Druhý pohled z 20.4.: O skutečných mzdách

Argumentovat tím, že rostou nebo klesají platy (ať už nominálně nebo reálně) je docela obyčejný podvod, pokud se v tom nezohlední výdaje domácností na bydlení, zdravotnictví, vzdělávání a platby finančním institucím.

Kdyby se počítalo poctivě, rychle by se ukázalo, že dnešní západní ekonomiky nedosahují výkonnosti srovnatelné se západoevropským sociálním státem 70. a 80. let. Dokonce by měly problém i se srovnáním s některými režimy bývalého sovětského bloku. Bylo by také jasné, že privatizace, liberalizace a deregulace 80. a 90. let vedly k dramatickému poklesu hospodářské výkonosti.

Poctivé počítání mezd také ukazuje, že to, co se lidem prodává jako „snížení daní“, je velmi často ve skutečnosti jejich zvýšení. Výplaty o kousek narostou, jenže stát není schopen financovat některé dosavadní služby, lidé si je musí platit ze svého a jsou na tom v nejlepším případě stejně. Změní se jen to, že peníze neplatíme svému národnímu státu, nýbrž nějaké cizí korporaci. V horizontu několika let se to projeví úpadkem.

Snižování daní je oprávněné pouze tehdy, ví-li vláda, kde jindy ty peníze vezme. Jako třeba v Maďarsku, kde snížení daní vykompenzovali vyšším výběrem daně korporátní.

To dobře vysvětluje, proč je veřejnost zpravidla skeptická ke snižování daní. Nejde o to, že by lidé byli závistiví. Ani o to, že by milovali socialismus. Je to jen otázka toho, že už mají nějakou životní zkušenost.