi hodně práce. Už před mnoha lety podporoval antiislámské hnutí, trénuje kluky na školách (a nic za to nechce), podporuje ozbrojené složky, jak to jenom jde… Kdo může říct, že má tohle za sebou?

Mimochodem, v létě napíšu nějaké články o židovské otázce. Vím, že mi budou nadávat z obou stran, ale je poctivé se s tím vypořádat. A žádný problém nezmizí tím, že o něm nebudeme mluvit.

c) zaznívá srovnání s tím, jak hospodařil v 90. letech ministr financí a později premiér Klaus. Tam ale musíme připomenout, že Klaus zdědil po Štrougalovi a Adamcovi státní správu s neuvěřitelně nízkým počtem úředníků a neuvěřitelně nízkou mírou korupce (ve srovnání s dnešními poměry). Klaus nemusel nic reformovat, prostě dostal funkční aparát. To je situace naprosto rozdílná od té, do které vstoupil Babiš.

Z rozhovoru s Ondřejem Brožem:

Na Západě se můžeme setkat s názorem, že tak, jak vypadá naše civilizace, že tak jednou bude vypadat celý svět. Že oni jsou jen trochu zaostalí a postupně nás doženou. Nicméně v posledních 40 letech se jasně ukazuje, že trend je jiný. Arabská, čínská, indická a snad i latinskoamerická civilizace se od nás vzdalují. Vrací se ke svým kořenům. Což je docela jasné. Když vidí v jakém stavu je Západ, kdo by to chtěl napodobovat.

Případ protibabišovské aktivistky, které zkrachoval krámek (protože zákazníky její aktivity štvaly) je perfektní ilustrací toho, co se v dnešní době děje.

Naivní venkovanka odvedla špinavou práci pro nadnárodní skupiny, a ty ji vzápětí koply do zadnice. Už tě nepotřebujeme. Stamiliony létají, ale pro naivní aktivistku, která šla do osobního rizika, není ani pár korun, které by ji podržely. Vždycky pro ně bude jenom špinavá buranka, kterou pohrdají. Bez ohledu na to, jak moc se bude snažit.

A tak je to s celými společenskými vrstvami. Legrační je, že každý z těch naivních aktivistů doufá, že to postihne všechny ostatní, a ne jeho.

Když může být úspěšný kdokoliv, tak proč ne každý?

Je to slovní hříčka? Ne, je to otázka, která ukazuje na rozdíl mezi rovností a rovností příležitostí. Že rovnost příležitostí je jenom takové šidítko pro naivní lidi.

Skutečná rovnost totiž znamená, že úspěšný může být každý. Závidíš svému sousedovi, že mu jeho tesařská živost jde dobře a že má nové auto? Vyuč se taky tesařině, pracuj 11 hodin denně a za 10 let budeš mít taky nové auto. A jestli už není příležitost pro dalšího tesaře, tak se vyuč elektrikářem nebo instalatérem. Rovnost příležitostí oproti tomu znamená, že v továrně pracuje tisíc lidí, ale pouze jeden může být ředitelem.

Otázka týdne: Když může být úspěšný kdokoliv, proč ne každý?

Ze skvělého článku o buranech, svobodě a jižanské vlajce (a samozřejmě Radiu Dixie):

Opsali jsme oblouk a vrátili jsme se k tomu, co jsem napsal na začátku. Dixie je totiž logicky na řadě. Jsme všechno to, co je dneska potřeba zlikvidovat. A právě proto nepřestaneme mávat vlajkou s třinácti bílými hvězdami. Nikdy se nevzdáme. Nikdy. I kdyby to znamenalo přejít do jakéhosi undergroundu a smířit se s rozvleklým a drahým taháním po soudech. Tenhle prapor je pro nás především symbolem svobody. Dokud ho dokážeme udržet nad hlavou, ještě není všechno ztraceno. Pořád existuje místo a prostor, kde se svět ještě nezbláznil.

Radio Dixie: Tenhle svět vážně potřebuje víc pořádnejch buranů

O Husovi by taky dnešní novináři nenapsali nic dobrého. Xenofob, nacionalista, náboženský fanatik…

Mimochodem, opravdu je největším nebezpečím pro tuhle zemi jakýsi japonský podnikatel? Z prohlášení šéfů Trikolory to tak působí.

Jana Kellera sleduji od začátku 90. let. Tehdy jsem byl tržním komsomolcem, co četl Hayeka a Friedmana ne jako inspirující osobnosti, ale jako vlastníky dogmat. A texty profesora Kellera mě přiváděly k zuřivosti, protože ta dogmata nemilosrdně rozbíjel. Nemilosrdně a přitom vtipně a elegantně.

Naštěstí to ale bylo v 90. letech. Svět ještě nebyl dost pokrokový, takže s nestalo, že bych tím čtením utrpěl trauma, podal stížnost, a spolu s dalšími si dal židle do kruhu, kde bychom si pod dohledem několika psycholožek navzájem sdělovali, jak se cítíme a jak hluboce se nás dotklo, že jsme museli něco takového číst. Dokonce tehdy ani nebylo možné vypořádat se s jiným názorem udáním blokováním a tzv. deplatformingem, což je taková mnohem horší a mnohem ostřejší obdoba dřívější cenzury.

Laudatio na Jana Kellera