Druhý pohled

O neschopnosti myslet (22. 4. 2024)

Na současných elitách (ve smyslu přístupu k moci, nikoliv vlastnostech) je fascinující, jak politická korektnost postupně přerůstá ve ztrátu schopností přemýšlet o běžných záležitostech každodenního života. Jestli to chcete vidět v praxi, přečtete si recenzi Seznamu (analytik Matouš Hrdina) na knihu sociálního psychologa Jonathana Haidta o sociálních sítích.

Pokládám Jonathana Haidta za skvělého psychologa, nicméně politicky je to typický současný liberál se všemi móresy a slabostmi té skupiny lidí. Napsal knihu, kde upozorňuje na souvislost (a pravděpodobně i velmi silnou příčinnost) mezi pobytem na sociálních sítích a psychickými problémy mladých lidí. Haidt v tom není nijak průlomový. V podstatě všichni, kdo se tím seriózněji zabývají, dospívají ke stejnému nebo velmi podobnému závěru. V českém prostředí upozorňuji na profesora Stránského.

Ale je to samozřejmě jen výsek skutečnosti. Někteří k tomu dodávají, že existují i další problémy a že nelze všechny bolesti světa redukovat na sociální sítě. Chudnoucí a rozpadající se Západ nedokáže dát mladým ani perspektivu ani takovou přípravu, aby si poradili se stále těžším životem. A z toho vyplývají další věci.

Někdo další může namítat, že jen tak „jim sebrat mobily“ by bylo velice bolestné, protože mnoho z těch lidí nemá skutečné vztahy, chybí jim návyky, nesportují, nečtou knihy… zkrátka, byl by to pro ně šok.

Budiž. Analytik Matouš Hrdina by mohl téma rozvíjet, upozorňovat na slabiny v argumentaci atd. Jenže to je přesně to, čeho není schopen. Umí jen osobní útoky. Takže Haidta obviňuje z ohrožování děti a přidává konspirační historku o tichém spojenectví, jehož „typickými členy jsou bezpečnostní složky a k nim přidružený průmysl (kterým špehování a boj s internetovou anonymitou přináší víc moci a peněz), konzervativní pravice (která se snaží o udržení společenského statutu quo) a křesťanští fundamentalisté (kteří chtějí ženy a mládež odstřihnout od progresivních myšlenek a nastolit patriarchální dystopii), a nikomu z nich opravdu nejde o čisté blaho dětí. Knihy, jako je ta Haidtova, těmto skupinám přinášejí účinnou munici a v jejich vleku se pak často ocitají rodiče a další lidé, kteří mají o duševní zdraví dětí upřímnou obavu.“

Takže korporace Facebook prý spolupracuje s křesťanskými konzervativci. Svatá prostoto! Když jsou tvoje myšlenky příliš složité, okamžitě tě prohlásím za nebezpečného fanatika a začnu usilovat o zákaz tvé knihy.

A to jsme u toho. Když je zakázáno myslet, pak se nedají korigovat ani drobné problémy, rostou z nich gigantické problémy a ty rozervávají svět.

O debatě s Dušanem Třískou (22. 4. 2024)

V nadcházející veřejné debatě se známou postavou ekonomické reformy 90. let Dušanem Třískou budu hájit tezi, že zatímco reformy po roce 1945 přinesly nejen sociální kapitalismus, ale také éru nevídané prosperity a všestranného civilizačního rozvoje, reformy 90. let vedly nejen k ekonomickému úpadku, ale také ke zhroucení vzdělanosti, rozpadu společnosti a civilizačnímu úpadku tak hlubokému, že je dnes ohroženo samotné přežití Západu.

To není záležitost toho, jestli se v 90. letech něco ukradlo nebo jestli měla být privatizace technicky provedena jinak. Budu tvrdit, že od základu chybná je celá ta koncepce privatizace a liberalizace.

O marnosti (21. 4. 2024)

Gaučoví válečníci šílí nadšením a mají pocit, že právě schválená 61 miliarda dolarů může otočit průběh války na Ukrajině.

Zřejmě zapomněli, že minulá dávka byla 67 miliard a byla schválena v situaci, kdy Ukrajina měla k dispozici půlmilionovou armádu několik let cvičenou a připravovanou za dohledu NATO. Navíc byly k dispozici plné sklady starých zařízení a munice v nejrůznějších zemích NATO a u jejich spojenců. Proti tomu stálo naprosto nepřipravené Rusko, kterému nefungovalo téměř nic.

Dnes jsou ty sklady prázdné, tehdejší slavná ukrajinská armáda úplně zničena, kapacitu zbrojovek se nepodařilo navýšit a Rusko se zvládlo přeměnit na válečnický stát s impozantní kapacitou zbrojovek. Navíc stouply ceny tak, že za stejné dolary nakoupíte zlomek toho, co předloni. Rusům to nevadí, protože vyrábějí ve státních podnicích.

Když to neotočilo válku tehdy, jak by ji to mohlo otočit dnes.

Ale vadí to vlastně někomu?

O hře na financování války (21. 4. 2024)

Tak Američani schválili tolik peněz, aby to stačilo na prodloužení války na Ukrajině o pár měsíců. K dokreslení celkového obrazu je dobré připomenout pár základních faktů:

  1. Většina Republikánů hlasovala proti. Dlouhodobě je skeptický Pentagon. Konec konců, kdyby byla před rokem zahájena skutečná mírová jednání, drželi by Rusové méně území než dnes, jejich zbrojní průmysl by nebyl tak rozjetý a většina kapacit NATO by nebyla vyčerpána.
  2. Evropští členové NATO už nemají co dát. Bez ohledu na to, kolik se schválí peněz. Zaplatili za konflikt na Ukrajině ztrátou posledních zbytků  bojeschopnosti. Teď už zbývají jen Američané. Budou i oni ochotni vzdát se své  bojeschopnosti a tudíž kapitulovat před Čínou kvůli prodlužování války na Ukrajině?
  3. Samozřejmě, ještě zbývá paběrkování, kde na světě je ještě pár starých nábojů v nějakém skladu, ale to probíhalo už před tím hlasováním. Konec konců, halasně propagovaná akce Petra Pavla zatím přinesla 180 tisíc nábojů, což stačí na 10 dnů boje.
  4. Kromě toho Ukrajině došli lidé. Dokážou ještě odchytávat lidi na ulicích a bez řádného výcviku je posílat na frontu, ale to není skutečná armáda.
  5. Většina schválených peněz zůstane v Americe, kde si je rozdělí armádní dodavatelé, konzultační firmy atd. Další velká část se rozkrade na Ukrajině a něco z toho se obloukem vrátí do USA. O nic jiného nejde. O vítězství ve válce tam už nikdo neusiluje.

O mužích a ženách (20. 4. 2024)

Ve většině vyspělých zemí se mladé ženy stávají výrazně liberálnějšími než jejich mužští vrstevníci. Tyto rozdílné pohledy na svět mohou ovlivnit politiku, rodiny a další oblasti,“ píše The Economist.

Ono to bylo vždycky tak, že ženy byly politicky víc nalevo. Jenže politika neurčovala, co mají lidé dělat v posteli nebo jak mají mít rozděleny práce v domácnosti. Dnes je život zpolitizován. Paradoxem pak je, že ty stejné ženy, které nevydrží s normálním klukem, protože si udělal legraci z počtu pohlaví, pak chodí s migrantem a nechávají se od něj mlátit. Nicméně něco ty postoje spojuje – absolutní konformita vůči tomu, co říká velký tisk a podporuje korporátní svět.

O bankách (20. 4. 2024)

„Banky nejsou jen tak ledajakými podniky. Banky jsou doslova finanční páteří ekonomiky. A jakmile se pokusíme oslabit banky anebo znevýhodnit bankovní služby, okamžitě se negativní důsledky tohoto neuváženého kroku začnou rozlévat napříč celou ekonomikou.“

Autorkou toho citátu je Markéta Šichtařová, ale klidně to by mohlo zaznít od jakékoliv jiného ekonoma hlavního proudu.

Že je naše země a náš národ na cestě k lepší budoucnosti, to poznáme podle toho, že takové výroky začnou být nemyslitelné. Že si nikdo nebude myslet, že finanční spekulace jsou „páteří ekonomiky“ a že poctivá práce jsou jen takové drobnosti někde na okraji.

Co chtějí muslimové (19. 4. 2024)

Britská multikulturní politika přinesla ovoce. Vláda vynaložila miliardy na integraci muslimů. Britští policisté tvrdě zasahují proti každému, kdo by se snad jen křivě podíval na muslima. Naopak muslimské zločiny se bagatelizují, protože jejich vyšetřování by mohlo být projevem rasismu. Přitom počty těch obětí jdou do tisíců.

A jak to zapůsobila na privilegovanou komunitu? Průzkum realizovaný velkou nadnárodní agenturou ukázal, že mezi muslimy do 24 let je drtivá většina těch, kdo požadují zavedení zákonů proti rouhání. Těch, kdo požadují zavedení islámu jakožto státního náboženství se vším všudy je čtyřikrát více než těch, kdo podporují demokracii. Nadpoloviční většina schvaluje teroristické útoky. A tak dále.

Mimochodem, velká část britských mešit je přímo řízena ze zemí, které mají dobré vztahy s Ruskem. Všimněte si, že v tomto případě to žádný problém nepředstavuje.

O privatizaci (19. 4. 2024)

Tak jsme se od pana ministra Stanjury dozvěděli, že když rozprodají nebo rozdají část posledního zbývajícího majetku českého státu, že tím vyhoví volání občanů po štíhlejší a méně obtěžující státní správě. Tedy méně úředníků a méně kontrol či nařízení. To by mě zajímalo, až budou železniční koleje patřit BlackRocku a poštovní budovy mafiánům napojeným na ministry, o kolik se tím sníží počet zaměstnanců úřadu vlády nebo Bartošova ministerstva pro místní rozvoj nebo jakéhokoliv jiného ministerstva. A o kolik se tím sníží počet zbytečných kontrol z hygieny, od hasičů, z finančáku, sociálky atd.

Je to samozřejmě řečnická otázka, nesníží se to vůbec. Není mezi tím žádný vztah. Stejně dobře by mohl Stanjura tvrdit, že výprodejem toho majetku vychází vstříc požadavkům občanů, aby bylo lepší počasí nebo aby měli kvalitnější sex nebo cokoliv jiného.

To nejzajímavější, že se nenajde nikdo, kdo by otevřeně řekl, že je to úplná pitomost. Žádný novinář, žádný analytik, žádný ekonom. Ne, to není komické školní představení. To jsou západní elity roku 2024.

O vítězích studené války (18. 4. 2024)

Amerického politologa Johna Mearsheimera moji čtenáři asi znají. Někdo ho čte a poslouchá proto, že s jeho názory souhlasí. Ale profesor Mearsheimer je velice zajímavý i z úplně jiných důvodů. Je vlastně živou vzpomínkou na časy, kdy američtí stratégové hráli proti Sovětskému svazu něco na způsob šachové partie. To znamená, že přemýšlíte o tom, jaký tah může udělat váš soupeř. Jaké má možnosti, co z toho je pro něj výhodné, co je pro něj nevýhodné. Srovnáváte kombinace, zvažujete riziko, snaží se podívat na svět jeho očima… a pak teprve táhnete.

To je něco, čeho dnešní elita schopná není. Takové šachové partie hrají mezi sebou v rámci jednoho ministerstva či jedné politické strany. Ale proti vnějším soupeřům to nedokážou. Tam nastupuje mentalita zfanatizovaných primitivů. Na první pohled by se nabízelo přirovnání k boxu nebo zápasu ve volném stylu, ale ve skutečnosti i boxer přemýšlí, kdy udeřit, kdy se krýt, kdy uhnout, snaží se předvídat tahy soupeře… nic takového dnešní diplomati nezvládnou. Protistrana je pokládána za esenciální zlo, které nemá žádné zájmy, nesleduje žádné strategie a chce jen ničit a zabíjet, zabíjet a ničit. I když to pro něj není výhodné. Když se díváte na svět takhle, není větších a menších rizik, není zvažování možností… prostě vidíte rudě a mlátíte kolem sebe.

John Mearsheimer ze staré školy se snaží analyzovat ruské myšlení a na základě toho navrhnout kroky, které Američanům umožní získat maximum možného při minimálním riziku. Co přesně radí? Tvrdí, že  Rusko pokládá Ukrajinu za hrozbu své existenci, protože se prostřednictvím Ukrajiny angažuje Západ. Každý kousek západní pomoci zvyšuje ruské odhodlání. Mearsheimer tedy navrhuje pomoc úplně zastavit a připravit ruskou stranu o motivaci pokračovat ve válce.

Zní to divně? Lidé jako John Mearsheimer vyhráli studenou válku. Lidé jako Nulandová a Blinken prohráli všechno, na co kdy sáhli. Lidé jako Hodges se zatím zmýlili ve všech prognózách, které publikovali.

Svět zítřka (18. 4. 2024)

Knihu Svět zítřka jsem dostal darem od autora, přečetl a okamžitě zařadil do nabídky e-shopu. Je to jedna z těch knih, která by měla být v každé knihovně. Články Goebbelse, Emanuela Moravce a dalších podobných, ale taky třeba Masarykova recenze Mein Kampfu nebo články německých protinacistických intelektuálů. Vybral a seřadil Petr Žantovský.

Nejlepší protilék na lži různých nových politicky-korektních „historiků“.

PODROBNOSTI O KNIZE ZDE.

O ruských špionech (17. 4. 2024)

„Rusové věděli, kam zaútočíme. Plány na naši protiofenzívu byly v Kremlu na stole ještě předtím, než tyto akce vůbec začaly. Historie ukáže, jak se Moskvě podařilo mít tak podrobné informace, říká Vladimir Zelenskij,“ uvádí novinový článek a píše cosi o ruských špionech v Kyjevě.

Nemohu vědět, kolik mají Rusové v Kyjevě špionů, ale mohu vědět, odkud věděli o ukrajinské ofenzivě. Z novin! Každý to věděl. Noviny byly plné článků o tom, co všechno mají ukrajinské jednotky NATO připraveny, odkud zaútočí, v jakém místě dosáhnou černomořského pobřeží, jak odříznou Krym, jak Rusové budou prchat v panice (a jak už utíkají z Krymu) atd. Podobně jako teď čteme spoustu článků o tom, že Ukrajina plánuje útok na Krymský most. To bude zase divení se, odkud Rusové o tom úmyslu věděli předem.

Ukrajinci šli dokonce tak daleko, že natočili filmovou upoutávku na připravovanou útočnou akci a šířili ten film na sociálních sítích.

A teď se diví, že to Rusové věděli. Před chvílí jsem připomněl, že zveličování vlastní síly bývá typicky aplikováno tam, kde se jedna ze stran cítí mnohem silnější. Oni možná opravdu věřili, že ruská strana zkolabuje. Nabízí se logické srovnání s bitvou u Kursku, kde Němci úplně nesmyslně útočili na dobře připravené pozice Rudé armády (která ještě navíc měla početní i materiální převahu). Ale zdá se, že na německé straně to byla spíše otázka toho, že nikdo neměl odvahu předem ztracenou akci odvolat. Velitelé NATO v roce 2023 oproti tomu podle všeho věřili vlastní velkohubé propagandě.

O návštěvě v CIA (17. 4. 2024)

Tak český premiér navštívil centrálu CIA. Na těch kontaktech není nic šokujícího, přinejmenším pro tu část veřejnosti, která je přesvědčena, že premiér nehájí zájmy českých občanů, nýbrž amerických zájmových skupin.

Velmi zajímavé ale je, že se ty kontakty nepokouší skrývat. Tajné služby jsou přece od toho, aby byly tajné. Že byl nějaký státník řízen CIA, to se zpravidla zjistí až po desítkách let při odtajňování archivů. Oproti tomu Petr Fiala centrálu americké tajné služby navštívil během oficiální návštěvy a ještě nechal do novin rozeslat oznámení, že tam byl.

V čem je rozdíl mezi starou a novou situací? V poměru moci! Pokud proti mně stojí někdo srovnatelně silný, tak své kroky skrývám, abych získal výhodu případného překvapení. Ale jsou jiné situace, kdy svou sílu úmyslně ukazuji a zveličuji. Podívejte se všichni! Na mé straně jsou ti, kdo vidí do každého mobilu a znají každý detail vašich osobních životů. Ti, kdo svrhávají prezidenty a nechávají své odpůrce mizet bez stopy. Odrazuji tu slabší stranu od toho, aby se pokoušela vyvolávat konflikt. Jen se obávám, že Petr Fiala neví, že vyhrožovat CIA je podobné jako vyhrožovat bednou výbušniny, na které sedím.

Tím netvrdím, že Petr Fiala a lidé v jeho okolí to takhle detailně promýšlejí. Tipuji, že jednají spíš intuitivně. Ale výsledek je stejný.

O podpoře talentů (16. 4. 2024)

Jednou z nemocí naší doby je nezdravé a iracionální soustřední na talentované a vysoce inteligentní děti. Ve skutečnosti je talent něco dost efemerního a obtížně měřitelného a inteligence hraje mnohem menší roli, než se obecně předpokládá. Jak ukazuje řada studií, velcí vynálezci a vědci byli většinou lehce nadprůměrně inteligentní (třeba kolem té 107), ale tahle inteligence byla kombinována se zápalem, kreativitou a dalšími věcmi.

Jak píše americká psycholožka Angela Duckworth: „Za prvé. Děti, které prokazují výjimečnou cílevědomost a výjimečnou schopnost zaměřit se na dosažení určitých cílů, by měly být podporovány stejným množstvím prostředků jako děti označené jako “nadané a talentované”. Za druhé, jako pedagogové a rodiče bychom měli děti podporovat v tom, aby pracovaly nejen intenzivně, ale také vytrvale. Zejména bychom měli mladé lidi připravit na to, aby počítali s neúspěchy a prohrami, a upozorni, že vynikající výsledky v jakémkoli oboru vyžadují roky a roky práce.“

Druhý pohled (16. 4. 2024)

Přejmenoval jsem tuto rubriku na „Druhý pohled“. Chci tím vyjádřit, že se snažím psát takové glosy, aby si čtenář všimnul něčeho, co není na první pohled vidět. Trendů, souvislostí, zákonitostí atd.

Aby si čtenář neřekl: „Výborně, přesně tohle jsem si myslel!“ ani „Mluvíte mi z duše“ ani „Absolutně s tím souhlasím“. To je dobré, ale to nestačí. Kvůli tomu nemusíte tuto rubriku číst, ty všechny věci byste věděli i beze mě.

Mým cílem je, aby si čtenář řekl „Zajímavé. Nikdy mě nenapadlo o tom takhle uvažovat“ nebo něco na ten způsob. Aby těch pár minut čtení nejen působilo intelektuální potěšení, ale taky způsobilo, že čtenář bude vědět něco, co nevěděl. Uvědomovat si něco, co si neuvědomoval.

O eskalaci války (15. 4. 2024)

Západoevropské státy NATO jsou připraveny překročit hranici mezi přímou a nepřímou válkou s Ruskem. Alespoň některé. Po boku ukrajinských jednotek NATO mohou začít otevřeně bojovat britské jednotky NATO, polské jednotky NATO, francouzské jednotky NATO… oni tam ti vojáci bojují už dnes, ale bylo by jich víc a přestali by se skrývat.

Mnozí vyjadřují oprávněné obavy, že nás to přibližuje jaderné válce.

Ale je tam ještě jeden zádrhel. I kdyby všichni evropští členové NATO postavili všechno, co mají k dispozici, nepřiblížili by se hranici 100 tisíc vojáků. To není síla schopná zastavit bezmála milionovou ruskou armádu. Nemají ani žádnou techniku, kterou by Rusové neměli. A munici jen na pár dnů.

Novinové titulky mohou vykřikovat cosi o zvratu ve válce. Ve skutečnosti by to na pár týdnů zpomalilo postup ruské armády. To je vše, čeho je Západ schopen dosáhnout.

O úspěšném Fialovi (15. 4. 2024)

Petr Fiala byl znovu zvolen předsedou ODS. Jasně, jednoznačně, suverénně. Je to dobré upozornění, že naše země je rozdělená a existují naprosto různé pohledy.

Pro velkou část obyvatel ČR je politika vlády naprosto katastrofální. Přinesla hospodářský úpadek, rozvrat veřejných financí, vlnu krachů firem, pád minimálně milionu lidí pod hranici bídy, ale taky vlnu politických procesů, zhoršení bezpečnosti, otevření země záplavě muslimských kolonistů a přivedla nás na hranici války s jadernou mocností. Vláda šílenců nebo zločinců.

Nicméně mocenské struktury jsou perfektním stavu. Zfanatizovaný okruh obdivovatelů je sice menšinový, ale stačí to. Dokážou vytvářet obraz skvělých výsledků a dokážou se o tom navzájem ujistit. Jsou dost silní, aby potlačili veškeré disentní hlasy. A dokážou se navzájem ujistit, že jakékoliv prostředky jsou přijatelné, vedou-li k udržení u moci.

Z hlediska technologie moci je Petr Fiala superúspěšný politik. Jeho strana vyhrála troje volby a míří k celkem slušným výsledkům v eurovolbách.

Připomínám železný zákon dějin: Schopnější vládnou méně schopným. I když elita podléhá iracionálnímu davovému šílenství, opozice je na tom ještě hůř. Možná má ANO stejně výkonný sekretariát nebo stejně kreativní propagační oddělení jako ODS. Ale není za tím žádná skupina ani žádná sociální vrstva, která by byla odhodlána změnit poměry a která by k tomu měla dostatečnou sílu a schopnosti.

Jungmannova národní akademie po roce (14. 4. 2024)

Rok a měsíc uplynul od prvního semináře Jungmannovy národní akademie: Geopolitika Ruska a Číny s Oskarem Krejčím a jako drobný doplněk vztahy civilizačních okruhů s Petrem Hamplem. Včera jsme ten stejný seminář zopakovali (již poněkolikáté). Jungmannova národní akademie za ten rok získala tři stovky studentů (pravidelných i příležitostných), desítky učitelů, sponzory i drobné podporovatele, snad i skvělou reputaci. A hlavně jsme se strašně moc naučili.

Dostávám otázky, jestli to je výchova kontraelity. To určité míry ano. Ale vznik kontraelity zpravidla bývá nezamýšleným důsledkem něčeho jiného. Tady nám jde o to, že pomáháme sobě i dalším lidem rozumět světu kolem sebe, rozumět sami sobě, kultivovat své myšlení i svou osobnost a žít tak, aby nás to bavilo. A takovým vedlejším produktem je to, že tu vyrůstají lidé podstatně vzdělanější a kompetentnější než ta „elita“, která dnes ovládá redakce, ministerstva a mnohdy i univerzity. Však taky občas dostáváme od některých profesionálních intelektuálů – režimních patolízalů hořké a nepřátelské zprávičky.

Tudíž příležitost poděkovat všem, kdo nás podporují. A že jich není málo.

O drogách (14. 4. 2024)

Je všeobecně známo, že antidepresiva snižují sexuální potěšení. Série pokusů experimentů londýnských psychiatrů ukázala, že psychedelické látky (houbičky, lsd atd.) srovnatelný účinek proti depresím, ale sexuální život netlumí, naopak zlepšují prožívání. Vědci narazili na jediný problém. Že pod vlivem těch látek člověk prožívá až příliš citů a něhy vůči někomu, komu by v běžném stavu nechtěli nic takového poskytnout.

Znova a znova to ukazuje, jak hloupá je nálepka „drogy“, která zahrnuje nejrůznější látky s nejrůznějšími účinky. Některé opravdu představují  hrozbu pro lidi a společnost a oprávněně požadujeme, aby stát zasáhl proti jejich šíření, jiné by se měly používat pod dohledem lékařů a další jsou naprosto neškodné. Když se to všechno na jednu hromadu, je výsledkem jen zmatek a totálně neefektivní politika. V zásadu souhlasím s lidmi, kteří varují, že pokud budou legalizovány některé „drogy“ pro dospělé, budou brzy legalizovány všechny, a to i pro děti. A samozřejmě musíme vidět, že některé zdánlivě neškodné látky jsou pro uživatele jen branou k látkám velmi nebezpečným. Ale to všechno je právě dáno tím, že nálepka „drogy“ zahrnuje všechno kromě alkoholu.

O symbolech (13. 4. 2024)

„Symbolicky jde o přechod Slovenska do tábora nedemokratických a čistých totalit, které pod vedením Ruska a Číny vyhlásily a vedou (zatím hybridní) válku “americkému” světovému řádu,“ napsal komentátor Peter Schutz a spousta liberálních médií to přetiskuje.

I já na tu větu upozorňuji, protože je nesmírně zajímavá. Všimněte si, co panu Schutzovi vadí. Budou na Slovensku zavíráni odpůrci režimu? Propukne tam hladomor? Napadne slovenská armáda Českou republiku? Stane se něco jiného strašlivého? Ne, pan Schutz o ničem takovém neví. Jenže ono nejde o to, co se bude dít. Jde o to, co to symbolizuje!

A proč slovenská volba prezidenta symbolizuje zrovna „přechod do tábora nedemokratických totalit“? Proč nesymbolizuje třeba „spojení Marsu a Venuše“? Nebo „historické vítězství vousatých“? Ve skutečnosti není žádné objektivní měřítko, které by říkalo, že Pellegriniho vítězství symbolizuje víc „vítězství totalit“ než „ochranu bobrů v lužních lokalitách“. Symbol přece znamená, že v naší mysli jsou dvě věci spojeny, a že toto spojení sdílíme se skupinou dalších lidí.

Takže ano. V mysli Petera Schutze a jeho přátel je Pellegrini spojen s Hitlerem. Budiž. Ale proč by se tím měli ostatní zabývat? Proč by se tom měli psát novinové články?

A ono to jde ještě dál. Zbídačení obyvatelstva může symbolizovat úspěch nové ekonomiky. Statisíce Ukrajinců poslaných na zbytečnou smrt mohou symbolizovat vítězství nad Ruskem. Jenže důsledky katastrof, které lidé orientovaní na symboly působí, jsou skutečné.

O měřítku hospodářského úspěchu (13. 4. 2024)

Které národní hospodářství je úspěšné a které nikoliv? To přece záleží na měřítku! Měříme úspěch podle životní úrovně? A čí životní úrovně? Nebo podle zaměstnanosti? Nebo podle počtu patentů?

Jak to může být ošidné, ukazuje rozhovor s Víťou Pilmaierem, který se vrací k Československu za starého režimu. Měřeno rychlostí uvádění atraktivního spotřebního zboží to bylo mizerné až zoufalé. Měřeno některými finančními ukazateli to bylo dokonce děsivé. Jenže časy se mění a začínají být důležitá jiná měřítka. Třeba objemy průmyslové a zemědělské výroby. Schopnost zásobovat obyvatele velmi levnou energií. Relativní nezávislost na přerušení dopravních cest kdesi v cizině. Stabilita pracovních míst.

A najednou se ukazuje, že to nebylo tak špatné. Podle takových měřítek bylo dokonce hospodaření starého režimu výrazně lepší než toho polistopadového.

Což, mimochodem, nevylučuje, že časem začnou být důležité nějaké úplně jiné ukazatele a zase budeme přehodnocovat.

O umírněném islámu (12. 4. 2024)

Začne-li někdo mluvit o umírněném islámu, můžete si být jisti, že podporuje ty nejbrutálnější násilné formy a skupiny, včetně Islámského státu, Hamásu, Al Kajdy a já nevím koho ještě. Taková je aspoň moje zkušenost ze stovek debat s obhajovači tiché islamizace Evropy.

Třeba ty islámské šátky hidžáby. Umožnit jejich nošení je prý výrazem svobody. Opravdu? Jedna francouzská třináctiletá muslimka teď leží v bezvědomí v nemocnici poté, co ji zmlátila parta pravověrnějších spolužáků za to, že hidžáb nenosila. Kolik jiných mladých francouzských muslimek jej nosí dobrovolně? A kolik jen proto, aby se jim nestalo totéž? A v kolik případech je to smíšené v tom smyslu, že když člověk ví, že stejně nemůže jinak, jeho mysl se přizpůsobí.

Ve skutečnosti jsou jen dvě cesty, jak umírněné muslimy chránit před pravověrnými. Za prvé. Tvrdé represe proti těm, kdo by chtěli pravověrné poměry prosazovat. Třeba v tomto případě doživotní vězení pro pachatele, deportace jejich rodin a uzavření mešity, kam příslušníci jejich rodin chodili. Za druhé. Zákaz nošení hidžábu na veřejnosti. Tak, aby se každá svobodomyslná muslimka mohla odvolat na platný zákon.

Ale to jsou samozřejmě jen teoretické možnosti. Ve skutečnosti byli umírnění (rozuměj velmi vlažní) muslimové hozeni přes palubu. Evropské elity (i podstatná část antisystémové opozice) stojí na straně radikálního islámu.

O vystupování z Evropské unie (12. 4. 2024)

Je-li Evropská unie symbolem útlaku, pak by se vystoupení z Evropské unie rovnalo svržení sochy nenáviděného tyrana. Je ale dobré si uvědomit, že svrhávání soch nemění poměry. Sochy tyranů se svrhávají až po vítězných válkách nebo po vítězných revolucích, jinak to jsou činy zcela bezvýznamné.

O jazyce (11. 4. 2024)

Ještě jako středoškolák žijící v 80. letech jsem chodil na koncerty skupiny Dybbuk (později Panika). Asi dvacetileté holky, ze kterých jsem byl v těch 17 letech úplně hotový. Nedávno jsme si předplatil nějakou hudební službu a našel tam staré písničky Dybbuku z té doby. Pořád jsou naprosto senzační! Skvělá muzika.

Nicméně s odstupem si člověk všimne i dalších věcí. Třeba úchvatné texty. Tím nemám na mysli veršovánky, které příjemně naplní noty (jak je tomu u většiny písniček), ale opravdová umělecká díla, která tomu všemu přidají další dimenzi. Neuvěřitelně citlivá práce s jazykem, hraní si se zvuky a tak. Nádhera. A to napsaly dvacetileté holky. Dnes by to byly v podstatě ještě děti.

Pak jsem si ale položil otázku, proč si toho člověk všimne až s odstupem. Možná proto, že to mnohem víc trčí. Protože to není jen otázka jedné party muzikantek, ale celé dobové atmosféry. Doby, kdy každý středoškolák četl Nezvalovy básně, kdy do milionů pracujících byly tlačeny nedělní chvilky poezie a dbalo se na jazykovou kulturu. Z takového prostředí pak vyrůstají různé Dybbuky se svými písňovými texty.

Srovnání se současnou primitivní mluvou je až neuvěřitelné. Nejde o to, že jazyk je plný anglických slovíček. Jde o to, že jazyk se stal primitivním. I já mluvím primitivněji než tehdy. A s primitivním jazykem přichází i primitivní myšlení.

O přípravě na prohranou válku (11. 4. 2024)

Poznatek ze semináře s generálem Šándorem, který na Jungmannově národní akademii proběhl minulou sobotu. Ve starých dobách probíhaly války tak, že obě armády se shromáždily proti sobě, pustily se do sebe a po několika hodinách bylo jasné, kdo je vítězem. Pořád ještě máme v hlavě tuhle představu, ale ve skutečnosti se už dávno válčí úplně jinak. Jen výjimečně je něco jako jedna rozhodující bitva. Strany bojují a zvítězí ta, která dokáže déle doplňovat lidi, techniku, munici atd. Která doplňovat nedokáže, ta se zhroutí.

Problém je v tom, že všechny nebo téměř všechny evropské armády jsou připravovány na jednorázovou bitvu. Česká republika by nebyla schopna vést několikaměsíční válku, ale nebyli by toho schopni ani jiní evropští členové NATO. Chybí sklady plné náhradní techniky. Chybí zbrojovky chráněné proti úderům. Chybí vycvičení záložníci. A nesměřují k tomu ani nové armádní nákupy. Ty jen nahrazují současný materiál dražším materiálem.

Pokud je to příprava na válku, tak je to příprava na prohranou válku.

Hampl opět na Arktosu (10. 4. 2024)

“Jak zastavit úpadek Západu” se v překladu jmenuje další text, který mi vyšel na britském Arktosu. Fakticky se jedná o překlad klíčových pasáží z knihy Střízlivění.

O antisystémové opozici (10. 4. 2024)

Thomas Fazi publikoval na Unherd další skvělý analytický text o vývoji evropské antisystémové opozice. Nejdříve je strana v opozici, učí se technikám politického boje, učí se porážet mainstreamová média, dokáže stále pádněji oslovovat masy… až jednou vyhraje volby ve své zemi a sestaví vládu. Jenže v té chvíli se ukáže, že hospodářství země bylo cíleně zdecimováno a zbytek je závislý na podpoře z evropské centrály. A tak je principiální opoziční postoj v tichosti opuštěn a strana začíná podporovat všechno, proti čemu dříve bojovala – zatažení vlastní země do války, migraci, Green Deal a všechno ostatní, co si evropské vedení nadiktuje (nebo co si nadiktuje americký velvyslanec). Aby se neřeklo, zůstane prohlášení, že rodina je svazkem muže a ženy nebo podobná symbolická záležitost, na kterou euroelity kašlou.

Ukázkovým příkladem je Meloniová. Teď to vypadá, že stejnou cestu bude následovat Le Penová, a do značné míry je to i případ českého ANO.

Dá se s tím něco dělat? Ano, konsolidovat moc ve své vlastní zemi tak, aby bylo možné se pustit do zápasu s nadnárodními strukturami. Dokud velkou část moci drží opozici úzce spojená s těmi s těmi strukturami, nenadělá národní vláda nic.

Což otevírá otázku, co by udělalo ANO v případě volebního vítězství. Pokusilo by se o převzetí moci? To nejdůležitější se teď odehrává v hlavě Andreje Babiše. Povzbudí ho slovenský příklad, aby následoval Ficův vzor? To je teď pro náš národ mnohem důležitější než ekonomická situace, vývoj preferencí apod.

S Doležalem o ekonomii (9. 4. 2024)

Z velmi dlouhého rozhovoru s učitelem Jungmannovy národní akademie Tomášem Doležalem, kde probíráme různé záležitosti národního hospodářství, úroveň ekonomické debaty a vztah ekonomie k jiným disciplínám:

“… od počátku 90. let minulého století byl ve veřejném prostoru jako jediné správné, fungující a relevantní ekonomické učení prezentován klasický ekonomický liberalismus až libertariánství – tedy ve zkratce názor, že jedinou správnou cestou je maximální privatizace státního majetku a maximální deregulace a liberalizace ekonomického života doprovázený lživým tvrzením, že stát je vždy špatný hospodář, že jeho rozsah musí být minimální a že trh vyřeší vše. Politiky a tvůrci veřejného mínění byly tyto teze v rozporu se skutečností ještě navíc ztotožněny s politickou pravicí – a všechny oponentní nebo alternativní názory byly označeny za scestné levicové až komunistické ideje, které vedou k hospodářskému úpadku.

A i když se za těch 35 let od Listopadu 1989 v praxi ukázalo, že je tomu prakticky téměř naopak, rezidua této indoktrinace mezi lidmi stále přetrvávají. A, což je i lidsky pochopitelné, málokdo (nejen z ekonomů) rád a s nadšením přizná, že se dlouhodobě mýlil a sloužil špatné věci.”

ROZHOVOR S TOMÁŠEM DOLEŽALEM JE ZDE. 

O vážnosti ve světě (9. 4. 2024)

V odpovědích na otázky kanálu neČT24 připomínám, že “nepřátelský tlak z ciziny je něco, co je pro obyvatele každého státu hodně výhodné. Když je vaše vláda ve světě oblíbená, tak vás nepotřebuje a může hodit obyvatele přes palubu. Když je vaše vláda ve světě nenáviděná, musí se opřít o vlastní obyvatelstvo a zohledňovat zájmy nižších vrstev. Je tedy rozumné podporovat takové politiky, kteří mají ve světě co nejhorší jméno.”

Slovenští voliči tedy jednají racionálně. A mělo by to být vodítkem i pro lidi v jiných zemích. Jakmile o někom slyšíte, že zvedne mezinárodní prestiž země, pryč od něj.

KOMPLETNÍ TEXT ODPOVĚDÍ JE TADY.

O rozdělených společnostech (8. 4. 2024)

Jsou západní společnosti politicky rozdělené na přibližně stejně velké skupiny? Volební výsledky tomu napovídají. Přesto tomu nevěřte.

Západní společnosti jsou rozdělené na podobně velké skupiny, dokud stojí na jedné straně velká média, banky a velké neziskovky. Kdyby tihle obrovští hráči zmizeli, rozdělí se společnosti spíše v poměru tři ku jedné. 75% bude podporovat národní programy, 25% nadnárodní struktury.

Současný stav si ale nemůžeme představovat tak, že Český rozhlas, ČSOB a Člověk v tísni slouží globální moci. Ve skutečnosti oni jsou tou globální mocí. Oni  implicitně úkolují politické strany, nikoliv naopak.

Tam, kde se podaří jejich moc zlomit, tam se společnosti stávají v zásadě jednotnými. Samozřejmě s tím, že okrajové skupiny mohou dělat rámus a fotit se pro zahraniční média. To patří ke svobodnému životu, ale neurčuje to směřování země.

Za Jaroslavem Baštou (8. 4. 2024)

Doufal jsem, že až Jaroslavu Baštovi skončí poslanecký mandát, odučí ještě něco v Jungmannově národní akademii (byl členem vědecké rady). Tak už neodučí. Byl to jeden z těch mála lidí, na které jste hrdý, že jste měli možnost se s nimi setkat, protože jsou výjimeční. Jaroslav Bašta (mimo jiné člen vědecké rady České společnosti pro civilizační studia) výjimečný byl. Výjimečně statečný, výjimečně moudrý. Historik, který nepodléhal ani komunistickému vidění ani liberálnímu vidění ani katolickému vidění, ale prostě chtěl porozumět. Statečný člověk. Laskavý člověk. Není, kdo by ho nahradil. A myslím, že on sám si uvědomoval, že chybí mladší historici jeho formátu a tak se snažil vzdělance – padesátníky podporovat, jak to jenom šlo.

Pro někoho možná bude Jaroslav Bašta jenom ten, kdo nebyl dost suverénní v televizním studiu a kdo nedokázal správně chrlit líbivě znějící fráze. Paradoxně nevyhrával debaty, protože jako jediný přemýšlel, o čem se vlastně mluví. Je to vada nebo přednost?

O civilizačním směřování (7. 4. 2024)

V knížce Střízlivění tvrdím, že západní civilizace se nadále nebude chovat jako jeden civilizační celek, alespoň ne v nejbližší době. Některé země budou nadále snít o bezkonkurenční americké dominanci a volném trhu a nadále půjdou cestou postupného civilizačního i hospodářského úpadku. Jiné země a národy začnou hájit vlastní zájmy a navážou na úspěšné 19. a 20. století. Kam bude která země směřovat, je do značné míry otázkou náhody. Kde se zformuje jaká mocenská skupina, a kdo bude mít víc štěstí při kterém mocenském střetu.

Zdá se, že vývoj České republiky a Slovenska v posledních letech potvrzuje, že státy mají tendenci profilovat se „jednobarevně“. Jít jedním nebo druhým směrem.

Že by se někdo mohl stát satelitem Ruska, to je prostě blbost. O tom mohou snít někteří místní nespokojenci, ale není nejmenších náznaků, že by Rusové chtěli do něčeho podobného investovat zdroje a úsilí.

Sláva svobodnému Slovensku (7. 4. 2024)

Pellegrini a s ním spojená politická skupina dokázali porazit favorizovaného Ivana Korčoka, za kterým se sjednotily veškeré globalistické síly. Porazili velké peníze, velká média a velkou byrokracii.

Podle sázkařů i výzkumů měl navrch Korčok, a byly i další důvody očekávat jeho vítězství. Nicméně Pellegriniho lidé vedli skvělou kampaň a dokázali volby proměnit v referendum o zapojení do již prohrané války NATO na Ukrajině. Pellegrini vyhrál pohodlným rozdílem 200 tisíc hlasů.

Na detailnější analýzu teprve čekáme. Je nicméně velice pravděpodobné, že Pellegrini dostal k volbám skupinu lidí, kteří se jinak nezajímají o politiku a nechodí k volbám. Na tom bývala založena Zemanova vítězství.

Předpokládám, že to velice pozitivně ovlivní atmosféru v ČR. Hysterická vládní moc přitvrdí, čímž si odcizí i některé skupiny, které váhají, ke komu se přiklonit. Ale především to vidí v ANO, kde se pořád ještě hraje o to, jestli se stát hlavní opoziční silou (proti válce, proti migraci, proti Green Dealu, proti ztrátě suverenity) nebo jestli to hrát někde mezi.

Sláva svobodnému Slovensku!!!

O fake news (6. 4. 2024)

Upozorňuji na přednášku Františka Kubáska a doporučuji ji. Byl jsem na ní před pár měsíci, je výborně postavená a vtipná.

Zároveň se ale nemůžu ubránit určitému smutku, protože trpí přesně tím, čím trpí drtivá většina radikální opozice. A sice tím, že přistupuje na pravidla hry, jak jsou vytyčena současnými elitami. Oni nás obviňují, že šíříme blbosti (a často mají pravdu), tak my zase obviníme je, že blbosti šíří oni (a často máme pravdu – jak František Kubásek jednoznačně dokazuje).

Vzadu za tím je schovaná představa, že ten, kdo má možnost šířit lži, manipulace a demagogii, ten je silnější či mocnější než ten, kdo tuhle možnost nemá. Za určitých okolností to tak může být. Jenže ten, kdo ztratí prostor s dobrým a důsledným oddělováním pravdy od fámy, omylu a nepravdy, ten ztratí taky schopnost orientovat se a ten ztratí schopnost jednat racionálně. To vidíme na politických elitách, ekonomických elitách, ale také na opozici.

Kdepak, pravda a racionalita nejsou jen morálně lepší. Z dlouhodobého hlediska vedou taky k tomu, že ti, kdo vidí svět pravdivě, vyhrávají nad těmi, kdo se utápí ve fantaziích a lžích.

Minimální podvod (6. 4. 2024)

Probíhající hroucení argentinského národního hospodářství představuje další debakl teorie minimálního státu. Pokaždé, když se její příznivci dostanou k moci, dopadne to stejně. Začne to sliby, že „zastaví komunismus“ a výsledkem je další pokud o prosazení volnotržní utopie, která na začátku 21. století působí větší škody než ta komunistická. Proč to nemůže fungovat? Protože když národní stát vyklidí pozici, okamžitě ji zaplní nějaký cizí stát nebo nadnárodní korporace nebo jejich kombinace. Vždy a všude.

Poctivé by bylo na začátku říct: Náš stát přestane řešit tyto oblasti a předá je německé vládě. Nebo americké vládě. Nebo korporaci Bayer. Nebo Goldman Sachs. Třeba mají lidé za to, že by jim bylo lépe, kdyby v jejich zemi vládli manažeři Exon Mobile než jejich ministři. Budiž. Má to ale být jasně řečeno. Bez toho je to povídání o „minimálním státu“ docela obyčejný podvod.

O panské morálce (5. 4. 2024)

Když loni v říjnu pronášeli čeští politici nadšené proizraelské proslovy a paní ministryně obrany se producírovala zahalená do izraelské vlajky, předpověděl jsem (v Parlamentních listech), že jim to nevydrží dlouho. A taky nevydrželo. Ono se totiž rychle ukázalo, že pro USA jsou důležitější vztahy s velkými arabskými státy než vztahy s Izraelem, že západní intelektuálsko-politická třída je skrz naskrz prorostlá antisemitismem, a že Evropská unie stojí už roky na straně radikálního islámu proti Izraeli.

Takže ten principiální morální postoj byl intenzivní, ale krátký. Ale aby nedošlo k mýlce. Ti lidé nejsou cyničtí pokrytci. Oni ten svůj morální postoj silně niterně prožívají a připadají si nesmírně vznešeně. Ale pokud zjistí, že panstvo požaduje něco jiného, budou stejně silně niterně prožívat opačný postoj. Tomu se říká patřit na Západ.

Chudoba a válka (5. 4. 2024)

Před pár měsíci jsem tu psal o tom, že válečná ekonomika prospívá chudým lidem. Dolní polovina obyvatel Velké Británie měla za války vyšší životní úroveň než za předcházející krize. Chudým lidem neprospívá, že jsou posíláni na frontu, ale ekonomická opatření jednoznačně hrají v jejich prospěch. Pár lidí se mi tehdy pošklebovalo.

A hle, máme tu hmatatelný výsledek. Poté, co Rusko částečně přešlo na vojenskou ekonomiku, příjmy nejbohatší desetiny stagnují (pořád stejně skvěle), příjmy nejchudších se skoro zdvojnásobily. Nikdy předtím se nic podobného nestalo.

Není tedy divu, že občas někoho napadne zkombinovat mír a některá opatření válečné ekonomiky.

A jak je to s tím, že na válce vydělávají bohatí? Statistické údaje shromážděné Pikettym jednoznačně ukazují, že na válce vydělávají NĚKTEŘÍ bohatí. Máme-li na mysli celou společenskou vrstvu (např. horních 5%), tak ta ztrácí.

To za předpokladu, že se vede skutečná válka a že stát přejde na válečné hospodaření. Současný západní stav, kdy jsme neustále zapojeni do nějakých konfliktů a kdy ve válce jsme i nejsme, ten jednoznačně přispívá ke zvyšování sociálních rozdílů.

O vlivné osobě (4. 4. 2024)

Loňské ukrajinská sebevražedná ofenziva byla první ofenzivou v dějinách, na kterou se přede točily filmové upoutávky. Po tisíce let předtím se vojevůdci snažili přípravy na útok utajit. Dopadla podle toho. Nepřinesla nic jiného než likvidaci zbývajících ukrajinských jednotek NATO.

Nebyl to ojedinělý úlet. Na projev stejné mentality narážíme znova a znova. Třeba vlivní lidé. Po staletí tomu bylo tak, že když byl někdo hodně vlivný, tak se spíš snažil, aby se o něm moc nevědělo. A spíš se tak šuškalo, že ten nebo onen má obrovský vliv. V posledních letech je to ale naopak. Podnikové útvary propagace se usilovně snaží o to, aby jejich šéf byl vyobrazen na titulní straně nějakého časopisu jako „nejvlivnější osoba“. Utrácejí se za to miliony.

Naposledy se to povedlo šéfce českého Google Taťáně le Moigne (předpokládám, že se už brzy přejmenuje na Oxanu de Moigne), která se svým úspěchem patřičně chlubí. Konečně celý obchodní svět ví, kdo nejvlivnější. Může si to přečíst na titulní stránce Forbesu. Mimochodem, zrovna u téhle dámy by to bylo jedno, protože se jedná o vzornou byrokratku, která za celý život neprojevila nejmenší závan vlastní vůle ani ji nenapadla žádný vlastní myšlenky či vlastní pocit. Tedy v byznysově-obchodním životě, o jejím soukromí nic nevím.

No, aspoň kvůli tomu neposlali na zbytečnou smrt 100 tisíc lidí.

O zákazu kotlů (4. 4. 2024)

Možná jste zaregistrovali, že od 1. dubna platí zákaz topení ve všech starých kotlích, včetně kotlů na dřevo, tedy vzorného obnovitelného zdroje. Kritériem, co se zakazuje, přitom není žádný obsah spalin ani nic podobného. Zakázán je každý kotel vyrobený před rokem 2000, ať je sebečistší. Kdo nemůže každých pár let vyměnit kotel (který klidně vyjít na jeho celoroční příjem), ať mrzne. Po těch pár let, které zbývají, než budou zakázány i staré stavby a jejich obyvatelé posláni pod most.

No dobře, tak si výrobci moderních kotlů v unii zase něco prolobovali. Tak to prostě v životě chodí. Jenže česká vláda to nemusela akceptovat. Stačilo dát v tichosti úřadům pokyn, aby to nevymáhali. Nebo viníkům se starými kotly dávat pokutu ve výši jedna koruna. V Americe je normální, že jednotlivé státy takhle občas přistupují k federálním normám. Nechtělo to ani žádnou statečnost, žádné hádky se s EU, žádné složité vyjednávání. Ale ani za to nejchudší čtvrtina lidí nestojí.

Říkáte si možná, to je otázka pár chudáků, já jsem střední třída, nemůže se mi nic podobného stát. V situaci permanentně chudnoucí země to ale není moc spolehlivé.

Zpět do minulosti (3. 4. 2024)

Tenhle obrázek jsem si stáhnul z jednoho izraelského twitterového účtu (a přeložil). Vyjadřuje přesvědčení o morální nadřazenosti západní civilizace nad islámem. Přesvědčení, které sdílím. A že prý jsme dekadentní a amorální? Každé z těch dekadentností najdete v islámském světě mnohem víc než v Evropě a USA (včetně pedofílie, změn pohlaví, rozpadu rodin atd.)

Jenže ono to má háček. Všimněte si, že autor obrázku musel vzít 100 let starou fotografii. Mohl by vzít ještě nějakou fotografii z 80. let, kdy by ti lidé byli méně formálně oblečeni, ale platilo by o nich to stejné. Jenže dnešní Západ se podobá více té dolní fotografii. Nevěříte? Tak si najděte v archivu nějaké emotivní vystoupení ministrů současné české vlády (nebo protisystémové opozice – abychom byli spravedliví). Podobá se tomu obrázku dole, ne tomu nahoře. Totéž platí o jejich myšlení.

Ti ctihodní vědci a jiní úctyhodní lidé tady pořád jsou. Ale vesměs jsou zalezlí a snaží se na sebe příliš neupozorňovat. Dobře chápou, že dnešní Západ je někde jinde.

Komu svědčí válka (3. 4. 2024)

Anglicky píší bloger Big Serge, na kterého tu pravidelně odkazuji, se tentokrát věnuje – mimo jiné – mandžuské operaci. V srpnu 1945 stačilo Rudé armádě pouhých 11 dnů k obsazení území o velikosti Francie hájeného téměř milionem Japonců. Za touto impozantní otázkou sílu je zajímavá zákonitosti, upozorňuje Big Serge. Zatímco všechny ostatní státy byla během války vyčerpány, síla, schopnosti a zbrojařská kapacita Sovětského svazu během války neustále rostly, takže byl v roce 1945 tak silný jako nikdy předtím. V tomhle světle bychom měli číst poválečné jednání západoevropských vůdců, včetně založení NATO. Jednali v panice. Kdyby měl Stalin chuť, mohl za pár týdnů obsadit celou západní Evropu. Všechny tehdejší diskuze západních stratégů řešily v podstatě jen to, kolik dnů by taková operace trvala. A kdyby měl Stalin anglosaskou expanzivní mentalitu, byl by to udělal. Naštěstí je východní mentalita méně agresivní.

Mimochodem, zdá se, že pořád platí, že dlouhá válka Rusko nevyčerpává, nýbrž posiluje. Každý, kdo odmítá mírová jednání i za cenu ústupků, zvyšuje riziko ruské armády v Berlíně a Paříži. Zatím spoléháme jen na to, že ruská mentalita je málo výbojná (v jazyce našich médií „zbabělá“). Je ale rozumné stavět bezpečnost právě na tom?

Utopista Milei (2. 4. 2024)

Jestli vám připadne vládnutí Petra Fialy šílené, tak to buďte rádi, že nežije v Argentině, a že nemáte prezidenta Mileie. Za tři měsíce zvládnul napáchat větší ekonomické škody než Fiala za tři roky. Vyhrál volby na základě slibu, že už konečně zkrotí inflaci, ta se ale od jeho nástupu do funkce více než zdvojnásobila. A protože platy zaostávají za cenami, pro miliony lidí to znamená pád do bídy. Prezident tvrdí, že se to brzy zlepší, jenže mezitím masově krachují fabriky, takže brzy ke zdražování přibyde ještě nezaměstnanost. A nový prezident připravuje další kroky – zákaz všech typů protestů, a vlastně i téměř jakékoliv opoziční činnosti. Což přesně odpovídá latinskoamerické tradici – volný trh, bída, brutální diktatura a zkorumpovaná vláda, to vše za detailního dohledu za USA.

Všimněte si, že to neplní stránky tisku. Nikde nečtete dojemné články o zoufalství matek hladovějících dětí a nutnosti zasáhnout, jaké jste četli třeba o Venezuele. A proč o tom nečtete? Protože americké korporace tam neprodělávají a americká vláda není pod tlakem řešit to přes tajné služby. Takže Argentinci hladoví humanitárně.

O novém dějepise (2. 4. 2024)

Tak v nových osnovách dějepisu prý budou dějiny genderu. Konečně něco, co by zvládli i žáci s mentální úrovní členů současné vlády. V prvním století byli muži a ženy, v druhém století byli muži a ženy, ve třetím století byli muži a ženy….v 19. století byli muži a ženy, ve 20. století byli muži a ženy a někdy po roce 2000 byl vynalezen transgender a 96 pohlaví. To by mohl zvládnout i pan Lipavský.

O morálce a pokroku (1. 4. 2024)

Filosofové, učitelé morálky a náboženští vůdcové už tisíce let píšou o tom, jak by se lidé měli chovat v určitých situacích. Jenže to je ta menší část problému. I když víme, co je správné, lidská vůle je často slabá. A rozhodně nepomáhají ani výklady o tom, že rozumná či mravní složka lidské bytosti musí zvítězit nad tou živočišnou. Jak nedávno napsal sociální psycholog Jonathan Haidt, pudy vždy zvítězí nad racionalitou. Takže zbývají jen neustálé výčitky svědomí nebo odmítnutí toho morálního principu (když to neumím dodržovat, tak to asi morální není) nebo vzájemné povzbuzování k mravnosti, což většinou vede k vytvoření paranoidní atmosféry, kde se lidé navzájem hlídají a případně k zavádění drakonických trestů, které působí větší škody než samotné porušování pravidel.

Existují tři možnosti, co s tím.

Progresivistické řešení: Úplně zahodit ten mravní princip, zakázat ho a nastolit zastrašování a represe proti každému, kdo ho chtěl morální pravidla připomínat. Jenže likvidace morálních pravidel vede k chaosu a neustálé válce každého proti každému.

Konzervativní řešení: Nechat to být, jak to je. Když s tím dokázali žít ti před námi, proč ne my. Nefunguje to moc dobře, ale pořád je to ještě nejméně špatná varianta. Případně to může doplnit morální nátlak, vyvolávání pocitů viny, fantazijní představy o údajně mravných minulých dobách atd.

Rozumné řešení: Vyjít z toho konzervativního, ale snažit se ho postupně vylepšovat. Použít to, co jsme se v posledních desetiletích naučili o mozku, společnosti a světu. Vyvinout lepší cvičení nebo „behaviorální strategie.“ A jestli časem budou prášky na silnější vůli, proč ne. Prostě si nenalhávat, že starý svět byl dokonalý, a snažit se vylepšovat. Postupovat krůček po krůčku ke světu, ke se nám bude lépe žít a kde budeme spokojenější.

Že z těch novot můžou být nové problémy? Samozřejmě, že ano! Nikdy nic úplně dokonalé, nikdy nic není navždy. I při každém zlepšení ztrácíme něco, na co budeme vzpomínat s nostalgií. Podstatné ale je, aby ty nové problémy nebyly tak závažné, že udělají svět horším místem než dosud.

O politické hypochondrii (31. 3. 2024)

Tak nám odhalili ruskou špionážní síť. Myslíte, že šlo o to, že Rusové měli informátory v nejvyšších kruzích? Nebo že vydírali průmyslové špičky? Nebo podstrčili špionku do postele náčelníka generálního štábu? (nebo spíš transgenderovou bytost podle současných trendů) Nebo nějaké únosy?

Kdepak! Šlo to, že ruští agenti provozovali internetový portál, kde byly závadné informace a který si četli jen oni sami. Myslím, že znám český opoziční internet docela slušně a o webu Voice of Europe jsem v životě neslyšel. To si mohli ruští špióni založit účet na Seznam Médium nebo na Litterate. Tam by měli nesrovnatelně větší dosah.

Curtis Yarvin píše o „politické hypochondrii.“ A já si říkám, jestli si z nás náhodou nedělají legraci.

O zbrojovkách (30. 3. 2024)

I kdyby americký kongres nakonec schválil dalších 60 miliard dolarů na válku proti Rusku, hlavní škoda už se stala. Všichni výrobci zbraní dostali jednoznačnou zprávu, že investovat do rozšíření výrobních kapacit je extrémně riskantní. To dáte miliardy a miliardy na nové budovy, strojní vybavení a všechno možné (nezapomínejme, že v době Green Dealu jsou ceny řádově vyšší než dříve) a pak budete každých pár měsíců trnout, jestli se dodávky nezastaví, protože v rámci politických her se něco neschválí.

Hlavním problémem západu přitom není nedostatek peněz, ale nedostatek výrobních kapacit.

Ještě k moskevskému vraždění (30. 3. 2024)

Seymoura Hershe tu cituji poměrně často. Rozhodně ho nelze podezírat, že by přikrýval průšvihy americké vlády. Naopak! Je to jeden z posledních veteránů z doby, kdy žurnalistika nebyla jen tupou provládní propagandou, ale pokládalo se za správné, že odhaluje a kritizuje vládní přestoupení.

Je tedy možné brát vážně, když tentokrát tvrdí, že americké tajné služby předaly ruským informaci o chystaném útoku Islámského státu. Což nijak nevylučuje, že jiné západní tajné služby to pomohly připravit. Že se předaná informace v tajné službě ztratila, to není nijak výjimečné. Stává se to Američanům, stává se to Izraelcům a bylo by divné, kdyby se to nikdy nestalo Rusům. Můžeme jen spekulovat, jaký díl v tom kdy hraje byrokratická neschopnost a kdy se tam projevuje i zlý úmysl.

Je ovšem nicméně taky jasné, že by Islámský stát nemohl takovou akci provést, kdyby neměl aspoň určitou podporu muslimské komunity v Rusku. Což je to hlavní zjištění. I když máte pocit, že  muslimové ve vaší zemi jsou na vaší straně, vždycky pro ně budete jen nevěřící podčlověk a oni budou čekat na příležitost. V Evropě, v USA, v Rusku, v Číně i kdekoliv jinde.

O vysokoškolském studiu (29. 3. 2024)

Další univerzita ruší diplomové práce, protože příliš mnoho studentů si je nechávalo psát umělou inteligencí. Co to znamená? Především to znamená, že ty práce musely být neuvěřitelně slabé. Že jako bakalářská práce bylo uznáno každé seskupení frází, které mělo určitý počet znaků.

Protože kdyby byla po studentech vyžadována nějaké analýza nebo záchvěv originálního myšlení, tak by to rozhodně nezvládl GPT-chat, tedy ta umělá inteligence, která je normálním lidem k dispozici za rozumné peníze.

Umělá inteligence automatizuje přiblblé mechanické činnosti. Když na nějaké vysoké škola přistupovali k diplomovým pracím tak, že je to přiblblá mechanická činnost, tak to může být nahrazeno umělou inteligencí. To je celé. Je zajímavé, že mezi prvními se to týká Vysoké školy ekonomické.

Od národního státu k území nikoho (29. 3. 2024)

Z rozhovoru pro parlamentky:

Vláda Petra Fialy podniká systematické kroky k tomu, aby tu vznikl tzv. failed state. Tedy území, kam si kdokoliv může přijet pro suroviny, na lov otroků nebo pro jakékoliv jiné zdroje. Kde neplatí žádné zákony a kde místní lidé žijí v neustálém strachu a bídě. Kde neexistuje školství ani zdravotnictví, kde se z bezpečnostních orgánů staly zkorumpované bandy a tak dále.

Neříkám, že je to naše situace. Spousta oblastí života ještě funguje setrvačností docela dobře. Ale pohybujeme se směrem k failed state. A nutno přiznat, že vláda Petra Fialy má k těm krokům silný a jednoznačný mandát. Její strana vyhrála studenou občanskou válku, drží nyní všechny trumfy a nemá žádný důvod dělat kompromisy.

Její příznivci věří, že když úplně zničí vlastní zemi, nebude to vlastně vadit, protože na ně čekají s otevřenou náručí v nejrůznějších celoevropských a globálních centrálách. Jenže ve chvíli, kdy už tu nebude co drancovat, skončí obdivné články a poklepávání po ramenou, a pro špinavé slovanské podlidi z jakési „p*dele“ ve střední Evropě bude zase jen pohrdání.”

Celý rozhovor je k přečtení zde.

O muslimské smířlivosti (28. 3. 2024)

Trestná výprava do Gazy přinesla pozoruhodnou změnu názorů tamního obyvatelstva. Zatímco před pár měsíci drtivá většina z nich viděla jako jediné řešení vztahů s Izraelem vybití Židů, teď najednou zjišťují, že by mír nebyl tak úplně špatný. Dvě třetiny z nich by byly ochotny přistoupit na existenci dvou států – přinejmenším dočasně.

Palestinci na západním břehu Jordánu, kde se nebojuje, ti mají pořád jasno. Vyhladit Židy bez kompromisu.

Všimněte si, že obhájci džihádu celou dobu tvrdí, že arabští muslimové jsou tak agresivní, protože je proti nim vedena válka. A ono je to přesně naopak.

Kennedyho morálka (28. 3. 2024)

Americké rozdělení se rýsuje dál jasněji. Zatímco nevlastní dcera vicepremiérky Harrisové shání peníze pro Hamás, univerzity a velká média jsou jednoznačně propalestinská a podpora vrahů z Hamásu zazněla i při předávání Oskarů, Donald Trump je nadále jasně proizraelský. A vlastně všichni nekonspirační konzervativci. Naprosto jasně se na podporu Izraele vyslovil i Robert Kennedy mladší. Pro mne překvapivě, protože právě jeho hodně podporovali konspiratici, neonacisti a antisemité. Ale asi to pokládal za tak významný morální postoj, že nemohl jinak.

Obecně nepokládám za šťastné, že se z toho stal morální postoj. Morální postoj mohl říkat, že chceme zastavit zabíjení, osvobodit rukojmí a aspoň trochu stabilní mír. Pak mohla probíhat racionální diskuze, jak takové cíle nejsnáze naplnit. Ale to bych asi chtěl moc.

O černoších a Číňanech (27. 3. 2024)

K životu na Západě patří, že v univerzitním prostředí mají výrazně méně svobody, než na co jsme byli zvyklí z husákovského režimu. Dlouhé seznamy nepohodlných témat a kdo je dostane byť i jen do podezření, že by jeho řečí mohlo být míněno něco neuctivého k černochům, Portorikáncům, homosexuálům, transkám a dalším, v podstatě končí. A samozřejmě nedotknutelnost islámu. To už ale moji čtenáři vědí.

Novinkou ale je, že ve Velké Británii přibývá případů, kdy jsou univerzitní učitelé šikanováni za urážku Čínské komunistické strany. To šikanování provozují ty stejné komise se stejným zápalem jako prosazování LGBTx hodnot. Čínští studenti a stipendia Konfuciova institutu jsou totiž pro univerzity významným zdrojem peněz. A Číňani se v Británii chovají dost rázně. To stačí.

Lidé, jejichž mentalita je připravena plazit se před každým, kdo má moc (nebo tak aspoň působí) se ochotně hrbí i před zástupci čínského císaře. Což má dvě strany. Když Číňani vidí, jak  evropští aristokratičtí ubožáci dychtivě „přijímají signály“ a jak jsou dychtiví se podřizovat, prostě toho využívají.

O  sektářské mentalitě (27. 3. 2024)

Před pár dny jsem tu pochválil ANO, podpořil jejich posun k tomu, co lidi zajímá normální lidi. Chceme si zachovat slušnou životní úroveň, nechceme se nechat zatáhnout do války a chceme ochranu před migrací. Tedy přesný opak pětikoalice, která podporuje masovou migraci z Afriky a muslimských zemí, snaží se nás zapojit do války a snižovat životní úroveň.

Že ANO ty rozumné požadavky otevřeně podporuje, je skvělé i proto, že se tím z toho stal mainstream. Teď to může hlásat a požadovat každý.

Když jsem ANO pochválil, přišlo i dost negativních reakcí. Nicméně kupodivu ne od příznivců pětikoalice, nýbrž od aktivistů SPD. Jako by pro ně přestala být na prvním místě budoucnost národa a místo toho se zaměřují na sektářské spory o to, kdo je dost pravověrný. Kdyby měli sami šanci na 30%, dávalo by to smysl. Ale takhle je čistě negativní. Kdyby raději ukáznili Petra Macha, který z pozice prominentního politika SPD požaduje zastavení podpory českým zemědělcům a neomezený prostor pro řádění nadnárodních korporací.

O novém nacionalismu (26. 3. 2024)

Anticivilizační levice už před lety zlikvidovala dělnické strany (tzv. starou levici). Aktivisté ovládli aparáty a použili hlasy – a často i finanční příspěvky –  příznivců těch stran na prosazení agendy přímo namířené proti nim. Na zničení dělnického životního stylu, zničení dělnických rodin, hodnot, tradic…až k zavedení nezikoskovkářského dohledu nad rodinami, jestli své děti dostatečně povzbuzují ke změnám pohlaví (to není přehnané, nový kalifornský zákon umožňuje odebrat děti, pokud rodiče nejsou dost vstřícní).

Normální pracující tedy přestali ty strany podporovat a většina z nich zanikla. Ve většině evropských zemí zmizely socialistické strany, u nás zbankrotovala ČSSD.

Obávám se, že v další fázi se děje totéž s nacionalistickými hnutími. V Katalánsku a Skotsku máme příklady, kdy původní lidová hnutí za nezávislost (solidarita založená na společné kultuře a dějinách) byla ovládnuta anticivilizačními aktivisty a propagují multikulti, podporu globální moci a likvidaci všeho místního a národního.

Kupodivu k tomu nedošlo na Ukrajině. Tamní nacionalismus je agresivní, násilný, antisemitský a velmi často neonacistický. Západoevropští aktivisté na začátku počítali s duhovým ukrajinským nacionalismem, ale to se tedy přepočítali.

Dost možná, že jsme i v českém prostředí na prahu formování takového hnutí, které bude používat lidové a národní symboly a přitom bude ostře protinárodní.

O podvodech ve vědě (26. 3. 2024)

Marian Kechlibar před pár dny napsal hezký článek o několika podvodech, které byly v poslední době odhaleny ve výzkumu v různých oborech. Část z toho jsou speciální záležitosti jako transgender nebo klimatická změna. Tam se data zpravidla neověřují a politicky korektní tvrzení nezpochybňují. To je obrovský rozdíl mezi politicky preferovanými tématy a korporátními produkty, do kterých si může kopnout každý – navzdory lidovým představám a fámám. Druhá věc je, že ti nejtvrdší kritici pak zpravidla dostávají zajímavé nabídky od těch korporací, aby dali pokoj. Jenomže to povzbuzuje další a další. Nicméně to teď není naším tématem.

Na podvody ve vědě se dá dívat ze dvou stran. Skeptická strana zdůrazňuje, že k podvodům došlo (Vidíte! Celé je to podvod!) Optimistická strana naopak zdůrazňuje, že byly odhaleny, a že to zvládla malá nezávislá skupina. Prostě přepočítala publikované výsledky, našla chybu a mocné instituce se musely sklonit. Spousta podvodů a chyb je zcela jistě ještě neodhalena. Ale na mnohé z nich ještě dojde a každý nepoctivý vědec nese riziko, před kterým ho nemůže nikdo ochránit.

To je právě to, co dělá vědu tak silnou. Že každý kluk, co věnuje dost času studiu, může koukat pod prsty profesorům. Což je něco jiného než fantastická vyprávění o spiknutích, tajných dokumentech, utajování pokusů, tajných plánech, kde prostě musíte věřit. Rozdíl je v pracovitosti. Jestli někdo dokáže dát spoustu hodin rýpání se v detailech, učit se nudné postupy atd. Rozdíl mezi elitou a davem.

O prestiži a politice (25. 3. 2024)

Americký psycholog James March dospěl k tomu, že existují dva druhy rozhodování. Někdy zvažujeme pro a proti, výnosy a náklady (třeba i velmi zrychleně nebo podvědomě). Jindy je ale rozhodování založeno na identitě. To vychází ze tří otázek:

  • Jaká je situace?
  • Kdo jsem já?
  • Co takový člověk dělá typicky v takové situaci?

Vysvětluje to, proč někteří lidé tak často jednají proti svým zájmům. Proč třeba podporují politické programy, které jsou pro ně zoufale nevýhodné.

Je tu něco, na co lidé jako já zoufale doplácejí. Jenže já si chci připadat jako příslušník globální elity. Nemám jejich peníze a jejich moc, ale mohu aspoň napodobit jejich manýry a převzít jejich názory. No a příslušníci globální elity volí Piráty nebo TOP09. Není co řešit.

Jenže ona to nejspíš nebude jen otázka voleb, ale i řady dalších rozhodnutí, které přijímáme, včetně nákupů, bydlení, atd.

Nicméně vede k to úvaze, že jedním z klíčů k politické změně je před-politická práce – vytvoření něčeho tak důstojného a prestižního, aby to lidé mohli podporovat a přesto si připadat vznešeně. Klub úctyhodných univerzitních učitelů podporujících SPD nebo KSČM. Vzory úspěšných lidí, kteří perfektně zvládají svůj život, jejich znalosti budí úctu a podporují nacionalistické programy. Nebo lidé, ze kterých vyzařuje životní spokojenost. Nebo něco podobného pro ANO. To není otázka volebních kampaní, to je otázka dlouhodobé práce. Nepoužijete k tomu lidi, co se chtějí dostat rychle nahoru, ale spíš lidi, pro které je prestiž podstatnější než peníze.

A chce to taky filtr. Držíme úroveň, takže určití lidé prostě nemohou veřejně vystupovat jako představitelé určitých směrů. Aspoň dokud nedořeší určité osobní problémy, nedoplní znalosti atd.

Znovu o umělé inteligenci (25. 3. 2024)

Někoho na ministerstvu školství napadlo, že by měli něco dělat s tím, že se teď umělá inteligence objevuje i ve školách. Tak zadali umělé inteligenci, aby k tomu něco napsala. Ten hloupý počítačový program seskládal pár nic neříkajících frází a úředníci to rozeslali. Nedělám si legraci. Níže uvádím ten leták.

Potom existuje ještě druhá možnost. Že to vyplodili sami úředníci. Pak by to bylo svědectví o tupých a naprosto vymytých mozcích. Ne v politickém či ideovém smyslu, ale v tom smyslu, že nejsou schopni pochopit ani ty nejzákladnější problémy, natož s nimi něco dělat. Pak je nahrazení takového úřadu elektronickým generátorem náhodných frází na místě.

A není to zdaleka takové neštěstí, jako když generátory náhodných frází vedou války a posílají statisíce lidí na smrt.

O plánování budoucnosti (24. 3. 2024)

Doktor Hejlek v rozhovoru (kde, dle mého soudu, řekl spoustu velmi moudrých věcí):

“Čas včetně času historického je nekompromisní. V dějinách je zřetelně vidět, že každý pokus o návrat k základům za účelem nápravy nebo naopak upevnění stávajícího stavu nekončí podle představ lidských projektantů. Podívejme se na reformaci v 16. století. Původně šlo o úsilí reformátorů navrátit křesťanskou církev do původního stavu církve prvotní. Místo toho vznikla zcela nová větev křesťanství a křesťanské kultury. Národní obrození také neznamenalo návrat k předbělohorskému stavu jak to tehdy mnozí chápali.

Nelze očekávat, že se lidé vzdají pokusů o návraty, ale nakonec z nich stejně vzejde něco nového, co nejenže nezamýšleli, ale často si to nemohli ani představit. Budoucnost nejde naplánovat, lze ji jen tušit, jak napsal Schelling.”

Hampl k tomu dodává, že naše situace je zvláštní tím, že ti, kdo jsou nepřesně nazýváni progresivisty nebo neomarxisty (a kdo v České republice tvoří vládnoucí vrstvu), se už ani nepokouší budoucnost plánovat. Prosazují změny společenských institucí, ale neptají se, k čemu to povede v horizontu deseti let. Horují pro eskalaci válečných akcí, ale neptají se, jaká situace bude na bojišti za pár měsíců. Zvou k nám miliony migrantů, ale neptají se, co to bude znamenat za generaci. Nemají dobré ani špatné plány. Nemají ani žádné představy. Zfanatizovaný dav nedokáže myslet na budoucnost. Vidí jen přítomný okamžik.

Hampl a Budil na Arktosu (23.3. 2024)

Prestižní britský web Arktos mi otiskl další text, i když tentokrát vlastně nebyl můj. Přeložil jsem do angličtiny článek Ivo Budila, ve kterém ukazuje, že ta ideologie, která je tak často nazývána neomarxismem, ve skutečnosti nestojí na myšlenkách Karla Marxe, nýbrž na myšlenkách Malthusových. Nebo z jiné strany, že v tom nejde o osvobození jedince, nýbrž o potlačení nižších tříd.

 

O nestálosti lidské povahy (23. 3. 2024)

Lidská povaha se během života vyvíjí a mění. Ustálí se až po padesátce. Že je někdo ve čtyřiceti povahově výrazně jiný než byl ve dvaceti, to není divné, je to normální.

Takový je závěr skupiny psychologů z Penn University, ovšem podporovaný zjištěními mnoha dalších psychologů z jiných pracovišť. Rodící se nový konsensus.

To zjištění má taky nějaké politické důsledky. Například to rozbíjí iluzi, že co se do lidí nacpe v dospívání, takové názory budou zastávat celý život. Ve skutečnosti bude většina z nich ty názory zastávat v 25, nikdo ale neví, jak to bude ve čtyřiceti. Budou se měnit povahové rysy a budou se měnit i názory.

Za druhé. Pokud jde o politický vliv a o to, s jakou věkovou skupinou nejvíc pracovat, jsou to čtyřicátníci. Ti jsou ve věku, kdy se povahy ustalují a spousta z nich už má i nějaké životní zkušenosti. A budou ve veřejném životě aktivní dalších třicet let, možná déle.

O urozených debilech (22. 3. 2024)

Vysvětlení pro ty, kdo nestihli absolvovat celou základní školu. Parlament nebo jiné těleso může hlasovat o politickém postoji. Může třeba odhlasovat, že boj proti Rusku bude od nynějška absolutní národní prioritou. Nebo může změnit zákony tak, aby všichni důchodci byli nasazeni na východní frontě. Neříkám, že by to bylo rozumné, ale je možné přijmout takové politické rozhodnutí.

Oproti tomu parlament nemůže rozhodnout o tom, jak vysoká je Sněžka, jaký je vztah mezi napětím a proudem ve vodiči nebo kdy se narodil Vladimír Putin. O takových věcech se nerozhoduje, ty se zkoumají nebo zjišťují.

Jestli Rusko je nebo není bezpečnostní hrozbou je právě typickou otázkou, kdy odpověď musí být zjišťována. Parlament, který o takové věci hlasuje, je mentálně na úrovni Trautenberka ze starého dětského seriálu. Což nás vlastně nemusí překvapovat.

Proč píšu knihy (22. 3. 2024)

„Na všech Hamplových knížkách o sebedestrukci Západu (o níž se já snažím podávat zprávy už tři desetiletí) jsem si i přes některé rozdíly pohledu vždy ze všeho nejvíc cenil jeho úpěnlivé snahy o objevení a pochopení kořenů a příčin civilizační krize, kterou konečně začíná vnímat i početná část české společnosti,“ píše Benjamin Kuras v recenzi knihy Střízlivění.

Vážím si toho a myslím, že Ben přesně zachytil to podstatné. Nesnažím se být „hlasem lidu“ a nesnažím se ani vyjádřit pocity, které lidé cítí. Jsou tu jiní, kteří to dělají tak dobře, že k tomu nemám co doplnit. Třeba Ladik Větvička nebo Vidlák. Já se snažím věci analyzovat, protože pokud se to jednou bude někdo snažit napravit, bude potřebovat detailnější pochopení (podobně bez znalosti přesné funkce jednotlivých součástek budete jen velmi obtížně opravovat motor – tuhle metaforu vyslovil před 80 lety Joseph Schumpeter). Proto jsou mé knihy celkem věcné. Ben Kurase píše, že tlumím emoce. Ano, opravdu se o to snažím. Když mám chuť někoho urazit, jdu na twitter, prostoru v knihách je na to škoda.

O zlovolných statisticích (21. 3. 2024)

Je velmi těžké dokázat, že je něco pravda, pokud nemáte kupu důvěryhodných svědků. Je ale poměrně snadné poznat, že si data někdo vymyslel či upravil. Pozná se to tak, že se statistik podívá, jak jsou ohlašované údaje rozděleny, spočítá z toho nějaké ukazatele a zkontroluje, jestli ty ukazatele nejsou úplně nesmyslné. Proto dokážou výzkumné agentury poznat, kdy tazatel neobejde respondenty a odpovědi si vymyslí.

Tak se nějací statistici podívali na počty mrtvých v Gaze udávaných Hamásem. Počty údajných mrtvých, počty zraněných, jak to souvisí s intenzitou bojů, a také třeba počty údajně mrtvých dětí a počty údajně mrtvých matek. A hle, ono to nesedí! Což asi není překvapující. Jen člověk hrozně hloupý nebo naprosto zfanatizovaný mohl brát údaje Hamásu vážně. A ani zveřejnění té zprávy nic nezmění. Kdo si chce užívat fantazií o zlovolném židovském spiknutí, toho to nepřesvědčí.

Není to jen otázka trestné výpravy v Gaze, ale taky třeba absurdních počtů zabitých Rusů udávaných ukrajinskou propagandou. Nebo počty odevzdaných hlasů pro Bidena ve státě Massachusetts. Skoro to vypadá, že bude zapotřebí zakázat statistiku jakožto dezinformační disciplínu.

O konečném řešení mužské homosexuality (20. 3. 2024)

Už jsem tu párkrát jsem citoval různé zahraniční texty o tom, že v hodně progresivistických kruzích jsou lesbičky pro tlakem, aby navazovaly sexuální vztahy s muži, kteří se cítí ženami a dokonce, aby braly do úst jejich penisy, protože to je součást lesbického sexu. Když to odmítají, jsou označovány za bigotní a zpátečnické. A když to odmítají veřejně, jsou vylučovány z různých sdružení, vyhazovány z konferencí atd.

Teď se začínají objevovat jiné stížnosti. Tentokrát od homosexuálních mužů. A sice, že když se ukáže, že je někdo na kluky (nebo si není jistý), je mu stanovena diagnóza „žena v mužském těle“ a je kastrován. Homosexuál Andrew Doyle na Unherd cituje jakéhosi chirurga z kastrační kliniky, že problém homosexuality bude brzy vyřešen. Všichni budou přešiti na ženy.

Je těžké s nimi mít soucit. Ti lidé rozpoutali kampaň a přivodili stav, kdy sexualita a intimita už nemá být soukromou záležitostí dospělých lidí. Už to nemá být tak, že co si ti lidé v soukromí dopřávají, to je problém jejich a nikoho jiného. Udělali z toho politickou záležitost, vnesli na scénu šikanování a politickou korektnost… a ono se to nějak zvrhlo. Skoro by se chtělo říct „dobře jim tak“, protože ani v téhle chvíli neřeší, jak to celé odpolitizovat, ale píšou angažované články.

O munici pro Ukrajinu (20. 3. 2024)

Tak těch dělostřeleckých nábojů pro Ukrajinu, co obstarala česká vláda, není milion, ale zatím 300 tisíc. Může to znít jako gigantické číslo, ale při 20 tisících nábojů vystřelených denně (což je pořád méně, než střílí Rusové) to stačí na 15 dnů války. A co potom? Máme nasmlouvanou vesmírnou flotilu, která zaútočí na Rusko? Nebo dojdou náboje Rusům? Nebo vybuchne Moskva? Protože jestli žádný takový plán nemáme, pak jsme jenom prodloužili umírání, způsobili smrt dalších desítek tisíc Ukrajinců, pro pár novinových článků.

Mimochodem, je svým způsobem fascinující, že se mezi desítkami politiků, komentátorů a expertů nenašel ani jediný, kterého by napadlo vydělit celkový počet granátů denní spotřebou. A to jsme se kdysi smáli sovětským inženýrům.

O neviditelné psychologii (19. 3. 2024)

Jsme zvyklí, že některé události tisk zcenzuruje, takže dokonce i o tom, co píše americký oficiální mainstream, se dozvídáme jen omezeně. Automaticky předpokládáme, že je za tím zlovůle nebo politická manipulace. Ale možná je za tím často jen neschopnost, omezenost nebo přirozená tendence našeho mozku ignorovat to, co nezapadá do určitého obrazu světa. V tomto případě tendence mozků redaktorů.

S Ondřejeme Brožem jsme před pár dny mluvili o seligmanovské psychologii. Martin Seligman a jeho spolupracovníci přinesli minimálně stejně průlomovou změnu jako kdysi Sigmung Freud. Svůj přístup začali aplikovat už před desítkami let a Martin Seligman byl dokonce zvolen předsedou americké psychologické asociace. Dnes jsou v tom oboru (tzv. „pozitivní psychologie“) desítky nebo stovky autorů, ti vyprodukovali tisíce prací, jejich cvičení si dělají miliony lidí.

A přitom se o tom téměř nedozvíte. Já sám jsem se o tom dozvěděl náhodou. Četl jsem chytrou knihu, v té byla zmínka o jiném autorovi, tak jsem si sehnal knihu od toho jiného autora, tam byla zmínka o někom dalším… a na konci řetězu Martin Seligman. Možná se to učí na nějaké fakultě jako doplňkový předmět, ale jinak se o tom nemluví, nejsou o tom podcasty, zavedení psychologové to nezmiňují, nepíšou se o tom články do časopisů.

Seligmanovský přístup je pro někoho nudný. Jednoduchá mechanická vysvětlení a testování podle stejných metodik jako léky (včetně toho, že jedni dělají určité mentální cvičení a druzí placebo mentální cvičení). Nemůžete tam čekat žádný hluboký zážitek, žádný životní přelom, žádné „skutečné sebepochopení“. Prostě se člověk dostane do toho rytmu, kdy na sobě pracuje, a postupně se trochu zlepšuje.

O připomínce starých dobrých časů (19. 3. 2024)

Když byl Západ ještě demokratickým prostorem, fungoval politický systém tak, že politická třída si hrála své hry, ale když to začalo být opravdu neúnosné, vznikala lidová hnutí. Pokud lidové hnutí sílilo, nějaká zavedená politická strana převzala většinu jeho požadavků. Tím vzala lidovému hnutí vítr z plachet a sama potom ty požadavky naplnila jen neúplně a nedokonale. Přesto to stačilo k tomu, aby situace byla snesitelná. Nikoliv skvělá, ale dalo se s tím docela dobře žít.

V českých zemích to takhle zafungovalo naposledy v roce 2015, kdy lidové protimigrační hnutí (tzv. antiislám) přimělo partu fanatiků kolem Bohuslava Sobotky k odchodu z politiky a kdy ANO a SPD převzalo hlavní požadavky. Bylo to o fous, nicméně k vytvoření mnohasetisícové komunity arabských a afgánských muslimů nedošlo.

V roce 2024 se tenhle model vrací, když Babišovo ANO převzalo ty lidové požadavky, které mají jednoznačnou celospolečenskou podporu. Samozřejmě mám z toho radost a podporuji to. Proto jsem osobně došel povzbudit aktivisty u petičních stánků. Mají to stejně těžké jako jsme to měli my v roce 2015, včetně pokřikování fašizující chátry, o kterou v Praze není nouze. Mimochodem, agresivní fyzické obtěžování účastníků pokojných manifestací tehdy osobně vedl dnešní ministr pro místní rozvoj.

O národní kontinuitě (18. 3. 2024)

Na e-shop jsem doplnil důkladný národopisný rozbor života na českém venkově v první polovině 20. století z pera Zdeňka Justoně. Vedle obrovské spousta faktů knihy (jedná se o dva díly) obsahují i řadu zajímavých myšlenek. Třeba tu, že protože české národní obrození mělo určitý plebejský ethos (úctu k prostému pracujícímu lidu), komunisté na něj dokázali naprosto přirozeně navázat a chápat Gottwalda jako Masarykova dědice. Bylo by to šlo ještě lépe, kdyby členem Gottwaldovy vlády zůstal i mladý Masaryk, ale jeho smrt už nikdo neobjasní. Můžeme se dohadovat, že logickým pachatelem vraždy mohla být britská tajná služba, ale nikdy to nebudeme vědět jistě. Tak nebo onak, komunistům ta figura umožnila převzít celé národní obrození a plynule rozvíjet český nacionalismus. Můžeme tedy mluvit o myšlenkové tradici od konce 18. století až do 90. let. Až teprve tam došlo k tvrdému přerušení myšlenkové linie a k pokusu zničit české dějiny i celé předchozí české myšlení.

O mocenské změně (18. 3. 2024)

V několika přednáškách upozornil, že prosazení potřebné politické změny představuje něco nesmírně obtížného, protože i kdyby se opozici podařilo dosáhnout grandiózního volebního vítězství (což je velmi nepravděpodobné), lze tímto způsobem zasáhnout jen menší část vládnoucí oligarchie (nové aristokracie). Opozice může ovládnout parlament, ale řada institucí zůstane nedotčená – ústavní soud, velká média, banky, místní pobočky nadnárodních neziskovek, státní byrokracie atd. – s touhle převahou neuděláte nic.

Curtis Yarvin publikoval před pár dny článek, který se zabývá přesně tímhle problémem a nabízí řešení. Podle něj – pokud to opozice myslí se změnami vážně – je třeba v prvních hodinách po volebním vítězství vystavit zcela novou mocenskou strukturu. Ignorovat dosavadní předpisy, nepokoušet se reformovat instituce, nezdržovat se personálními změnami. Prostě bleskově postavit „zcela nové mechanismy velení, řízení a signalizace v celé struktuře státního uspořádání.“ Na svých místech zůstanou řadoví politicisté (ti stejně budou sympatizovat spíš s populistickou mocí než s dosavadní oligarchií), řadoví učitelé, třeba i řadoví redaktoři… ale zcela musí být nahrazen aparát nad nimi. Pokud tomu bude něco stát v cestě, tak to prostě zabavit. Curtis Yarvin navrhuje znárodnit všechny velké investiční fondy v USA včetně Blackrocku.

Můj odhad je, že v současné době není možné něco takového zorganizovat a připravit. Není možné sehnat dost lidí, aniž by se ti lidé stali terčem tvrdých represí ještě za starého režimu. Možná snad v afrických státech, kde je struktura státu jednodušší a páteří nové moci může armáda. Nicméně budování kontraelity směřuje přesně k témuž. Oficiální struktury se utápějí v korupci a neschopnosti, a mezitím více méně spontánně vznikají vztahové sítě, které ignorují oficiální struktury, sledují vlastní zájmy a jednou budou schopny tu oficiální strukturu nahradit. Samozřejmě za předpokladu, že bude splněna spousta dalších podmínek.

O čínském islámu (17. 3. 2024)

V Číně intenzivně pracují na „počínštění islámu“ – tedy na vytvoření takového islámu, který bude slučitelný s čínským pohledem na svět, jejich životním stylem a hodnotami. Jak jasně zaznělo z vedení strany, muslimové se prostě musí přizpůsobit, jiná alternativa není. Může to fungovat? Ještě nikdy v dějinách se to nepodařilo. Byly tu různé formy zdánlivě přizpůsobeného islámu, ale jakmile pominul tlak (třeba byla oslabena centrální vláda), vrátil se islám ke své historické podobě. Proto v Prolomení hradeb a Prolomení hradeb dvojce tvrdím, že islám je gumový. Poměrně snadno se ohne, ale pak se zase vrátí do původního stavu.

Podaří se v Číně vytvořit něco, co bude fungovat? Není to nemožné, protože znalosti lidského mozku jsou dnes někde úplně jinde než před sto lety. Ale riziko je obrovské.

Nicméně všimněte si, že Evropa i Spojené státy na něco takového úplně rezignovaly a bez problémů akceptují starověký islám se vším všudy. V mnoha arabských zemích dnes najdete umírněnější islám než ve Velké Británii, Francii nebo České republice. Macronův pokus o „obranu republikánských hodnot“ skončil dřív, než pořádně začal, a to je celé.

Když jsme se před lety pokoušeli islamizaci české republiky zastavit nebo aspoň zbrzdit, formulovali jsme tehdy tři podmínky, které musí islám splňovat, aby mohl být tolerován v našem prostředí:

Za prvé. Uznává svobodu projevu i ve věcech víry. Jasně říká, že násilí není argument a jasně k tomu vede všechny své věřící.

Za druhé. Uznává práva každého člověka libovolně měnit náboženství a jasně odmítá všechny pokusy šikanovat nebo dokonce zabíjet „odpadlíky“.

Za třetí. Povoluje muslimkám vdávat se za nevěřící muže.

O výhodách umělé inteligence (16. 3. 2024)

Může být konverzace s jiným člověkem nahrazena konverzací s umělou inteligencí? Může přinést stejné emoce? Placené erotické konverzace s umělou inteligencí se už na trhu vyskytují běžně. Nedokážu posoudit jejich kvalitu, je nicméně vysoce pravděpodobné, že pokud to člověku nahrazuje svádění opačného pohlaví, jeho mozku to škodí.

Vedle toho jsou ale oblasti, kde to už dnes pomáhá. Třeba v domovech pro důchodce trpící demencí. Pokud ti lidé nejsou superbohatí, nemůže mít nikdo dost času a trpělivosti, aby trávil celé dny rozhovory s nimi. Jejich údělem je tudíž osamělost. Respektive byla donedávna. Teď se ukazuje, že současná verze umělá inteligence jim naprosto stačí. Problém je vlastně jen v to, že se na mluvící postavičky (roztomilé lachtánky s velikýma očima) nezdravě fixují. Ale proč by to mělo vadit? A riziko, že by centrální server sbíral a zneužíval data o tomto typu pacientů zní spíš jako černý humor než jako hrozba.

Časem budou pečovatelům k dispozici ještě lepší verze umělé inteligence. To může být veliká pomoc ve společnosti, která musí počítat s tím, že dříve či později budou hodně starší lidé tvořit daleko vyšší procento populace už dnes. Částečná robotizace péče by řešila hodně.

Těžké může být nalezení hranice, kde to je ještě prospěšné a kde už škodlivé. Ale tak je to s každou novou technologií.

Dění v Gaze – pohled z druhé strany (16. 3. 2024)

Vždy je dobré umět se podívat z obou stran. Takže i když v konfliktu v Gaze fandím Izraeli (jako by na názoru nějakého Hampla záleželo), zajímám se o argumentaci druhé strany. Máme za sebou pár rozhovorů s českými příznivci Palestiny, a když se s nimi chvíli bavíte, nakonec vykoukne jen obyčejný  primitivní antisemitismus. Když ti lidé slyší slovo „Žid“, prostě vypínají mozky.

Ale nějaká rozumná argumentace snad existovat musí. Tak jsem si se zájmem přečetl dva dokumenty, které by měly být intelektuálně na výši. Prohlášení amerických černošských církví a prohlášení republikánských poslanců arabského původu. V jednom případě dlouhý výklad o utlačování černochů  v Americe a pak kritika amerických agresí vůči Iráku, Lybii a dalším zemím. V druhém případě jen tak kritika agresí. A pak rovnou požadavek, aby se Izrael přestal bránit. Jak to souvisí? Obávám se, že pouze tak, že obojí vyvolává stejné emoce.

A samozřejmě, že všechno, co prohlásí Hamás, je čistá a nezpochybnitelná pravda. A pro příslušníka slovanského národa ještě jedna zajímavost. Podle džihádistů se mezi americké zločiny nepočítá útok proti Srbsku ani nic jiného proti Slovanům. Diskriminace podlidí není diskriminací.

O českém úspěchu na ukrajinském válčišti (15. 3. 2024)

Česká bojová iniciativa je obrovským úspěchem. Za posledních 24 hodin jsem to četl aspoň stokrát. Jen jakýsi Havlíček to zpochybňuje. V čem přesně spočívá ten úspěch? Změnily se poměry na bojišti? Byl postup Rusů zastaven? Umírá méně Ukrajinců? Kdepak, nic z toho, ale velké britské noviny otiskly pochvalný článek. A možná to ještě není všechno. Možná to dokonce odvysílá nějaká televize. S trochou štěstí to může být i CNN. A ani to nemusí být všechno. S trochou štěstí to může dojít až tak daleko, že s s panem premiérem vyfotí Angelina Jolie.

Mentalita rozvinutého globálního kapitalismu, kde ceny akcií nezávisí na kvalitě výrobků, nýbrž na mediálním pokrytí, se přenesla i na vedení války. Hlavně nepolevit! Hlavně, aby se to nepokazilo nějakým nevhodným postem na sociálních sítích. Teď, když vítězství máme na dosah ruky.

O eurokreativitě (14. 3. 2024)

„Evropský parlament přijal na návrh Komise usnesení, že elektromobil není automaticky klimaticky neutrální vůz. Protlačovaným e-autům zazvonil v EU umíráček,“ informuje můj kolega z Jugmannovy národní univerzity Milan Smutný a radostně doufá, že to vrátí do hry spalovací motory. Jaká naivita! Tak prostě bude zakázáno všechno. Stejně jako u domácího topení, kde jsou postupně zakazovány všechny zdroje, až nezbude než drkotat zuby.

To je přece jeden ze základních principů systému, který na Západě převládá. Kreativita zakazovatelů a regulátorů vyhrává nad kreativitou inženýrů. Každý zákaz se nakonec podaří obejít a každý zdroj se nakonec podaří nahradit. Jenže mezitím je přijato deset dalších zákazů.

O volném trhu (14. 3. 2024)

Tak v USA si došlápli na TikTok. Buď to současný majitel do půl roku převede na amerického vlastníka, nebo ta síť bude na řadě míst zablokována. Američané budou schopni se na TikTok i nadále dostat, ale bude to nepohodlné a komplikované, takže většina nejspíš odpadne.

Ne, že bych měl k TikToku nějaké sympatie, ale dobře to ukazuje, jak je to s tím volným trhem. Volný trh neznamená, že tam může vstoupit každý. A volný trh už vůbec neznamená, že mají všichni stejné podmínky. Volný trh znamená, že pár největších korporací vydělává stále víc a že se pravidla flexibilně mění tak, jak to ty korporace potřebují. A taky, že pár liberálních ekonomů píše pohádky o tom, že je to údajně „přirozený stav bez státních zásahů.“

O blízkovýchodním mírovém návrhu (13. 3. 2024)

Podpora Hamásu spojuje nesmírně širokou a zdánlivě nesourodou koalici – od LGBT aktivistů a anticivilizační levice přes rasistické bojůvky, velké neziskovky, velká média, ale i třeba komunistické strany a konspirační alternativa. Samozřejmě jsou v ní zapojeni také ti Židé, kteří jsou součástí finanční či kulturní elity. Česká vláda naivně podpořila Izrael, nicméně rychle pochopila omyl a z celé záležitosti vycouvala.

Návrhy takových „mírotvorců“ vypadají pokaždé stejně. Izrael se přestane bránit a brzy nebudu žádní Židé, kteří by mohli dělat problémy. Jak prosté.

Tento týden se poprvé objevil návrh, který je kritický k Izraeli, ale není v něm obsažen krvelačný antisemitismus. Přišel s ním Seymour Hersh, které zde cituje často, a hlavní body lze shrnout následovně:

  • Izrael zastaví vojenské operace
  • Hamás vydá rukojmí
  • Vedení Hamásu se vzdá
  • Izrael je vydá k procesu před mezinárodní soud
  • Zbývající bojovníci Hamásu budou odzbrojeni
  • Izrael nebude omezovat mezinárodní pomoc

Skončilo by tím utrpení civilistů a zároveň by to neznamenalo židovskou sebevraždu. Podle Hershova odhadu by ovšem izraelské vedení na něco takového nepřistoupilo. Chce zabít všechny bojovníky Hamásu do posledního. A má k tomu velmi pádné strategické důvody (které nedávno vysvětlil Big Serge). Nicméně umožnilo by to ukončit zabíjení. Kdyby mezinárodní tlak na Izrael nepožadoval sebevraždu, nýbrž nějaké takové řešení, možná by uspěl.

O podrazákovi (13. 3. 2024)

Kdyby se vyhlašoval titul Svině desetiletí, měl by naši dekádu jednoznačně vyhranou šéf Dětí země Jan Rovenský. Pracoval pro Andreje Babiše, bral od něj peníze, přitom mu ukradl e-mail a udělal z toho skandál. Bylo by to na místě, kdyby byla odhalen třeba tajný plán na policejní převrat nebo aspoň obrovská rozkrádačka. Jenže tam žádná nepoctivost nebyla. Nic ilegálního ani nic amorálního.  Andrej Babiš požádal podřízené, aby mu z veřejně dostupných zdrojů udělali podklady pro televizní diskuzi. Běžný e-mail, který se stal mediálním tématem jen díky, tomu, že byl ukraden.

Kdyby se Andrej Babiš držel zvyklostí běžných v obchodních vztazích, byl by si na začátku nechal podepsat dohodu o mlčenlivosti a teď by mohl požadovat nějaké statisíce. Nedržel. Nicméně každý další zaměstnavatel, obchodní partner nebo i jen kamarád Jana Rovenského musí počítat s tím, že jej ten aktivista při první příležitosti podrazí.

Zajímavé je, že pan Rovenský se k tomu veřejně hlásí. On nejspíš vůbec netuší, že by lidé mohli být poctiví!

O rozhovoru s Jiřím Hejlkem (12. 3. 2024)

Zase po čase jsem se podílel na velmi dlouhém rozhovoru. Tentokrát s doktorem Hejlkem, kterého pokládám za jednoznačně nejinteligentnější osobnost ze současné generace katolických konzervativců. V podstatě za jediného, který se nespokojí s jednoduchými frázemi (byť jsou ty fráze většinou velmi sympatické) a jde schopen přemýšlet do hloubky. I proto jsem rád, že jsem ho získal pro výuku na Jungmannově národní akademii.

Tentokrát mluvíme hlavně o vztazích mezi civilizačními celky a společně přemýšlíme třeba o tom, do jaké míry se můžeme cítit součástí stejného celku jako třeba křesťanský středověk. Náš společný závěr je, že se fakticky jedná o jinou civilizaci a že náš konzervatismus může jít někam do 18. století. Pokusy inspirovat se staršími dobami jsou nesmyslné. Což ovšem na druhou stranu neznamená, že bychom ty staré doby neměli studovat. Ale zaznívá tam i spousta dalších podnětů.

ROZHOVOR PETRA HAMPLA S JIŘÍM HEJLKEM

O očkovacím teroru (12. 3. 2024)

Zase jsem dostal otázku o „očkovacím teroru“. V první řadě jde o racionální posouzení rizik, ale to nemůžeme od zfanatizovaných lidí čekat. Jejich mozkům připadá i ta největší pitomost racionální.

Ale je to také otázka morálně-ideologická. Očkování je civilizace!!! Nechci se vracet kamsi do temného středověku, kdy každý mikroorganismus mohl kdykoliv způsobit masové umírání. Nechci se vracet do dob hlouposti, pověrčivosti, neustálých náboženských válek, upalování čarodějnic a pogromů na Židy. Do dob života v děsivé bídě a neustálém strachu. Do dob děsivých nerovností a neustálého bezpráví. Do dob bez moderní medicíny, bez ústředního topení a bez plynulého zásobování potravinami. Ano, i v těch dobách byly vykonány heroické činy. Ano, v těch dobách se zrodily myšlenky, na kterých byla později ustavena naše civilizace. Ale to opravdu neznamená, že bychom měli zničit náš svět, který ještě donedávna fungoval skvěle. I proto podporuji vědu a racionalitu, aplikaci vědeckých objevů a samozřejmě taky očkování. Kde je civilizace, tam se očkuje.

NATO na Ukrajině (11. 3. 2024)

Tak pravidelné jednotky NATO už bojují na Ukrajině, informoval polský ministr zahraničí. Jenže na Ukrajině západní strana zoufale prohrává. Debakl následuje debakl. Pokud polský ministr nelže (což je nepravděpodobné, protože stejnou informaci naznačují i jiní), potom ruská armáda drtí vojska NATO. Drtí je nemilosrdně a poráží je rozdílem třídy. Ukrajinské jednotky NATO (které vlastně možná nejsou tak úplně ukrajinské) ztrácí stroje, ztrácí lidi, ztrácí území. Sociální sítě jsou plné záběrů hořících německých a amerických tanků. A NATO už nemá co nasadit. Nemá v zásobě statisíce vojáků ani tisíce tanků ani plné sklady munice. Nemá ani fabriky, které by to dokázaly vyrobit. Nemá ani veřejnost ochotnou podporovat válečné akce. Nemá ani schopnost podporovat letecké síly tak, aby změnily poměr na bojišti.

Eskalace by tedy neznamenala nic jiného, než že začnou bomby dopadat i na Moskvu, Prahu a Berlín. Mnohem víc bomb na Prahu a Berlín než na Moskvu. Vzhledem k poměru sil se začíná rýsovat scénář ruské armády ve Varšavě a Berlíně. Scénář, který nikdo nechtěl a který především nechtějí Rusové. Nicméně přesně k tomu to tlačí česká vláda, polská vláda i některé další evropské vlády.

O pornobídě (11. 3. 2024)

Znáte to. Sledujeme na obrazovce něco naprosto děsivého (třeba nějaký horor), ale zároveň nás to přitahuje a zároveň jsme rádi, že se to neděje právě nám. Darren McGarvey si na Unherd všiml, že tak funguje i pohled na extrémní bídu. Nazývá to „porno o bídě“. Divák se s určitým vzrušením dívá na ty příšerné věci, na vypínání sítí, na lidi vyháněné na ulici, na nucenou prostituci (tedy na takovou, že to tu holku baví, ale na tu hnusnou, kdy nemá jinou možnost a kdy je odporná sama sobě) a na ztrátu důstojnosti. Nebo na statistiky o počtu lidí padající pod hranicí bídy a frontách před potravinovými bankami.

Díváme se na to proto, abychom se ujistili, že jsme lepší lidé. Že nám se to stát nemůže, ale že dokážeme vyvinout působivý soucit. Ne kvůli akci na pomoc těm lidem. Nechci teď řešit, jestli by akce měla být levicová (zlepšení celkových podmínek kolektivní akcí) nebo pravicová (pomoci jim s růstem schopností a motivací. A motivací opravdu to nemyslím to idiotské, že necháte lidi hladovět).

A média tomu samozřejmě jsou naproti. Počty kliků stoupají a o nic jiného nejde.

O strachu z umělé inteligence (10. 3. 2024)

Proč vzbuzuje umělá inteligence takový strach? Protože lidé vůbec netuší, o co jde, a tak dávají průchod své fantazii, a zpravidla vyjde něco mezi terminátorem a Centrálním mozkem lidstva. Nebo něco jako superinteligentní golem. Kdo bude toho golema zapínat a vypínat, ten se zmocní vlády nad celým světem. Jako zápletka fantasy literatury dobré.

Jenže ve skutečnosti jde o počítačový program, který provádí poměrně jednoduché operace a provádí je šílenou rychlostí. Někdy je z toho senzační výsledek (za pár vteřin mi to poradí s programovacím příkazem, který bych jinak sestavoval aspoň půl dne) a jindy vytvoří naprostý nesmysl. Tak jako v jiných oblastech života. Má-li umělá inteligence přinést výhodu, musí ji ovládat někdo, kdo ví, jak ta inteligence funguje a kdo dokáže sám rozlišit geniální myšlenku o blbosti. Jinak je to k ničemu.

Doktor Čábelka (nová posila učitelského týmu Jungmannovy národní akademie) o tom nedávno napsal zajímavý článek, kde ukazuje, jak to dopadá, když podnik nakoupí spoustu umělých inteligencí (každá je založena na jiné sadě operací), ty generují nějaké výsledky, těm výsledkům nikdo pořádně nerozumí, zmatek roste… a nakonec to vede k tomu, že organizace o několika tisících lidí s počítačovými systémy za miliardy nedokáže vyřešit problém zákazníka, na který by jedné vnímavé slečně za přepážkou stačily tři minuty.

Je čas přestat panikařit a začít se učit. Kdo si nějakou umělou inteligenci zkrotí pro sebe, stane se efektivnějším a politicky silnějším, může si lépe organizovat život, ušetřit nějaký čas a žít o kousek šťastněji.

O smíchu (10. 3. 2024)

Před pár dny jsem tu psal o smíchu. Že je spousta věcí, o kterých se dřív mohlo žertovat nesmí. Kdy je vlastně zakázáno smát se? Když je něco posvátné. „Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat,“ píše se v Bibli. Je nepřijatelné smát se božstvům a je nepřijatelné veřejně se vysmívat císaři.

Evropané nakonec dospěli k tomu, že smát se prezidentovi je přijatelné a s náboženstvím je to tak, že se nesmějí věřící, ale ostatní se mohou smát.

Tenhle trend se otáčí. Jednak tím, že postupně přebíráme islámské právo, ale také tím, že vlna iracionality a pověrčivosti působí, že stále větší část světa a života jsou akceptovány jako posvátné. Víc a víc oblastí, názorů, úkonů atd. Jako za starých před-racionálních časů.

O křesťanském středověku (9. 3. 2024)

„Lidé nejenže neznají svatá písma, ale ani netuší, že nějaká svatá písma existují“, cituje historik náboženství Rodney Stark jednoho anglického biskupa ze 14. století. A takových svědectví o prázdných kostelech a naprostém nezájmu o náboženství jsou stovky a stovky. Evropskýý středověk rozhodně nebyl náboženštější dobou než dvacáté století.

Kde se ta iluze o křesťanském středověku vzala? Pravděpodobně ze stejného zdroje, jako fantazie o převládající vícegenerační rodině. V posledních generacích vidíme katolickou církev v menšinovém postavení (ve všech západních zemích) a říkáme si, jak by asi vypadala společnost, kdyby tahle katolická církev byla všemocná a monopolní. Jenže kdyby byla všemocná a monopolní, tak by to byla úplně jiná organizace, chovala by se jinak a ovlivňovala by prostředí úplně jiným způsobem.

Proto je tak důležité vzdělání. Aby byl konzervatismus založen na něčem, co je skutečné a nikoliv jen na fantazijních představách.

Lokajství (9. 3. 2024)

Servilita k politručce,
ať v kabátu nebo v hučce,
ve všední den, v neděli,
republika v prdeli.

(autor: Komunista bez místa)

O mladých a starých (9. 3. 2024)

Mladí lidé si častěji kladou cíle, které souvisí se získáním majetku, postavení nebo jiných výhod. Staří lidé se častěji soustředí na dobrý život, dobré vztahy a podobné záležitosti, zjistila psycholožka Sonja Lyubomirsky.

To neznamená, že jedni jsou hloupí a po zmoudření najdou ty správné hodnoty. My starší a orientovaní spíše na životní pohodu jsme prostě v jiné životní fázi – biologicky i společensky. Ony fantazijní historky, kdy měl někdo na smrtelné posteli litovat, že dal příliš mnoho času práci a příliš málo času vztahů, ty jsou stejně hloupé, jako by někdo ve stáří litoval, že byl někdy mladý.

A taky z toho vyplývá, že větší politická konformita mladých lidí je dána primárně tím, že jsou v jiné životní fázi.

O čínském kapitalismu (8. 3. 2024)

„Kapitalisti sami nám prodají provaz, na kterém je my pověsíme,“ řekl prý Lenin. Jestli je to pravda, pak v Číně nejsou pořádní kapitalisté, protože když vedeme válku proti jejich blízkému spojenci, přestali nám dodávat bavlnu, bez které naše fabriky nevyrobí střelný prach (a bez něj zase dělostřelecké náboje). Zkrátka, zisk není všechno.

Všimněte si, že k tomu nepotřebují žádná velkohubá embarga a žádná politická prohlášení. Věci prostě do Evropy ani do USA nedorazí, a je to.

O slovensko-českých vztazích (8. 3. 2024)

Tak se nám prý hroutí česko-slovenské vztahy. V čem přesně? Jsou zablokovány hraniční přechody? Zastavil se provoz na silnici nebo železnici? Přestali Slováci rozumět češtině a naopak? Ustala výměna zboží nebo finanční transakce? Nečtou už Slováci český tisk a naopak?

Pokud vím, došlo jen k tomu, že parta klaunů, která se v českých zemích těší všeobecnému pohrdání, se nesejde na společném zasedání se slovenskou vládou. Takové neštěstí! Mělo se tam něco dojednat nebo schválit? Samozřejmě, že ne.

Nicméně zabralo to. Veřejná diskuze žije tím dětinským symbolem a pozornosti uniká, že česká vláda usiluje o migrační kvóty, tedy o přísun statisíců, a potenciálně možná milionů, dobrodruhů z muslimského světa. Usiluje o to, aby česká města vypadala jako Paříž, Londýn nebo Brusel. Aby tu vyrostly non-go zóny a aby české ženy nemohly po setmění vyjít na ulici. Aby lidé židovského původu žili ve strachu, kdy do jejich bytu vtrhne nějaký džihádista uřízne jim hlavu. O to jde! Ne o fotky ze společného zasedání.

O MDŽ a smíchu (7. 3. 2024)

„Podívejte, blíží se Mezinárodní den žen. To jste jí dal pěkný dárek!“ Asi znáte ten citát z filmu Marečku, podejte mi pero. Končí tam komediální situace, kde dojde k záměně vzkazů a jakási kolegyně to si to vyloží jako urážlivé ironické pozvání na rande.

Zajímavé na tom je, že všichni věděli, že to je vtip. Režisér, herci i diváci. Dělníci, intelektuálové i členové ústředního výboru komunistické strany.

Zkuste si představit, že by v nějakém dnešním filmu zazněl podobný vtip na téma LGBT. Je to možné? Ano, je. Ale ten film by byl odsouzen do jaké nižší kategorie, nemohl by být promítán na žádném festivalu a žádný zájemce o členství v nové aristokracii by se tomu neodvážil zasmát.

Různé politické a ekonomické systémy dávají prostor různým lidským typům. Roli v tom hraje kombinace formálních a neformálních faktorů, která je nakonec důležitější, než jestli je v ústavě napsáno „svobodný“ nebo „demokratický.“

K čemu jsou politické svobody, když se lidé nemohou normálně svobodně zasmát?

O čtenářských diskuzích (7. 3. 2024)

Snažím se propichovat názorové bubliny, proto věším články i tam, kde převládá publikum zradikalizované různými směry. Už několik týdnů na Litterate a brzy začnu taky na opačném Seznam Médium (jestli mě tam hned nevymažou). Většina ohlasů je samozřejmě nepřátelských až naštvaných, což je v pořádku. Kdyby mi to vadilo, tak bych tam ty texty nevěšel. Ale třeba se nějaká menšina zamyslí. Třeba to povede k nějakému postřehu a zjištění, které jsem já nezaznamenal, a které nás všechny dál posune.

Na čtenářské diskuze tam nereaguji, nicméně vypíchnu zajímavý dotaz paní Kunštekové. Proč píšete pro lidi, kterými pohrdáte? Měla tím na mysli, že se neúčastním tamní diskuze. Skutečně, proč se neúčastním? Aby byla diskuze pod článkem smysluplná, musí být splněny tři požadavky:

Za prvé. Aby si ten člověk článek vůbec přečetl. Pokud čtenář reaguje jen na jednotlivé klíčové slovo (např. Putin, očkování, Žid), nemá diskuze smysl.

Za druhé. Aby diskutující reagoval na argumentaci v článku, případně přinesl jinou. Aby ta argumentace splňovala základní zásady racionálního myšlení. Většina totiž vyjadřuje souhlasné nebo nesouhlasné emoce. To mi může být sympatické nebo nesympatické, ale nepotřebuju na to reagovat.

Za třetí. Aby to bylo k věci. Občas se totiž objeví zajímavé a inteligentní příspěvky, které ovšem vůbec nejsou k věci. Debata by se rozběhla nekonečně daleko.

Možná jsou to přehnané požadavky. Ale říkám si, že pokud chce někdo slyšet, že za všechno může Putin, Gates nebo Židi, má dostatečný výběr jiných autorů a diskutérů.

O Viktorii Nulandové (6. 3. 2024)

Victoria Nulandová, válečný zločinec s odpovědností za statisíce mrtvých a také hlavní architektka válečného tažení proti Rusku, včera skončila ve funkci. Nejpravděpodobnější vysvětlení je takové, že poté, co se ukrajinské jednotky NATO fakticky zhroutily a Západ už nemá vycvičené lidi, zbraně ani munici, aby mohl pokračovat v dobyvačné válce, přicházejí v Americe ke slovu rozumnější lidé. Připomínám, že Pentagon byl proti pokračování války už delší dobu a že jeho hlavní konzultační partner RAND Corporation požadoval okamžité zahájení mírových jednání už v prosinci 2022.

Snad jsme se tak o kousek přiblížili stavu, kdy se budou nadále vyrábět úžasná videa, jak drtíme polonahé zbabělé Rusy a naše mediální elity se budou nad nimi ukájet, ale na Ukrajině nemusí zbytečně umírat další lidé.

O obětech válek (6. 3. 2024)

Co spojuje izraelskou trestnou výpravu proti Hamásu a ruské tažení na Ukrajině? Neuvěřitelně nízký počet civilních obětí – v porovnání se všemi předchozími konflikty v dějinách. V Gaze připadají na každé čtyři mrtvé bojovníky (na obou stranách) tři civilisté. Proto taky vidíme záběry zničených budov, ale nevidíme záběry mrtvých dětí. Džihádistická propaganda samozřejmě mluví o desetitisících nebo statisících civilních obětí, ale tomu může věřit jenom někdo vyloženě slabomyslný. A na Ukrajině je tomu tak, že každá dětská oběť bombardování vydá na samostatný novinový článek.

I tak je strašné a zbytečné, a připadá nám to nesnesitelné, ale v celých dosavadních dějinách to bylo mnohem horší.

O opotřebovávací válce (5. 3. 2024)

Big Serge publikoval další dlouhý analytický článek plný zajímavých postřehů, nicméně to nejdůležitější je asi následující. V opotřebovací válce nerozhoduje, kdo má větší ztráty. Rozhoduje, kdo je schopen ztráty nahrazovat. Rusku na Ukrajině ztrácí nějaké lidi i nějakou techniku, ale je schopno dodávat obojího víc, než o co přichází. Jeho síla tedy roste. NATO taky ztrácí, ale není schopno doplňovat. Jeho síla tedy klesá. Rozdíl se zvyšuje. A když se zvyšuje rozdíl v síle, rostou i ztráty toho slabšího. A když rostou ztráty toho slabšího (který není schopen nahrazovat), zvyšuje se rozdíl v síle… a tak pořád dokola.

Je to vidět i na bojišti. I když ukrajinské jednotky NATO hájily pevnost Avdějevku jako absolutní prioritu se vším, co měly, udržely ji necelý týden. Srovnejte to s několikaměsíčními bitvami o jiná města. A ten rozdíl se bude zvyšovat.

Normálně myslící člověk by řekl, že je nejvyšší čas žádat o mír a vyjednat aspoň trochu slušné podmínky, než se to zhroutí úplně. Nicméně vidíme opak. Záplavu arogantních frází, odhodlání pokračovat v drtivém prohrávání a nesplnitelné sliby o podpoře naší strany. Jak Big Serge dokládá, ty sliby by mohly mít smysl pouze v případě splnění základní podmínky – zavedení válečné ekonomky, zrušení green dealu, zrušení výroby průmyslového zboží, možná zavedení přídělového systému, zavedení pracovní povinnosti atd. Pak bychom (snad) byli schopni chrlit potřebné tuny zbraní. Ne, že by nám na Západě neprospělo, ale je to přesně to, čeho naše elity schopny nejsou.

Březen – měsíc teroru (5. 3. 2024)

Jsme už zvyklí, že se vyhlašuje měsíc knihy, měsíc bezpečnosti na silnicích, měsíc bez alkoholu, měsíc lásky, měsíc myslivosti a tak dále. No, a naši přátelé vyznávající náboženství míru zase vyhlašují měsíc teroru. Každý civilizační okruh má své vlastní hodnoty a vlastní zvyklosti.

O dalším důvodu úpadku Západu (4. 3. 2024)

V rozhovoru s Tomášem Lukavcem se – mimo jiné – věnujeme děsivému úpadku vzdělanosti a kultivovanosti, jaký předvádí současná mocenská elita. Ono to vlastně otevírá otázku, proč byla ta předchozí elita tak vzdělaná a kultivovaná.

Moje vysvětlení vychází z koncepce lidského kapitálu. Když někdo strávil desítky let studiem a tím, že se učil kulturním kódům (věnoval se vlastní kultivaci), je to jeho investice a tu investici si chrání. Proto podporuje takové poměry, kdy se nahoru mohou dostat jen ti, kdo strávili desítky let právě takovým úsilím. To samozřejmě zvýhodňuje bohaté, protože chudí neměli možnost tomu věnovat čas, museli chodit do práce. Nicméně zároveň to vytváří určitou hodnotu. Vznikla diplomatická třída schopné vést složité strategie, domluvit se a zabránit některým válkám. Tak vypadali západní diplomaté ještě v 90. letech a dnešní ruská diplomacie je ještě připomínkou té doby. Nepopírám, že je Lavrov náš nepřítel, nicméně nelze mu upřít vzdělanost, kultivovanost a strategické myšlení.

Tenhle mechanismus zvýhodňující vzdělanost před primitivismem vydržel z rakouského mocnářství přes masarykovskou republiku a komunistický systém až do 90. let. Až v posledních desetiletích byl nahrazen modelem jiným, kde základním kapitálem je davová mentalita a případně slepá poslušnost. Lidé jako Lipavský nebo Černochová nemají žádný důvod podporovat kultivovanost a vzdělanost. Oni v tom nainvestováno rozhodně nemají.

Kdy? (4. 3. 2024)

Pan docent Žantovský napsal hezkou recenzi na mou novou knížku Střízlivění, kde uvedl, že kniha je ” možná pro leckoho překvapivá, ale to už patří k Hamplově metodě analýzy jevů a jejich příčin. Když si onen text (a samozřejmě celou knihu) přečtete jako celek, otevřou se vám v nejednom smyslu oči. A také dveře věci (jak by to nazval Komenský – Janua rerum).”

A váže to ke konkrétní ukázce: “V únoru 2022 měli někteří na Západě představu, že nadešla jedinečná šance zlikvidovat pravoslavnou civilizaci jako potenciálního soupeře (a především jakožto spojence čínské civilizace) a vrátit globální mocenské poměry o dvacet let nazpět. Byli ochotni kvůli tomu absolvovat i velkou válku a nést určitá rizika. Zejména, když neumírají obyvatelé Západu, nýbrž Ukrajinci a když se některým lidem na Západě daří na válce slušně vydělávat. Nicméně západní elity projevily přesně tolik strategického mistrovství, kolik se od nich dalo čekat, a výsledek tomu odpovídá. Válka urychlila a jasně ukázala změny v uspořádání světových vztahů.”

CELÁ RECENZE JE K PŘEČTENÍ ZDE.

Kdy ale došlo k tomu přelomu? Pan profesor Budil na to byl dotázán při sobotním semináři o kořenech moderní západní civilizace a podle něj budou historici jednou uvádět jako bod zlomu rok 2008, tedy začátek finanční krize v USA.

O islámu, pokroku a stabilitě (3. 3. 2024)

Z rozhovoru s Jaroslavem Kalouskem na kanálu Cesty k sobě:

Když islám začínal, nebyl o nic zaostalejší než křesťanství. Nebyl o nic surovější. Někdo říká, že to bylo dokonce pokrokovější náboženství. Možná, že ano. Rozdíl je ale v tom, že křesťanství se velice dynamicky vyvíjelo. V podstatě každých 100 let byla nějaká reforma nebo reformace, a i když ty kacíře upálili, tak hned v další generaci se objevili noví kacíři. Tahle dynamika je pro křesťanství typická. Islám je oproti tomu stejný v sedmém století, desátém století, čtrnáctém století, jednadvacátém století. V arabštině mají slovo bida´h, které by se dalo do češtiny přeložit jako „inovace“. A tohle bida´h – inovace, to je nejhorší zlo, jaké je v islámu představitelné. Horší než cizoložství nebo krádež nebo vražda. Inovace je to, čemu by se měl dobrý muslim ze všeho nejvíc bránit. Tím je dáno, že se znova a znova vracejí k ranně středověkému modelu společnosti.

Únorová hitparáda (3. 3. 2024)

Děkuji všem, kdo v únoru podpořili provoz této stránky nákupem v Českém vlasteneckém knihkupectví nebo mi poslali pár korun na transparentní účet. Žebříček nejprodávanějších titulů byl tento:

  1. Petr Hampl: Střízlivění: O českých národních rozcestích v době hroucení liberální hegemonie a převahy západu
  2. Tomáš Očadlík: Essay on Limited Usefulness of Science
  3. Petr Hampl: Cesta z nevolnictví: Jak získat další generaci pro obranu západní civilizace

Balení holek jako politický problém (2. 3. 2024)

V dnešní poznámce se zabývám různými kurzy svádění:  “V každém případě vzbudily obrovskou vlnu odporu, že to prý údajně dělá z mužů predátory a z žen sexuální objekty. A není to snad správně? Nemá být muž maličko predátor a nemá být žena mimo jiné i maličko sexuální objekt? Ostatně, každá z těch fanatických genderistek se ochotně přestylizuje do role sexuálního objektu, pokud je v dosahu dost atraktivní a dost bohatý muž.”

CELÝ TEXT POZNÁMKY JE ZDE.

O studiu ekonomie (1. 3. 2024)

Pamatujete na devadesátá léta, kdy Václav Havel a jeho parta přišli s ušlechtilou myšlenkou zastavení výroby zbraní? České podniky vyklidily trhy, země zchudla a nic jiného se nezměnilo. Teď po třiceti letech přišel se stejnou myšlenkou leader eurokandidátky SPD Petr Mach (ano, je to ten bývalý bojovník proti fašistům ohrožujícím práva muslimských migrantů). Když prý české podniky nebudou vyrábět zbraně, uvolní se tím zdroje, takže začneme vyrábět spoustu mnohem lepších a ještě ziskovějších produktů. Jako by tu byl někdo ochoten pustit nás na trhy.

Samozřejmě je to velmi znepokojivé znamení ohledně vývoje v SPD, ale člověk si musí taky položit otázku, jak vypadá výuka ekonomie na vysokých školách, když tohle může veřejně tvrdit vysokoškolský učitel. Dál tam pak už najdete jen obvyklé liberální fráze – stát nemá mít hospodářskou politiku a nemá ani podporovat domácí výrobce, podobu domácí ekonomiky mají dál určovat zahraniční banky, všechno zařídí trh atd.

Opravdu je národohospodářství – ve své současné podobě – solidnějším oborem než gender studies?

O ekonomickém růstu (1. 3. 2024)

Ekonomika jde prudce nahoru díky migraci, hlásá titulek Washington Post. A je to logické. Když se přes hranice hrne záplava nekvalifikované a velice levné pracovní síly, platy klesají, podnikové zisky rostou a nikdo nemusí podstupovat komplikované a drahé zavádění robotů. Není to skvělé?

Ekonomika tedy roste. Ale že by mohla stoupat životní úroveň, to od takového růstu rozhodně nečekejte.

O návratu k monarchii (29. 2. 2024)

Když je společnost rozdělená a politické názory jsou v zásadě pevné, když lidé podporují jednu nebo druhou stranu a nemají příliš zájmu o kontakty s těmi druhými, pak samozřejmě taky není možné, aby jedni druhé přesvědčili.

No a pokud není možné toho druhého přesvědčit, tak nezbývá, než ho zničit. Metody, které v liberálních demokraciích byly pokládány ještě před generací za nemyslitelné, se stávají běžnými. Od zatýkání za špatný post na facebooku, přes dnes už rutinní vyhazování z práce, blokování opozičních serverů až po nepodmíněné tresty vězení.

Mary Harrington na Unherd připomíná, že nás to vrací do starých monarchistických časů.

Panovníkovi nestačí soupeře porazit, musí ho zničit. Jinak hrozí, že při první vlně nestability ten soupeř vyhlásí nárok na trůn. V tom smyslu ruský režim plynulé pokračování carských režimů. Co je ale na pováženou, vrací se k němu Evropa. Čím jiným je trestní stíhání Andreje Babiše, Donalda Trumpa a dalších?

O okupaci západní Evropy (29. 2. 2024)

Asi každý se už setkal s obavou, že počet muslimů v evropských zemích se dříve či později zvýší tak, že budou schopni přehlasovat nemuslimy, dosadit své vlády, prohlásit islám státním náboženstvím atd. Ve skutečnosti jim k tomu ale stačí současné počty, jak nedávno dobře ukázala Ayaan Hirsi Ali.

Tam, kde volby končí těsnými výsledky (což je na mnoha místech) jsou hlasy muslimů pro levici životně důležité. V USA může očekávaný souboj mezi Bidenem a Trumpem rozhodnout to, že v některých regionech muslimští voliči zůstanou doma. Těch pár procent bude Bidenovi chybět a nerozhodné oblasti spolehlivě připadnou Trumpovi.

Bidenovi lidé si to uvědomují, což je pravděpodobně jeden z klíčových důvodů, proč Amerika fakticky zastavila podporu Izraele v blízkovýchodním. Stejný problém ve existuje  Velké Británii, kde je Labor Party závislá na muslimských hlasech, což se neprojevuje jen v narůstajícím antisemitismu, ale také v rozhodnutí zavést po případném volebním vítězství zákony proti rouhání.

Někdo může namítnout, že mezi muslimy je i mnoho umírněných. Ano, je. Jenže ti umírnění neovládají mešity a nedokážou hýbat muslimskými masami. Na rozdíl od radikálů.

Muslimové samozřejmě nemohou ani v takové situaci prosadit všechno. Nemohou prosadit třeba plné zavedení muslimského práva šaríja ani formální vyhlášení islámu státním náboženstvím. Mohou ale zavádět islámské právo postupně. Nebo prosadit třeba jmenování soudců podporujících islámské právo.

O čečenském banditovi (28. 2. 2024)

Firma Danone se v Rusku zapletla do jakéhosi konfliktu a byla nucena odprodat svou tamní pobočku příbuzným čečenského vůdce Kadyrova. Za cenu menší než dvouletý zisk. Nedělám si nejmenší iluze, jak to v Rusku chodí, když narazíte na příbuzné Kadyrova a že by se tam snad někdo mohl dovolat spravedlnosti. A už vůbec ne cizinec. Nicméně přece na tom něco zaráží.

On ten čečenský bandita platí za přebírané podniky víc, než kolik zaplatili západní investoři za podniky přebírané v České republice! (samozřejmě s ohledem na stav, ziskovost, prostor na trhu atd.)

Co tedy odlišuje poctivé investory od banditů? Kdyby se akcie Kadyrova začaly obchodovat na newyorské burze a do jeho podnikání vstoupil investiční fond BlackRock, začal by být pokládán za liberálního hrdinu?

O palestinském soucitu (28. 2. 2024)

Už mě nebaví hloupé pokrytecké řeči o tom, že fanouškům džihádu jde o ochranu palestinských žen a dětí. Existuje tisíc možností, jak ty životy chránit bez toho, že by se Izraelci nechali pozabíjet. Ale to by bylo absolutně nezajímavé. Musí být prosazena pouze a jedině ta, která bude znamenat hořící izraelské domy a podřezané izraelské děti. S ničím menším se fanoušci Palestiny nespokojí. Nic jiného neznamená heslo „Palestina svobodná od řeky k moři“ (rozuměj vyčištěná od Židů) a nic jiného neznamená ani „příměří“, které znamená, že Hamás bude dál střílet a unášet a mučit lidi a Izraelci se přestanou bránit.

Ale co se divíme. Židi přece ukřižovali Ježíše Krista, tak jim to patří. Jako za starých časů.

O kreativitě bez hranic (27. 2. 2024)

Už dlouho upozorňuji, že bychom neměli podceňovat kreativitu západních elit. Jejich schopnost působit škodu vlastním zemím je větší, než si dokážeme představit. A to i poté, co jsme viděli vítání migrantů a Green Deal.

Poté, co byly ukrajinské jednotky NATO rozdrceny v úplně zbytečném konfliktu a evropská i americká veřejnost volá po mírových jednáních, řeší evropští státníci, jak válku eskalovat. Řeči o pozemní ofenzívě jsou bezvýznamné. Žádný západoevropský stát už nemá zbraně ani vojáky, které by mohl proti Rusku postavit. Jenže zazněla i další možnost. Raketová válka mezi západní Evropou a Ruskem! Ano, tím Ruskem, které má největší raketové arzenály a o němž se všeobecně předpokládá, že právě rakety jsou jeho nejsilnější stránkou. A tu válku má vést Evropa bez protiraketové obrany a bez krytů pro obyvatele. Pravděpodobně na základě předpokladu, že když Rusové uvidí vlastní města v plamenech, neodváží se provést odvetný protiúder.

Byl by to jeden z nejhumornějších okamžiků v dějinách, kdybychom se to netýkalo i nás.

Znovu o antisemitismu (27. 2. 2024)

“Až bude stát Izrael konečně zničen a vymazán z dějin, bude to ta nejdůležitější rána, jakou můžeme zasadit kapitalismu,” zaznělo na nedávné konferenci v New Yorku. Jde-li o tak ušlechtilý cíl, jakým je zabíjení Židů, jsme připraveni podporovat kohokoliv, včetně těch nejodpornějších zrůd z Hamásu, že.

Takže máme smíchaný antisemitismus, politicky korektní boj proti rasismu (snaha zničit Hamás je přece projevem rasismu a koloniální mentality, to ještě nevíte?), k tomu socialismus (v době Vladimíra Iljiče nebyl džihád problémem, takže jím nemůže být ani dnes)…a kdo to celé financuje? Starý známý Goldman Sachs, ikona dravého globalistického kapitalismu. A nesmíme zapomínat na bělošské nacionalisty, kteří zjistili, že Palestinci jsou bělejší běloši než Židé.

Jak vidíte, jde to napříč myšlenkovým centrem. Přesto všechny ty proudy něco spojuje. Civilizační úpadek, hloupost, pověrčivost, neschopnost cokoliv analyzovat, a nakonec i ztráta morálních hodnot. Mimochodem, všimněte si, že když k takovému kolapsu dojde, náboženství nepomáhá. Zdá se, že organizované náboženství je přínosem jen tam, kde běžné civilizační záležitosti fungují, kde jsou společenské normy stabilní a kde probíhá rozumný pokrok.

Kdo chce pokračovat ve válce (26. 2. 2024)

Včera jsem upozorňoval, že jasná většina české veřejnosti je pro diplomatické řešení války na Ukrajině, i když to bude znamenat ústupky Rusku. Stejný názor má i jednoznačná většina Američanů, a většina obyvatel zemí Evropské unie.

Stále jasněji se ukazuje, že to není válka mezi Ruskem a Ukrajinou, ale že to není ani válka mezi Ruskem a Západem. Je to válka mezi Ruskem a úzkou vrstvou západní finanční elity.

O migraci a sociální spravedlnosti (26. 2.  2024)

Je všeobecně známo, že stoupenci některých politických směrů podporují masovou migraci do svých zemí, protože si tak dovážejí voliče. Jenže masová migrace mění politické poměry ještě jinak.

Jak ukazují výzkumy řady sociologů (Robert Putnam, Alejandro Portes a další), v etnicky různorodých oblastech je méně důvěry mezi lidmi. Lidé si udržují odstup, méně spolu mluví, méně si pomáhají, méně si důvěřují. A to nejen mezi příslušníky různých etnických skupin, ale i uvnitř těch skupin. Etnická různorodost mění mezilidské vztahy k horšímu.

Kupodivu se to ale netýká úzkých majetkových a mocenských elit. Ty dokážou být jednotné, i když jsou etnicky a kulturně různorodé. Příchod migrantů tedy způsobí, že lidé z nižších vrstev ztratí schopnost spolu komunikovat, elity mohou přitvrdit a nižší vrstvy už nejsou schopny se bránit. Logicky to zvyšuje sociální rozdíly, vysoké sociální rozdíly dále snižují důvěru mezi lidmi, to zase vede ke zvyšování sociálních rozdílů…

O propagandě (25. 2. 2024)

Výzkum státního ústavu STEM ukázal, že obyvatelé českých zemí už nechtějí podporovat válku na Ukrajině. Jednoznačná a masivní většina je pro okamžitý mír, i za cenu nějakých ústupků vůči Rusku.

Jak se v posledních letech stalo zvykem, STEM nezveřejnil kompletní závěrečnou zprávu, nýbrž jen vybrané údaje, takže můžeme předpokládat, že ve skutečnosti je protiválečná nálada ještě o něco silnější.

Je to zajímavé i proto, že jsme už po dva roky vystaveni všudypřítomné propagandě o tom, že je třeba válčit po posledního Ukrajince (a pak možná do posledního Poláka a posledního Čecha), že to prý v našem zájmu, že jinak nás Putin odvleče kamsi na Sibiř a tak dále. Jaká je účinnost té propagandy? Nulová!

A tak je to ve vším. Ani supermasivní propaganda, cenzura a represe vůči jinak smýšlejícím nepřiměly Čechy milovat muslimskou migraci. Nepřesvědčily je pro elektromobitu. Ani pro 76 pohlaví. Ani pro státní podporu multikulturních neziskovek. Ani pro šlechtické a církevní restituce. Ani pro F35.

Ve skutečnosti má propaganda mnohem menší sílu, než se obecně předpokládá.

O Slovanech a rasové čistotě (25. 2. 2024)

My, kdo chodíme na Jungmannovu národní akademii na semináře pana docenta Téry a pana profesora Budila, víme, že Slované nejsou rasovou skupinou, nýbrž skupinou jazykovou. To znamená, že slovanské národy a kmeny vždy spojoval podobný jazyk, kultura a systém zvyklostí. Do tohoto „slovanství“ byly postupně vtahovány poměrně různorodé etnické skupiny od dnešních Poláků přes vikingy až po různé kočovníky z asijských stepí. Ostatně, chybělo jen velmi málo, aby se do tohoto slovanského svazku integrovali i Maďaři, kteří jsou mentálně podobnější jiným Slovanům než komukoliv jinému.

Pro nám byla vždy cizí anglosaská myšlenka, že by se lidé měli rozdělovat na rasy. A proto se v českých zemích nikdy neuchytila myšlenka čistoty bílé rasy (tak populární nejen v Německu, ale především ve Velké Británii a USA). Ani bělošský rasismus, ani protibělošský rasismus.

Když dnes Reflex a další média propagují myšlenku, že Češi vlastně nejsou Slovani, protože mají málo slovanské geny, není v tom jen zlovolnost, ale také hloupost a nevzdělanost.

O dlouhé řadě zlodějů (24. 2. 2024)

Smáli jsme se muslimům, kteří věří, že všechno vyrábí Alláh, takže není zapotřebí fabrik. Alláh nějak zařídí, aby ty věci vznikly a dostaly se ke správným věřícím. Jeho moc přece není omezena kapacitou fabrik.

Teď ale přichází se stejným myšlenkovým schématem naše vzorná euroatlantická elita. Třeba prominentní komentátor Jan Ziegler zjistil, že dokud patřilo lednické panství Lichtenštejnům bylo bohaté a teď není tolik bohaté. A celé Lichtenštejnsko je bohaté a my nejsme bohatí. Takže když darujeme Českou republiku Lichtenštejnům, bude taky bohatá, a tudíž budeme bohatí i my.

Svatá prostoto! Copak jsou Lichtenštejni nějací skvělí zedníci, truhláři, inženýři nebo cokoliv jiného? Copak něco vytvářejí? Jediným důvodem jejich bohatství jsou krádeže. Po generace okrádali a nahromadili strašně moc. Stejně jako piráti, co nashromáždili bedny zlata z vyloupených lodí. Když tudíž Lichtenštejni ovládali panství, okrádali spoustu lidí, co žili na tom panství a v jeho okolí a lup rostl. Proto byli bohatí. Z žádného jiného důvodu. A dnešní Lichtenštejnsko je bohaté ze stejného důvodu. Sídlí tam řada institucí zaměřených na okrádání lidí v jiných zemích. Tudíž, kdyby si od Lichtenštejnů nechali ukrást lednické panství nebo třeba celou zemi, koho pak budou okrádat? Němce? Rakušany? Rusy? Opravdu by si to nechali líbit? Obávám se, že ani Slováci s Ficem by si to líbit nenechali a na Ukrajině už není co ukrást.

Takže bychom na to zase byli jen my sami. Lichtenštejnové jsou jen další v dlouhé řadě vykradačů plundrované země.

O Navalného kultu (24. 2. 2024)

Co by se muselo stát, co by muselo být zjištěno nebo nalezeno, abys uznal, že Tvůj názor je chybný? Tohle popperovské kritérium je nesmírně jednoduché, a přitom nesmírně účinné. Pokud odpověď zní „Nic mě nemůže přesvědčit!“, pak to znamená, že názor či teorie platí bez ohledu na fakta. A co je pravdivé bez ohledu na pozorovatelná fakta, to patří do náboženských dogmat a nikoliv do racionálního myšlení.

Tuhle zásadu přednáším v rámci kurzu racionálního myšlení na Jungmannově národní akademii a každý s ní souhlasí. Dokud není té zkoušce podrobeno jeho oblíbené přesvědčení.

A takovou příležitost máme právě nyní. Co by vás dokázalo přesvědčit, abyste uznal, že Navalný zemřel přirozenou smrtí? Že nic takového neexistuje? Že byste každý důkaz pokládal za podvržený? Pak je přesvědčení o Navalného mučednictví součástí mysticko-náboženské víry. Pak to taky znamená, že riskujeme jadernou válku kvůli iracionálnímu pseudonáboženskému dogmatu.

A to bez ohledu na to, jaká byla skutečná příčina smrti.

O umělé inteligenci (23. 2. 2024)

Bojíte se umělé inteligence? Pak mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá je, že Evropská unie přistoupila k zákazu některých algoritmů (v podstatě některých typů umělé inteligence). Ta špatná je, že to má stejný význam, jako by náčelník Zulukafrů vydal nařízení, jaké letadlové lodě se smějí vyrábět.

Když se podíváte na patenty, suverénně první je Čína, s velikým odstupem USA a EU hraje vyloženě okrajovou úlohu. Když na nové firmy zaměřené na tuhle oblast, úplně stejný obraz. Když se zeptáte, kdo jsou největší hráči na globálním trhu s umělou inteligencí, na prvních dvou místech jsou čínské firmy, pak IBM, čtvrtý Samsung a zase čínské firmy. V počtu vědců zase vede Čína.

Zkrátka, bude se to odehrávat jinde, bez ohledu na nás.

O polycentrismu (23. 2. 2024)

Druhý postřeh z již zmíněné přednášky Karla Černého na arnhasonovské konferenci. Západ byl po většinu svých moderních dějin polycentrický. To znamená, že Londýn, Paříž, Berlín, New York (a možná i Vídeň nebo Madrid) se cítily civilizačními centry.

Totální kulturní převaha amerických měst je až záležitostí posledních desetiletích. Souvisí s tím, že se mluví méně o Západě a více o euroatlantické civilizaci.

Přinese konec převahy Západu také to, že se Evropa znovu stane polycentrickou? Možná. Pro malé národy by to rozhodně bylo výhodné.

O eurozpátečnictví (22. 2. 2024)

V rozhovoru s Ivanem Davidem upozorňuji, že to, co se dnes nazývá progresivismem, je ve skutečnosti degresivismus. Progresivismus je přece založen na ideji pokroku, tedy na prosazování takových změn, aby se lidem žilo lépe po všech stránkách – blahobytněji, bezpečněji, svobodněji, s vyšší kvalitou života atd.  V tom smyslu bychom mohli za progresivistický označit třeba současný čínský režim. Skupiny fanatiků řádící v Evropě a USA jsou zřetelně degresivistické. Nepokrytě usilují o takové změny, kdy se lidem bude žít po všech stránkách mnohem hůře než dnes.

 

O zvýhodňování sociálních případů (22. 2. 2024)

Zase jsem narazil na nářky, že jsou bezdomovci a různí příjemci sociálních dávek vlastně zvýhodňováni a že to je nespravedlivé vůči těm snaživým a poctivě pracujícím, kdo se do problémů nedostali. Vadí vám to? Žádný problém! Staňte se bezdomovcem, žijte pár týdnů na ulici a taky si pak možná sáhnete na ubytování zadarmo.

Ve skutečnosti je problém jinde. Třeba v tom, jestli sociální opatření nezhoršuje situaci lidí, o které se pečuje. Třeba tak, že by někdo mohl začít pracovat, sice za mizerné peníze, ale udržel by si návyky a sebeúctu. Místo toho je dávkami motivován, aby se válel doma a chátral.

Druhá podstatná otázka zní, jestli to neničí životy těch druhých. Jestli přidělení bytů velmi chudým lidem nevede k tomu, že pak celý dům smrdí, probíhají tam neustálé hlasité mejdany, přicházejí desítky hostů, slušní lidé se bojí, že budou na chodbě přepadeni…¨

Ty problémy musí být brány vážně, je ale důležité o tom přemýšlet přesně.

Zase ten Orbán (21. 2. 2024)

Všichni znají Maďarsko jako evropského potížistu v záležitostech jako eskalace války, podpora korupčního režimu na Ukrajině, LGBT a podpora masové migrace z muslimských zemí do Evropy. Do médií se ale nedostala zpráva o tom, že Maďarsko blokuje také návrh na společnou evropskou podporu Hamásu proti Izraeli. Všimněte si, že všichni ti čeští pohlaváři, co tu pobíhali s izraelskými vlajkami, okamžitě poslušně ztichli, jakmile zjistili, že stanovisko EU je opačné.

Konec modernity (21. 2. 2024)

Co odlišuje moderní společnosti od předmoderních? Sociolog Karel Černý ve vystoupení na nedávné konferenci definoval modernitu třemi body:

  • Existence centralizovaného suverénního národního státu
  • Ekonomika schopná vytvářet takové bohatství, které bylo do té doby nemyslitelné, a z toho vyplývající život v dostatku pro všechny společenské vrstvy
  • Celkový pohled na svět, v němž hraje klíčovou roli věda.

Všimněte si, že všechny tři znaky modernity mizí. Národní státy jsou systematicky odstraňovány, ekonomiky upadají a věda je nahrazována směsí politické ideologie a ezotérické pověrčivosti. Vracíme se do starých časů před osvícenstvím.

Jenže, protože jsme mezitím zapomněli, jaký byl svět evropského středověku a nahradili jej idealizovaným fantazijním obrázkem, už ty staré časy nepoznáváme. Když Samuel Huntington napsal, že jiné civilizační okruhy se vrací ke svým historickým kořenům, nevěděl, že se to týká i nás.

O hejnech (20. 2. 2024)

Žijeme v době, kdy největším nebezpečím pro západní civilizaci jsou její finanční, mocenské a intelektuální elity. Mnozí se snaží porozumět, jak je to možné. Existuje k tomu spousta teorií, i já se té diskuze účastním. Ale úplně jiné světlo na to vrhl výklad profesora Zelinky o umělé inteligenci na nedávném semináři Jungmannovy národní akademie. Profesor Zelinka je kybernetik a nijak nekomentoval společenské dění, vysvětlil nám ale koncept „hejnové inteligence“.

Je to založeno na tom, že hejno má obrovské množství poměrně primitivních členů. Třeba mravenec vykonává řádově 50 příkazů, které určují, jak reagovat na různé podněty, to stačí. Občas se ale podaří evolučně vyladit vzájemné fungování těchto superprimitivních jedinců tak, že celek jedná poměrně inteligentně a je schopen zvládnout i poměrně složité úkoly.

Teď si představte hejno příslušníků elity, kde každý jedinec naprogramovaný na několik málo cílů

  1. Udržet se mezi elitou
  2. Dostat se v rámci elity co nejvýše
  3. Likvidovat potenciální konkurenty
  4. Podporovat ty aktivity, které zvýhodní elitu proti nižším třídám

A to vlastně stačí. Realizuje to mozek mnohem výkonnější než mozek mravence, i když ten mozek je tam vlastně možná zbytečný. Jenže současné západní elity neměly k dispozici miliony let evoluce. Občas v něčem se tedy celek zachová poměrně inteligentně (zejména v rámci třídních konfliktů), ale většinou naprosto imbecilně. A to zejména tam, kde nedostává žádnou zpětnou vazbu – ani od přírodního prostředí ani od jiných civilizačních okruhů. Že by mohly jiné civilizační okruhy klást odpor, to je zkušenost naprosto nová, a hejnová inteligence ji zjevně není schopna vstřebat.

Mimochodem, víte, že hlavní pirátská příručka, jak řídit stranu, se jmenuje Teorie hejna?

O kapitulacích (20. 2. 2024)

Po staletí to bývalo tak, že součástí války byla i občasná kapitulace. Když se armáda dostane do obklíčení, dojde jí munice, má příliš mnoho zraněných, lidé už jsou vysíleni… prostě jsou situace, kdy nechat se zabít nedává žádný vojenský smysl. Ano, je to potupné, a někdo volí před potupou smrt. Ale generálové odpovědní za masu vojáků rozuměli tomu, že je přece jen lepší, aby se chlapi vrátili po válce domů nebo dokonce uvažovali o naději, že zajatci budou vysvobozeni.

Je v tom i určitý druh noblesy, kdy velitel předává svou pistoli, zastavuje palbu a říká: udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Tedy pokud opravdu udělali, co bylo v jejich silách.

Nicméně tohle je něco, co zmizelo. Ukrajinští chlapi nahnaní do války proti Rusku nemají takovou možnost. Musejí se nechat zabíjet až do konce, i tam, kde to nemá naprosto žádný vojenský význam. Možná i proto, že pro panstvo nemají života „úkáček“ naprosto žádnou hodnotu.

Mohu akceptovat, že jsme podřízenou součástí politického celku, který má na té válce zájem. Ale není možné se ubránit zhnusení nad tím, jaký režim podporujeme a jaký způsob vedení války podporuje.

Znič vlastní zemi, porazíš Putina (19. 2. 2024)

Jednoznačně podporuji dnešní protest zemědělců, i když jej pokládám spíš za zoufalou akci bez šance na úspěch. Zajímavější je reakce premiéra Fialy. Když zemědělci nejsou spokojeni s jeho břídilskou zemědělskou politikou, jsou proruští. Tohle a jeho další výroky postupně skládá obraz fialovského či pirátského vidění světa.

  • Když budou v supermarketech české potraviny, hraje to pro Putina. Když tam budou potraviny nizozemské, španělské a marocké, hraje to pro „svobodný svět“.
  • Když budou mít čeští zaměstnanci slušné platy, hraje to pro Putina. Když budou mít platy mizerné a ušetřené peníze se rozdělí mezi manažerské bonusy a výplaty zahraničním vlastníkům, hraje to pro svobodný svět.
  • Když budou české firmy prosperovat, hraje to pro Putina. Když zkrachují nebo je koupí cizinci, hraje to pro svobodný světa.

Zkrátka, Putin už není jenom ruský car, ale všudypřítomný zloduch, který svévolně snižuje korporátní zisky.

Podle všeho to není jen osobní vidění Petra Fialy, ale pohled, který převládá v kruhu lidí kolem něj. Znič vlastní zemi, vyhraješ nad Putinem. Vlastně se to dobře doplňuje s bojem proti změně počasí, který je veden stejným způsobem.

O přivolávání lynčů (18. 2. 2024)

Asi každý z nás někdy slyšel o některém z těch trapných případů, kdy se začala šířit zpráva o přepadení či znásilnění migrantem, a pak se ukázalo, že to byla jen fáma. Je to jen zlomek případů vedle skutečných přepadení, nicméně přesto by se to stávat nemělo. Lidé by si měli dát pozor, jakou informaci posílají dál.

Nicméně u lidí bez vzdělání se to snad dá pochopit. Jenže tu máme případ, kdy takovou falešnou zprávu o přepadení šíří ministři Rakušan a Bartoš. V prosinci loňského roku šířili nepravdivou fámu o tom, že v Českých Budějovicích byl přepaden a brutálně zmlácen mladý homosexuál, a to právě kvůli své orientaci. Ve skutečnosti tam sice proběhla rvačka, ale nejsou známa žádná fakta, že by se tím měla co společného skutečná nebo domnělá homosexualita někoho z účastníků.

Jenže tím to nekončí. Když je fáma šířena ministerskou autoritou, vzniká tím nátlak na vyšetřovatele, k jakému závěru mají dospět. Vracíme se do atmosféry lynčů a pogromů 19. století. Tak schválně, co s tím vyvede nová vrchní bojovnice proti dezinformacím, vědkyně Langšádlová.

O anglickém barbarství (18. 2. 2024)

Britský sociolog a literární kritik John Carey si všímá toho, že jedním z klíčových motivů zrodu moderního abstraktního umění bylo odlišit od sebe společenské třídy. Realistický obraz koupající se dívky se bude líbit každému, ale deformované tvary či mazanice se obyčejným lidem líbit nebudou. K tomu potřebujete speciální průpravu, aby člověk něco takového ocenil.

Vedle moderního umění v Anglii existovaly i umělecké školy zaměřené na povznesení dělnické třídy. Ale byly to školy menšinové. Jejich díla vypadala třeba takhle:

 

Všimněte si, že v českém obrozeneckém umění vůbec nevznikl proud zaměřený na vymezení vůči nižším třídám. Veškeré umění bylo s naprostou samozřejmostí pokládáno za umění určené i pro povznesení prostého lidu. Když se člověk podívá na malby na Národním divadle, Národním muzeu nebo kdekoliv jinde, vidí to na první pohled.

Prostě jiné kultury, jiné zaměření. Česká kultura versus anglosaské kultura. Humanitní ideály versus kastovní pohled a dobyvatelský instinkt. Je dobré si kontaktu obou kultur uvědomovat, že to české je to vyšší. „Patřit na Západ“ znamená být dobyt barbary.

O blokátorech puberty (17. 2. 2024)

Profesorka neuropsychologie z londýnské univerzity Sallie Baxendale napsala studii o dopadech blokátorů puberty na vývoj mozku. Blokátory puberty, to jsou chemikálie, které se podávají dětem, aby byl zastaven pohlavní vývoj a mohl být později předělány na napodobeninu jiného pohlaví. Tu studii jí otisk nějaký celkem prestižní vědecký časopis, zajímavější ale je, co se dělo předtím. A sice, že článek nabídla několika jiným vědeckým časopisům. Všude narazila na rozpaky, strach a snahu zamést celou záležitost pod koberec. A na poznámky, že o tom nemá psát.

Je těžké z toho dělat definitivní závěr. Když někdo píše, jak mu odmítli článek, mohou v tom hrát roli i osobní pocity a my neznáme detaily. Nicméně mohlo by to naznačovat, že je tu další téma, o kterém se nesmí mluvit.

Nicméně ještě zajímavější jsou odstavce, které profesorka Baxendalová napsala na Unherd o blokátorech obecně. A sice, že existuje řada studií na zvířatech, které ukazují, že blokátory puberty poškozují mozek. Ohledně blokátorů a lidského mozku existuje zatím pouze jediná solidně napsaná studie a ta dochází k závěru, že poškozují i lidský mozek (snížení IQ v průměru o 10 bodů). Je těžké dělat z jedné studie dalekosáhlé závěry, nicméně vše dohromady nasvědčuje tomu, že pokud se holka nechá předělat na kluka, nejenže nikdy nebude klukem, nýbrž jen divnou napodobeninou kluka, ale ještě navíc zhloupne. Opačným směrem platí totéž.

O bolševickém bydlení (17. 2. 2024)

“Bolševická revoluce nahnala do jednoho bytu i několik rodin,” hlásá novinový titulek. A víte, co je na tom špatně? Že bolševici neudělali reklamní kampaň o výhodách sdíleného bydlení.

O hrdinovi Assange (16. 2. 2024)

V posledních letech jsem zdrženlivý a účastem na politických manifestacích se spíše vyhýbám, nicméně včera jsem udělal výjimku a krátce promluvil na menší akci na podporu Juliana Assange.

Jak jsem řekl, nepochybuji o tom, že jednou budou stát sochy Assangeho, bude se jezdit po třídách Assangeho, bude se studovat na Assangeho univerzitách a budou se udělovat ceny Assangeho. Vnuci těch, kdo dnes volají po jeho zničení, se budou těch soutěží účastnit se stejnou horlivostí, s jakou dnes volají po odškodnění potomků otroků právě příslušníci honorace, kteří často sami pocházejí z otrokářských rodin. To odškodnění mají pochopitelně zaplatit potomci osmiletých pensylvánských horníků. Jak jinak.

Assange má smůlu na dobu. Kdyby působil o pár desítek let dříve, byl by prohlášen za hrdinu, obdržel by Pulitzerovu cenu a přednášel by na nějaké prestižní univerzitě. Ale časy se mění. Novináři z aféry Wattergate nebo ti, kdo přinesli americké veřejnosti pravdu o skutečném průběhu občanské války, ti by byli dnes odsouzeni na doživotí. Amerika se změnila. Ostatně, co můžete čekat od státu, jehož bezpečnostní síly střílejí do lidí za to, že požadují vyšetření volebního podvodu. A jehož mocenské a mediální elity pokládají tu střelbu s několika mrtvými za správnou a morální.

Mění se zeměpis. To, co bylo dřív dobře přijatelné v zemích periférie (třeba zabíjení novinářů v Hongurasu nebo jiných koloniích USA), to se posunulo do samotných USA.

Z dějin víme, že žádný takový režim netrvá věčně. Je ale otázka, jestli změna přijde dost rychle, aby se Assange vyhnul obvyklému rytmu „nejdřív upálení – pak pomníky.“ Moc bych to přál jemu i nám všem.

Prezident Václav Klaus o Střízlivění (16. 2. 2024)

Prezident Václav Klaus dnes publikoval recenzi mé poslední knihy Střízlivění. Konstatuje, že „jsem od ně nesmírně nalevo stojící“ (s čímž souhlasím), nicméně dává mi za pravdu v základních bodech analýzy současné české situace.

Vláda Petra Fialy (a celá vrstva lidí, která je s ní spojena) systematicky usiluje o likvidaci „všeho vlastního“, tedy českého státu, národního hospodářství, vzdělávání, kultury, zemědělství atd.

Základním problém je naprostá neschopnost opozice, která je částečně zmítána konspiračními fantaziemi (což jí činí politicky neškodnou) a částečně usiluje o zajištění pohodového života na účet daňových poplatníků. Zjevně ale nepodniká žádné kroky, které by mohly přiblížit změnu směřování země.

Václav Klaus k tomu ještě přidává nutnost „rehabilitovat společenské vědy“. O tom v knize nepíšu, ale naprosto s ním souhlasím. Musí ale vypadat naprosto jinak než to, co se dnes předvádí na humanitních fakultách. Musí spojovat širokou vzdělanost, brilantní analytické schopnosti a nesmí být izolované od normálního života. Vytvořit něco takového vůbec není snadné.

O analfabetech (15. 2. 2024)

Musí každý umět číst a psát? Proč? Každý si přece může velmi snadno do mobilu natáhnout aplikaci, kterou namíří na text a ta aplikace mu ho přečte. Totéž s psaním.

Zatím je kulturně nepřijatelné zrušit čtení a psaní a cílit školství na vytváření populace, která sice bude negramotná, ale bude vybavená vysokými kompetencemi přesně odpovídajícími tomu či onomu koncepčnímu dokumentu. Ale za pár let? Trend jednoznačně směřuje tím směrem.

Ostatně, ono před pár lety bylo taky nepředstavitelné, že by držitel úplného základního vzdělání neovládal třeba trojčlenku. A vida, jde to! Hlavně, že má názor na vymezování genderových lidí v dějinách (to není vtip, to je opravdu v jedné z těch úžasných koncepcí). Takže proč ztrácet čas s těmi sexistickými znaky, kterým se říká písmenka.

O světě bez centra a periferie (15. 2. 2024)

Antropolog Eric Piccoli (neplést s filmařem stejného jména) napsal zajímavý text, kde se snaží vysvětlit jednání Putinova režimu nikoliv jako plod ruské tradice nebo individuálního diktátorství, ale jako faktické uplatnění německé konzervativní koncepce Karla Schmitta. Místy je to hodně propagandistické hlavně v tom smyslu, že Piccoli vůbec nepřipouští pochybnost o tom, že liberální hegemonie je prostě úžasná. Přesto je to velmi zajímavé, protože ten zlý Putin je nasvícen z jiné strany, kdy je pořád stejně zlý, ale umožňuje to jiné otázky.

Pro nás v českých zemích je ale zvlášť zajímavá ta část, kde se mluví o schmittovské představě světového uspořádání. Ta se staví proti euroatlantickému modelu, kde existuje nějaké centrum a pak periferie vůči tomuto centru. Když vám přidělí pozici periferii, jste prostě zdrojem surovin, otroků nebo čehokoliv jiného, ale vždycky budete ten chudý a ten závislý. Bez ohledu na to, co umíte a tvrdě pracujete. Přidělování pozic v tom světě je mocensko-politické a fráze o volném trhu jsou jen taková zakrývací legrácka, které stejně nikdo nevěří.

Ve schmittovském uspořádání ale existuje několik center a žádná skutečná periferie, protože ty „periferní“ státy se mohou vztahovat k různým centrům. Najednou už nesoutěžíte jenom vy s ostatními malými státy, ale zároveň se musí i různá centra snažit, aby vztah s nimi byl výhodný. Pro malé státy by to bylo nekonečně lepší.

O příčinách lidského štěstí (14. 2. 2024)

Všechny relevantní psychologické výzkumy se shodují v tom, že když pomůžu jinému člověku, dá mi to víc radosti, než když si něco dopřeju pro sebe. To není otázka morálního přesvědčení, to je otázka chemie v mozku. Tak jsme stvoření či vytvoření evolucí.

Samozřejmě za předpokladu, že fungují normální vztahy. Že ten druhý to nebude okázale zneužívat. Že tím nevystavím sebe nebo jiné lidi něčemu nepříjemnému. A tak dále.

Zajímavé, že tenhle poznatek jako by neexistoval. Neučíme to děti a nevěří tomu ani dospělí. Občas děti nutíme pomáhat jiným, ale děláme z pomáhání povinnost. Nevíme, že pomáhání druhým může být zdrojem slasti (podle amerického psychologa Seligmana větší než masturbace). A když se někdo podle toho chová, je pokládán za magora. Existuje dobrovolničení, ale to bere spíš jako vstupenka do nějaké elity. Tedy jako investice, která se má vrátit.

Všeobecně převládající názor říká, že mnohem lepší je zbohatnout. Předmětem závisti a tématem novinových článků je spíš někdo, kdo je ve čtyřiceti rentiérem než ten, kdo pomohl sousedům a vede šťastný život.

Není to jen otázka reklamy. Ten omyl sdílí celá populace a je vetkán v našich institucích a zvyklostech. Kulturní chyba. A nejspíš velmi obtížně odstranitelná, protože když se objeví někdo, kdo hlásá obrat od čistě ekonomického zaměření, většinou se ukáže, že je to jen další podvodník, který jde po penězích.

Opět o islámském terorismu (14. 2. 2024)

Americké Centrum pro bezpečnostní politiku připomíná, že Hamás není izolovaná palestinská záležitost, ale je že se jedná o místní pobočku Muslimského bratrstva. Tedy ultraradikální organizace, která je zakázána ve většině arabských zemích, a která – jen tak mimochodem – legálně provozuje síť buněk v USA. A samozřejmě taky v Evropě. Ostatně, jedna mešita navázaná na Muslimské bratrstvo funguje v Praze.

Podstatné je, že žádné prohlášení Hamásu neříká, že by se jejich boj měl omezit na území Izraele. Neříká ani, že jejich nepřáteli jsou pouze Židé. Bojuje také proti „pomocníkům Židů“ a není stanoveno, kdo má být za takového pomocníka Židů pokládán. Nejspíš každý, koho je snadné zabít. Po poslední vlně veřejných vystoupení je také jasné, že v muslimských komunitách v Evropě je dost lidí ochotných poskytnut zabijákům podporu.

Dalo by se tedy čekat, že se bezpečnostní služby zaměří právě na tuto hrozbu. Jenže od roku 2016 má FBI nový manuál, který připravili – experti z muslimského bratrstva! Pochybuju, že to v Evropě bude výrazně lepší.

O dobrých a špatných sousedech (13. 2. 2024)

Na Penn University si hráli se statistikami na hodně velkých souborech a našli tam řadu zajímavých souvislostí. Například, že podle výraziva pozná riziko infarktu. Když někdo začíná používat víc agresivních výrazů, začíná mu hrozit infarkt. To není nijak zvlášť překvapivé. Překvapivé ale je, že k tomu můžete využít twitter a můžete předvídat i těch, kdo twitterový účet nemají. Stačí se dívat, jaká slova používají vaši sousedi. Pokud přibývá agresivity v jejich zápisech, roste vaše riziko infarktu. Houstne atmosféra a to se projeví.

Ukazuje to – mimo jiné – že navzdory tomu, že zdánlivě žijeme hlavně ve virtuálním světě, v posledku záleží víc na tom, s kým se potkáváte každý den na ulici, v tramvaji, v kanceláři, v obchodě. A že to je dokonce důležitější než vaše politická orientace (která se projevuje hlavně na sociálních sítích).

V Americe je ten efekt pravděpodobně silnější tím, že místní komunity (čtvrti, sousedství) jsou poměrně jednolité. Skoro všichni mají podobnou práci a všichni stejně bohatí. Chudší si tam nemůžou dovolit daň z nemovitosti a pro bohatší je to ztráta příležitosti. Nicméně statistika umí odfiltrovat vliv příjmu (kolik člověk vydělává) a pořád zůstává silný vliv psychické atmosféry ve vašem okolí na vaše zdraví.

Zkrátka, mezi jakými lidmi žijete, je důležitější, než se zdá.

O čínských raketách (13. 2. 2024)

Zatímco Západu fakticky došly zásoby zbraní, Čína plní sklady. Třeba rakety D26 schopné potopit letadlovou loď vzdálenou víc než 4 tisíce kilometrů.  Podle amerického Centra pro bezpečnostní politiku má dnes Čína 500 odpalovacích zařízení a mnohem vyšší počet raket. To Američanům fakticky znemožňuje nasadit letadlové lodě v případném konfliktu s Čínou.

Ještě před pár lety by to byla zpráva, která by zchladila hlavy fanatických válečníků. Dnes si vůbec nejsem jistý, že je to odradí před tím, aby americká armáda vyrazila bránit svobodu čínského pobřeží před Číňany. Případně tam místo sebe mohou Američani poslat nějakou námořní verzi Ukrajinců. Co třeba Britové?

O chudých optimistech (12. 2. 2024)

Že deprese a další psychické problémy postihují hlavně chudé lidi, to je logické. Konec konců, když každý měsíc nevíte, jestli zaplatíte složenky a když nad vámi hrozbě exekuce, tak to psychickému zdraví neprospívá. Když doma neustále řešíte, že děti potřebují boty, to vám náladu nevylepší. K tomu připočtěte dvanáctihodinové směny a neustálé vyčerpání (protože při 150 korunách na hodinu to prostě jinak nejde). A nakonec 15 stupňů v bytě. Při tom všem jste neustále bombardováni propagandou, co všechno si nutně musíte koupit. A nakonec vás dorazí výrok nějakého člena představenstva, co tráví většinu času na jachtě a na golfovém hřišti, že ho jako těžce pracujícího člověka nebaví doplácet na lenochy. A vůbec. Daří se nám až moc dobře.

Ve skutečném životě to není pokaždé až tak dramatické. Nicméně vysvětluje, proč na deprese a pesimismus narazíte častěji u chudých lidí.

Nicméně výzkumy ale také konsistentně ukazují, že mezi lidmi s hodně nízkým příjmem existuje skupina, která si dokáže udržet vysokou míru životního optimismu a která celkově velmi dobře zvládá své životy. Dost možná, že právě tahle skupina je jedním z klíčů k pozitivní změně – že může být cennou součástí aliance, kde budou aktivní důchodci, někteří ze zbývajících vlastníků českých firem, část zemědělců a živnostníků, pár magnátů a další… prostě tak, aby to poskládalo dostatečnou skupinu, která nebude mít úplně stejné cíle, ale jejichž cíle budou slučitelné.

Chudáci Číňani (12. 2. 2024)

Zase někde čtu, že Čína je docela dobrá v tom či onom, ale proti tomu stojí fakt, že utlačuje Ujgury. To je přece úplně obráceně! Je to jako by někdo prohlašoval: má sice dobré výsledky v energetice, ale jsou tam levné potraviny. To je přece skvělé, že tam jsou levné potraviny.

Čínská vláda chrání obyvatele svého státu před vraždícími fanatiky. Dělá to, co by měla dělat každá dobrá vláda. Vlastně moment! Skutečně demokratické vlády přece naopak vyhledávají vraždící fanatiky po celém světě, dovážejí je do vlastní země, ubytovávají kolem základních škol a poskytují jim faktickou soudní beztrestnost.

Chudáci Číňani. Je jim upíráno kulturní obohacení.

O klimatické změně (11. 2. 2024)

Z Carlsonova rozhovoru s Putinem jsou široce komentovány jeho výklad historie, ale mnohem zajímavější je jiná poznámka. Zdánlivě drobná. Putin tam jasně říká, že Rusko se nebude připojovat ke klimatickým projektům, leda by Rusku přinesly nějakou ekonomickou výhodu. Ruský stát nemá ambici ovlivňovat světové počasí, navíc by oteplení Rusům spíše prospělo. Nejde jen o Rusko, mluví tak minimálně za část třetího světa.

Ono to mimo jiné znamená, že snížení produkce CO2 v Evropě bude převáženo mnohem výraznějším zvýšením produkce jinde. I kdyby byla pravda všechno, co oficiální propaganda říká o údajně nebo skutečné klimatické změně, v tuto chvíli je úplně jasné, že Green Deal nepovede ani ke změně trendu ani k jeho zmírnění. Je to fyzikálně nemožné.

Jsme tudíž i oficiálně v myšlenkovém režimu: Budete trpět a my (vaše elity) budeme doufat, že vaše utrpení přiměje božstvo, aby se smilovala a změnilo chod vesmírných sil. Pak je tedy logické, že cílem celého programu musí být způsobit lidem co největší utrpení. Takhle to dává smysl a takhle je to taky realizováno.

Stejně dobře by mohlo fungovat opatření, kdy komanda klimatických aktivistů kupříkladu v každé rodině vypíchnou jednomu členovi oko. Netvrdím, že to připravují. Ale nebylo by to nijak šokující. Bylo už dosaženo dostatečné míry šílenství.

O starých a mladých (11. 2. 2024)

Občas slyším, že starší generace, která údajně měla zažít totalitní systém, jej dokáže poznat, zatímco mladí, kteří jej nezažili, tak ti totalitu poznat nedokážou. No, kdyby to byla totalita tak mírná, že by ji rozpoznal jenom znalec, tak by to asi nic strašného nebylo. Jenže ona to není žádná „měkká totalita“. Každodenní soudní procesy za vyjadřování nesouhlasu s vládou, exemplární vyhazování z práce, veřejné vyhrožování lidem… to je opakování normalizace se vším všudy, včetně původní tvrdosti ze začátku 70. let.

On ten rozdíl možná bude někde jinde. Starší generace si zvykla na celkem svobodný život.

Rozhodně se tak žilo od roku 1990, a vlastně i v předchozí husákovské pohodičce, kdy každý rozuměl tomu, že nesmí veřejně kritizovat vedoucí úlohu (a každému byl nějaká vedoucí úloha lhostejná) a jinak byli lidé ponecháni na pokoji. Tedy pokud člověk nebyl politolog nebo profesionální kverulant a takových bylo málo.

Mladá generace už vyrostla ve světě, kde není žádná zóna svobody. Ve světě, kde je každý pohyb pod dozorem a každá myšlenka regulována. Vůbec netuší, že by tomu mohlo být jinak. Že by mohl být svět, kde si každý bude říkat, co ho napadne. Kde svoboda, rovnost a bezpečí nebudou jen jiné označení pro korporátní pravidla a korporátní zisky. Proto jim nevadí nesvoboda. Neznají nic jiného.

O zbrojení (10. 2. 2024)

Americká armáda plánuje do října zvýšit měsíční výrobu velkorážové dělostřelecké munice ráže 155 mm na 60 000 kusů, hlásá hrdě titulek na Novinkách.

Skvělé! To znamená, že kdyby došlo třeba na válku proti Rusku, mohou Američané válčit jeden až dva dny v měsíci. Zbývajících 29 dnů asi připadne na přestávky, kdy si generálové dají židle do kruhu a budou pod dohledem zkušených psychoterapeutů si sdělovat, jak se během těch bojů cítili.

K této nepřemožitelné síle se Amerika propracovala po téměř třech letech války! Škoda, že se neválčí manažerskými bonusy vyplácenými zbrojařskými firmami, to by byly ukrajinské jednotky NATO ve Vladivostoku.

Jo, a mezitím Evropská unie v tichosti oznámila, že ze slíbeného milionu nábojů (což by stejně stačilo jen na pár týdnů intenzivního boje) bude dodána jen třetina. Víc továrny nevyrobí.

O rozhovoru s Putinem (10. 2. 2024)

Tuckerův rozhovor s Vladimírem Putinem se stává suverénně nejsledovanějším zpravodajským pořadem v západním světě, a západní propagandisté tuší, že by měli začít dělat svou práci. To znamená Putinovy argumenty rozcupovat.

Jenže ono je to těžké, když už jste se celé roky neúčastnili žádné polemiky. Už roky jste se nedostali do situace, kdy byste museli argumentovat. Jediné, co umíte, je odříkávat momentálně platné oficiální názory, horlivě přitakávat a samozřejmě zakazovat nesouhlas. Vidíme jen naprostou bezmoc.

Naštěstí pro západní propagandisty na jejich práci přestalo záležet. Ruský car nemůže vládnout bez určité míry lidové podpory. Čínský císař nemůže vládnout bez určité míry lidové podpory. Ať už je ta podpora vzniklá autenticky nebo vytvořená masivní indoktrinační kampaní, prostě tu podporu potřebují. Na Západě nikoliv. Tam vás lidé mohou nenávidět, pohrdat vámi, nesouhlasit s vašimi postoji – vaši schopnost vládnout to neohrozí.

O budoucnosti Gazy (9. 2. 2024)

Zatímco konspirační teoretici šíří imbecilní historky o tom, že Izrael chce ovládnout Gazu už navždy, protože jsou prý pod ní ložiska nejrůznějších surovin, pracuje izraelská vláda na realizaci úplně jiného plánu. Ten spočívá v tom, že po likvidaci Hamásu bude správa území předána skupině arabských států (Egypt, Saudská Arábie, Maroko, Bahrajn a další). Ty tam mohou vybudovat palestinský stát, přičemž Izrael – pokud se to podaří – vyklidí i nějaká další území a tomu novému palestinskému státu je předá.

To vysvětluje, proč arabské státy sice Izrael hlasitě odsuzují, ale nepodnikají ani ten nejmenší konkrétní krok, jaký by mohl Izraeli zkomplikovat situaci. Jsou rádi, že Izraelci dělají špinavou práci, kterou by jinak museli odvést oni. A nenechme se mýlit – kdyby Gazu čistila od Hamásu saudská nebo egyptská armáda, bylo by civilních obětí řádově více.

O kvótách pro zastoupení žen (9. 2. 2024)

Nesdílím všeobecné zděšení nad kvótami pro ženy v představenstvech korporací s akciemi obchodovanými na burzách. No tak prostě páni ředitelé rozdají svým milenkám nové vizitky.

A že tím vznikne nespravedlnost? Jak by mohla růst nespravedlnost v prostředí, kde jediným měřítkem úspěchu je schopnost intrikovat. Soudím spíš, že na vrcholných místech přibydou takové, co si to poctivě odpracovaly tělem. A kdyby to náhodou ty korporace poškodilo, nebude to žádná škoda. Ty organizace stejně neměly už dávno existovat. Škodí ekonomice, škodí lidem, škodí všemu.

O přípravě na společenskou změnu (8. 2. 2024)

Z povídání s Petrem Burešem: K tomu, aby byla vládnoucí moc ohrožena, k tomu ještě nestačí, aby byl lid nespokojený. Lidová nespokojenost je dostatečná. A i když se bude ještě stupňovat, nepomůže to. To, co předchází velkým mocenským změnám, je stav, kdy ti v opozici jsou výrazně chytřejší, schopnější, vzdělanější, cílevědomější, organizovanější, mají lepší technické znalosti než vládnoucí skupina. Pokud k tomu dojde, pak je jen otázka času, kdy se to otočí. Protože nikdo nedokáže čelit někomu, kdo je schopnější než on sám. Nikdo, ani když sedí na trůně a má k dispozici tiskárny peněz. Ale na druhou stranu, pokud ti dole schopnější nejsou, pak je jakákoliv revoluce nemožná.

Klíčová otázka pro opozici tedy zní: Opravdu jste si jist, že jste chytřejší, organizovanější, vzdělanější, cílevědomější, šikovnější, odhodlanější než vládnoucí skupina? Jestli ne, tak na sobě začněte pracovat.

O taiwanských technologiích (8. 2. 2024)

Taiwanské technologie se prosazují na ukrajinském bojišti – na ruské straně, informuje Washington Post.  Vláda Taiwanu samozřejmě zakázala vývoz příslušných technologií (čímž uspokojila americké ministerstvo zahraničí), jenže jaksi zapomněla nařízení vymáhat. To se stává. Ono by to stejně nešlo, vzhledem k tomu, jak je taiwanská ekonomika srostlá s čínskou.

Nicméně Američané nelenili, zvýšili tlak a dosáhli svého. Někteří taiwanští výrobci stáhli ze svých instagramových účtů fotografie s ruskými obchodními partnery. A potom, že sankce nefungují.

O inženýrském myšlení (7. 2. 2024)

Z rozhovoru s Josefem Skálou:

V knize Střízlivění mluvím o vládě inženýrů jako lepší variantě k současnému uspořádání, čímž není myšleno, že by strojaře a stavaři měli tyranizovat zbytek společnosti. Chci tím vyjádřit, že s inženýrským myšlením je spojena určitá mentalita, která by měla převažovat. Nejen v rámci jednotlivých podniků, ale i v rámci diskuzí o průmyslové politice a o národním životě vůbec.

V České republice proběhla diskuze, jestli řídit stát jako reklamní agenturu nebo jako podnik. Správná není ani jedna cesta, pokud by se řízením podniku myslelo to, že řeším jenom ekonomické ukazatele. Správně bychom možná měli mluvit o řízení státu jako strojírenském podniku. Chceme něco vyrobit a cíle jsou jasné. Když jich nedosáhneme, ptáme se, jak to uděláme příště, aby to bylo lepší. Nesnažíme se vyvolat dojem, že je vlastně všechno v pořádku. To je inženýrské myšlení.

O poště (7. 2. 2024)

V době, kdy se česká vláda snaží zbavit státní pošty, je dobré připomenout, že to byly právě poštovní úřady, co stálo u zrodu moderního státu. Vlastně to byla přelomová inovace, že systém původně určený pro přepravu vojenských depeší, byl otevřen širší veřejnosti. Faktická moc státu dosahovala tak, kam dosahovala jeho pošta. Ke konci 19. století v některých evropských zemích připadala na poštu většina státních zaměstnanců. Byla pokládána za vzor efektivity. Mimochodem, i Vladimír Iljič Lenin obdivoval německou státní poštu a označoval ji za jednu z klíčových inspirací při vytváření sovětské administrativy.

Technologie se mění, samozřejmě. Všimněte si ale, že to, čím je pošta postupně nahrazována, je vlastněno a ovládáno několika globálními (rozuměj pokrývajícími celý západní svět) skupinami. A možná časem převládnou skupiny čínské.

Rýsuje se obraz vlád, které rezignovaly na skutečné vládnutí. Kdyby došlo na krizový scénář, nebude takový stát ani schopen komunikovat s vlastními obyvateli. O tom, co se k lidem dostane, se bude rozhodovat někde v Kalifornii.

O zeleném lidském kapitálu (6. 2. 2024)

Když šílené klimatické programy přinutí firmu zavřít výrobu, může to něčím nahradit? Samozřejmě! Ještě je tu zelený lidský kapitál. Stroje sice stojí nebo se rozpadly, ale korporace vlastně nic vyrábět nepotřebuje. Její síla je v něčem jiném. „Zelený lidský kapitál jako složka intelektuálního kapitálu zahrnuje znalosti a dovednosti zaměstnanců, které významně přispívají ke konkurenční výhodě a kreativitě organizace.“

Jedná se o „dovednosti, přesvědčení, hodnoty a zkušenosti jednotlivců, které utváří organizační kulturu, která podporují inovační kapacitu.“

Zkrátka, když zavřete výrobní linky a místo toho uspořádáte politické školení, hodnoty korporace se vlastně zvýší, takže je důvod vyplácet manažerské bonusy. Není to skvělé?

O hloupé Margarethě (6. 2. 2024)

Když člověk čile používá mozek, patří k tomu i to, že se celý život dozvídá nové věci a že občas musí opustit své dosavadní přesvědčení. Někdy to opouštění probíhá pohodově, jindy bolestně a někdy strašně bolestně. Pro mě bylo jedno z nejtěžších přehodnocení názoru na britskou premiérku Margaretu Thatcherovou. Asi jako když se dozvíte, že Vinnetou byl padouch. Pořád mám paní Thatcherovou za velkou osobnost a velkou bojovnici, jenže – to se přiznává těžko – byla taky hloupá. Hodně hloupá. Vůbec nedokázala pochopit, o co v její době jde, a zničila Velkou Británii na celé generace. Možná navždy.

Před pár dny uplynulo 40 let od jejího památného projevu, v němž mluvila o vnitřních nepřátelích svobody. Těmi vnitřními nepřáteli svobody byli myšleni britští horníci. Poctiví chlapi ochotní tvrdě pracovat, kteří bojovali za své rodiny, za svůj svět, za svou sebeúctu. Měli ale tu smůlu, že těžba uhlí není stejně zisková jako prodej finančních produktů. Britská premiérka nakonec zvítězila na celé čáře, zničila jejich práci, jejich kulturu, jejich životní styl. Nemilosrdně, bez kompromisů. Tvrdě vůči nepřátelům svobody.

Takže Velká Británie je dnes zemí, která většinu uhlí dováží. Přišla o průmysl, morálku a sebevědomí. Dělnické rodiny nahradil transgender, výrobu nahradily finanční spekulace, pracovitý životní styl nahradil masový alkoholismus a všudypřítomné drogy. Nastoupilo nové kastovní rozdělení. Bezvýznamná americká kolonie, která dělá za Američany špinavou práci, a vlastně už z ní moc nezbývá, protože je sama kolonizována muslimskými hordami.

Kombinace statečnosti a hlouposti je jedna z nejhorších.

Knižní hitparáda v lednu (5. 2. 2024)

Děkuji všem, kdo mě v lednu podpořili nákupem na Českém vlasteneckém knihkupectví nebo poslali drobnou podporu na transparentní účet. Opakuji to, co každý měsíc. Nejsem na těch laskavostech závislý, ale pomáhají mi a umožňují věnovat víc času psaní, bádání a organizování – na úkor běžné komerční práce.

A jak si v lednu vedly jednotlivé tituly?

  1. Petr Hampl: Střízlivění
  2. Petr Hampl: Cesta z nevolnictví
  3.  Tomáš Očadlík: An Essay on the Limited Usefulness of Science

O bílých heterosexuálních mužích (5. 2. 2024)

Facebook mi ukázal starší obrázek. Pořád to všechno platí, ale už nezbývá čas, abych se Sdružení bílých heterosexuálních mužů a jejich obdivovatelek věnoval. A vlastně už na to nemám věk. Takže příležitost pro nějakého mladšího pohodového chlapíka se smyslem pro humor.

O kreativních lidech (4. 2. 2024)

Americký psycholog Frank X Barron ve svých výzkumech kreativních lidí (což nejsou jen umělci, ale především vědci, konstruktéři apod.) zjistil, že:

  • Ti lidé vesměs nejsou nijak zvlášť inteligentní. Mají v průměru o něco vyšší IQ než běžná populace, ale rozdíl není příliš velký.
  • Naopak vycházejí velmi vysoko v takových vlastnostech, které dělají život příjemným a zábavným (zvědavost, hravost, schopnost radovat se z krásných věcí apod.)
  • Jenže taky vycházejí velmi vysoko v indikátorech všech možných poruch a úchylek.

Takže karikatura bláznivého vynálezce není tak úplně mimo. Až na to, že to nemusí být šílený génius.

O matematice (4. 2. 2024)

Radim Valenčík při včerejším výkladu teorie her. Mimo jiné o tom, že by se měla matematika vyučovat tak, aby rozvíjela představivost a že by se tak měla vyučovat téměř všude. I na těch školách, kde se dnes s matematikou nepotkají. A zkusil to ukázat názorně – na různých modelech lidského chování.

O válce proti důchodcům (3. 2. 2024)

Lawrence LeShan v knize Psychologie války upozorňuje, že válečný konflikt přináší – mimo jiné – přepnutí do jiného způsobu vidění. Lidská psychika začne být zaměřena na nepřátelství a začne ty druhé vidět jinak než dřív.

Obávám se, že tohle platí i pro občanské války a také pro studené občanské války. Když česká vláda rozpoutala válku proti důchodcům, kteří domněle nebo skutečně ujídají americkým zbrojařům a korporátním centrálám (čímž ohrožují naši budoucnost), vznikl pocit, že to jsou nepřátelé. Přinejmenším v některých kruzích. Poroste tlak na další akce proti starým lidem. Tlak na snižování důchodů nebo jiných dávek, omezování zdravotní péče pro staré lidi atd.

Samozřejmě, časem to překryje nějaký jiný konflikt. Ale nečekejme, že jedním snížením důchodů to skončí.

O opozičním programu (3. 2. 2024)

„Nejlepší způsob, jak se tato kontraelita může vypořádat s vládnoucí elitou, je ignorovat ji,“ citoval jsem tu před pár dny Curtise Yarvina.

Na tom je dobře vidět, jak nesmírně daleko jsme ještě od změny. Opozice nemá vlastní témata. Je vláčena tématy vládnoucí skupiny. Pekarová plácne nějakou hloupost, Rakušan se zase namočí do něčeho mafiánského, přijde další nesmyslné rozhodnutí nebo další obrovská rozkrádačka. Tím opozice žije. To komentuje. Nemá vlastní agendu, nemá vlastní vizi.

Až bude opozice žít vlastními tématy a tlačit vlastní agendy, pak bude země blízko velké systémové změně.

O šlechtě a vlastenectví (2. 2. 2024)

Byly doby, kdy být šlechticem znamenalo cítit se bytostí jiného druhu než nevolníci nebo městští řemeslníci. Do kategorie „bytost stejného druhu“ spadali jen jiní šlechtici. Dnes můžeme pěstovat romantické představy, že společná křesťanská víra měnila vztahy, ale ve skutečnosti nemáme žádné doklady o tom, že by to tak fungovalo – pokud nemáme na mysli svaté, filosofy nebo jiné speciální případy.

Až osvícenství a nacionalismus přinesly vědomí toho, že základní komunitou je národ a nikoliv sociální vrstva a že příslušníci stejného národa patří k sobě. V tomhle smyslu není třídní konflikt záležitostí marxismu (případně buržoazie), ale je záležitostí středověkou.

Z toho také vyplývá, že je velice obtížné, aby byl šlechtic vlastencem. Občas se to někomu podaří, ale jsou to vzácné případy. Třeba Masaryk si toho byl dobře vědom. Můžeme mít republikánské zřízení nebo můžeme mít šlechtu, ale nemůžeme mít obojí zároveň.

O válečnicích (2. 2. 2024)

Nová Miss USA kupodivu není transexuál a a dokonce ani lesbická černoška v hidžábu. Je to štíhlá dlouhonohá blondýna, která je povoláním vojačka. Takže už létají pohoršení z obou stran. Z liberální strany tu máme osvědčené téma o rasové diskriminaci a sexismu. Z konzervativní strany zase slyšíme o příznaku úpadku. Žena nemá co stát u kulometu. Má pečovat o manžela a děti.

Mary Harrington na Unherd správně připomíná, že to není nové, ale že to jde dějinami od prvních záblesků naší civilizace. Vždy byly ženy – bojovnice a tyto ženy bojovnice byly vnímány jako sexuálně velmi atraktivní. Možná k tomu přispívá, že agrese a blízkost smrti uvolňuje zábrany. Aspoň to naznačuje řada studií publikovaných výzkumnice z univerzity v Hajfě. „Kam až sahá historie, existovaly ženy bojovnice. A všude, kde se takové postavy objevují, nacházíme také překrývání násilného militarismu a sexuální touhy,“ píše zase Mary Harington. Konec konců, stačí připomenout, jak s tím motivem pracuje třeba izraelská válečná propaganda (a méně šikovně propaganda ruská a ukrajinská).

Mary Harrington připomíná starý příběh, kdy docházelo k sexuálnímu sbližování skytských mužů a bojovných amazonek. Naráželo to ale na problém – skytští muži chtěli hospodyňky pro své domácnosti, zatímco Amazonky si chtěly ponechat svůj volný bojovný životní styl. Neřešitelné. Není to pro všechny, ale část žen takové dilema řeší.

V 21. století, konečně technicky a ekonomicky možné si tak životy uspořádat. A pořád ještě dost mužů, kteří si na rázné sebevědomé ženy troufnou. Jenže ony místo nich vyrůstají ufňukané hysterky, jejichž celá bojovnost spočívá v podávání stížnost, papouškování politicky-korektních frází a stěžování si.

Zcela jistě v tom hraje nějakou roli moderní feminismus. Což jsme i naměřili s profesorem Matějů: čím víc feminismu, tím méně samostatnosti a tím méně sebevědomí. A naopak.

O mýtickém a faktickém (1. 2. 2024)

Často taky píšu o napětí mezi přístupem inženýrským (řešení technických problémů) a přístupem powerpointovým (manipulace lidmi). Samozřejmě je to vymezení zjednodušující, nicméně něco ukazuje.

Americký psycholog Lawrence LeShan zase pracuje s rozdělením mýtické myšlení versus faktické myšlení. Ukazuje to na dvou možných přístupech k vedení války.

Faktické myšlení má jasný konkrétní cíl (získat konkrétní kus země, ovládnout nějaké zdroje, přimět protistranu, aby zastavila nějaký zbrojní program atd.) Faktické myšlení naprosto věcně cynicky kontroluje, jestli ten který krok nás přibližuje k tomu cíli. Zvažuje, jestli cena toho cíle odpovídá vynaloženým zdrojům (finančním i ztraceným životům). Je vlastně takové nudné kupecké.

Mýtické myšlení se pohybuje v rovině symbolů. Fakta jsou akceptována jen jako ilustrace obecných principů. Když se nehodí jako ilustrace, jsou ignorována. Mýtické myšlení vede k tomu, že my znamenáme dobro a druhá strana znamená zlo. Z mýtického myšlení jsou války bez hranic.

A není to jen otázka válek. Na stejný rozdíl narazíme i v mírových dobách. Je naším cílem postavit zavést elektřinu do všech vesnic v zemi (což vede k faktickému myšlení) nebo neomezené snižování uhlíkové stopy, která existuje pouze v našich myslích (což vede k mýtickému myšlení)?

…a mezitím v Americe (1. 2. 2024)

Zatímco u nás přemýšlíme, jestli premiér Fiala neudělal svou první vážnou chybu a jestli si šéfové Westinghouse neobjednají státní převrat, v Americe se rozjíždí buldozer Donald Trump. Z posledních 10 výzkumů různých agentur by podle osmi z nich Bidena pohodlně porazil, často náskokem pět a více procent. Navíc pohodlně vede v téměř všech rozhodujících státech. Kdyby se volby konaly dnes, deklasoval by Bidena rozdílem třídy a žádné falšování hlasů by nepomohlo.

V roce 2020 ovšem vypadalo Trumpovo jaro velmi nadějně, pak ale přišlo hnutí proti lock-downům a od srpna bylo jasné, že je Trumpova kampaň v těžkých problémech. Ale ani v roce 2020 nevedl s tak obrovským náskokem jako teď.

Mezitím pokračuje spor mezi prezidentem Bidenem a texaským guvernérem Abbottem. Jeho podstata je jednoduchá – federální vláda chce Texas zaplavit latinskoamerickými migranty a Texas se brání. Vede se to tvrdě a emotivně. Pochopitelně, jde o hodně. Není ale pravda, že by Texas směřoval k odtržení. Hnutí za nezávislost je v Texasu naprosto okrajové a velká část obyvatel o něm ani neví. Kdyby o něm věděli, odmítli by ho. Politicky je Texas středovým státem s konzervativní minulostí. Změnila jej migrace, a to nejen z Mexika, ale především z Kalifornie, kdy řada šílených progresivistů – poté, co zničila vlastní zemi – se přestěhovala do Texasu. To je ostatně obvyklý vzorec migračního chování.

O vyklízení pozic (31. 1. 2024)

V brněnském vystoupení u příležitosti uvedení nové knihy jsem připomněl zkušenost z posledních desetiletí, kterou jsme udělali nejen my v České republice, ale i lidé v jiných zemích.

„Kdykoliv stát vyklidí nějakou oblast s tím, že to není role státu, není výsledkem nárůst svobody. Uvolněný prostor okamžitě zaplní korporace a velké neziskovky, které se počínají tak hnusně, jak si to státní úřady dovolí jen zcela výjimečně. Výsledkem takového vyklizení prostoru je další ztráta svobody a zhoršení života. Berme tu zkušenost vážně a pracujme s ní.“

O válkách – omylech (31. 1. 2024)

Lord Stanmore prohlásil po krymské válce, že byla vyvolána „ve snaze čelit útoku, který nikdy nehrozil a nikdy nebyl zamýšlen“. Británie zaplatila vysokou cenu, i když vyhrála. Poprvé v dějinách bojovala po boku osmanské říše, která tvrdě utlačovala až vyvražďovala křesťanské komunity  a bojovala proti režimu, který ty komunity chtěl chránit.

Británie v té válce zvítězila, ale poškodilo jí to. Nejen, že ztratila dost mužů, ale už nikdy se nepodařilo najít jiné morální ospravedlnění koloniální expanze než momentální mocenské zájmy.

Mimochodem, něco velmi podobného se odehrálo o 100 let později, když Američané válčili ve Vietnamu. Amerika byla lidsky, morálně i hospodářsky poškozena válkou, o které se později ukázalo, že v ní byla omylem. Teorie, že po případném pádu jihovietnamského režimu se zhroutí velká část západního světa, se ukázala jako naprosto chybná.

Nic to samozřejmě nepřipomíná.

Nespravedlnost v Americe (30. 1. 2024)

Mluvíme o globálních elitách, ale přece jen ty platí, že mocenské, finanční a mediální elity nejsou na celém světě stejné. Nová aristokracie v Praze a Varšavě nadšeně propaguje nacistické symboly, zatímco nová aristokracie v New Yorku je z nich přinejmenším rozpačitá.  Když si příslušník liberální oligarchie (jiný název pro totéž) v Praze ulomí nehet, mohou za to společnými silami Putin a Babiš. Když si příslušník liberální oligarchie v New Yorku ulomí nehet, může za to patriarchát, kolonialismus a rasismus. V Praze ty motivy najdete taky, a jsou vřele podporované, ale přece jen nejsou povinnou výbavou.

Tak se teď třeba řeší, proč film Barbie nebyl nominován na Oskara i v kategorii Nejlepší režie. No přece protože ho natočila žena, to je jasné! Jinak by jasně zvítězil. A americké angažované blbky s pláčem mluví o tom, že neví, jak budou takovou šílenou nespravedlnost vysvětlovat svým dcerám. Zvláště palčivě to pociťují příslušnice těch nóbl rodin, které žijí z bídy tisíců pracujících ve své zemi i v amerických koloniích. Ano, jsou to ty rodiny, které zbohatly z práce 10letých horníků v pensylvánských dolech. Na čemž není nic špatného, protože ta líná holota jsou beztak samý rasista a samý sexista, takže si nic jiného nezaslouží.

O fialovské avantgardě (29. 1. 2024)

Čím se liší Fialova vláda o jiných evropských vlád? Tím, že je v některých ohledech poctivější. Když všichni horují pro válku a všichni vášnivě mluví o klimatických programech, tak zároveň po očku pokukují, kde by se dalo co ukrást, vyšmelit, převést nějaké dotace. Získat pro svou zemi levnější energii. Vykázat nějaké opatření, ale ve skutečnosti neudělat nic. Dosáhnout nějaké výhody pro svovu zemi. Takhle by to dělal Andrej Babiš.

Postoj Fialovy party je – zdá se – jiný. Rozkrádání vůči vlastním lidem, ale vůči globální oligarchii (dnes už jen západní) naprostá poctivost a bezelstnost. Co říkáme, to taky děláme. Když na nadnárodním summitu pro něco horujeme, pak to vlastně zemi naplno uplatňujeme.

V tom smyslu je Fialova vláda dost možná předvojem, protože v mnoha jiných zemích teď manévrují, ale zároveň pěstují fanatické nátlakové skupiny, které je nakonec donutí udělat to nejhorší.

Před osvícenství (28. 1. 2024)

Někdy před rokem 2015 jsem začal psát o tom, jak radikálně se změnily západní mocenské elity oproti dobám o pár desetiletí dříve. Jak vrstvu, kde kdysi byli nadprůměrně zastoupeny silné osobnosti, tvoří bezvýznamní úředníčci a intrikáni tvořící spojení iracionálním davovým chováním a tupou konformitou.

Až s odstupem dnes vidím, že problém je širší. Upadá západní civilizace jako celek. Postihuje to všechny společenské vrstvy, ovšem mocenskou elitu nejdříve, nejrychleji a nejrazantněji. Iracionální útoky proti vědě jsou součástí stejného trendu jako podpora džihádu proti vlastní civilizaci. Jenže vidět ten problém na sobě je obtížné. Vidět ten problém na jiných je snadné.

V Pákistánu radikálové organizují bombové útoky proti očkovacím stanicím, kde jsou děti očkovány proti dětské obrně. Ano, patří to k jejich civilizačním zvykům, stejně jako to patřilo k naší minulosti. Třeba vesničané, kteří rozmlátili první hromosvod Prokopa Diviše. Vycházeli ze zkušenosti, že panstvo kašle na lidi a klidně prosadí vynález, který lidem ublíží. Ta zkušenost byla správná, nicméně celkový úsudek chybný. Takové chyby se budou stávat ve všech dobách. Ovšem, být to dnes, našli by se politici, spisovatelé a asi i pár akademiků, kteří by usilovali o přízeň davu tím, že budou potvrzovat, že Divišův hromosvod skutečně způsobuje sucho. A  tady se kruh uzavírá. Tehdejší elita cítila určitou odpovědnost, dnešní nikoliv. Proto upadá společnost do temnoty.

A mezitím se někteří moji spoluobčané snaží zničit domnělé spiknutí Billa Gatese a Klause Schwaba tím, že nebudou sebe nebo své děti očkovat a vystaví se riziku nějaké hnusné nemoci. Proč by to Gatesovi a Schwabovi mělo vadit, to vysvětlit nedokážou. Ale proč to také vysvětlovat. Vracíme se mentálně před osvícenství.

O leninském paradoxu (28. 1. 2024)

Profesor historie z londýnské univerzity Philip Cunliffe napsal na Unherd hezký text, kde se zabývá tím, jak první světová válka určitě zničila určité uspořádání světa a jak vlastně zničila i celou buržoazně-kapitalistickou civilizaci. Svět secesních budov, technologického optimismu a kolonií bez hranic. Ten svět už nebyl nikdy neobnoven.

A profesor Cunliffe připomíná zajímavý paradox. Proti té válce, která zničila buržoazní svět, se postavil jeden jediný státník – Vladimír Iljič Lenin. Právě ten, který měl ze všech nejmenší motivaci ten starý svět chránit.

Podobné paradoxy v dějinách vidíme překvapivě často.

O připravenosti (27. 1. 2024)

Profesor Ivo Budil: “Domnívám se, že kniha Střízlivění od Petra Hampla přichází právě včas. Nejde totiž jenom o to, že se završil proces střízlivění české společnosti z jejích nadějí a iluzí po roce 1989, z ekonomického liberalismu, z takzvaného Západu, z atlantických struktur. Především jde o to, že se na horizontu pravděpodobně rýsuje geopolitická změna, v níž uspějí ti, kteří jsou na ni intelektuálně a morálně připraveni.”

O diplomatech a generálech (27. 1. 2024)

Občas dostávám otázku, co mi Jungmannova národní akademie přináší. No přece možnost pracovat s lidmi, jako jsou Oskar Krejčí, Ivo Budil a Ilona Švihlíková! Možnost pracovat s nimi jako s kolegy, dělat s nimi společné věci, pronášet k nim doplňující přednášky apod. Debatovat s nimi. To člověku umožňuje růst rychleji, než kdyby studoval tu nejdražší školu na světě. A já růst potřebuju. Je ještě tolik věcí, které neznám a kterým nerozumím!

Oskar Krejčí při dnešním semináři:  “Že má stát mizerné diplomaty, to poznáte podle toho, že místo ministerstva zahraničí mluví generální štáb.”

Já k tomu ještě doplňuji, že existují dva druhy generálních štábů. Někdy v nich převažují skutečné vojáci a stratégové, ti zvažují reálné možnosti a dopady a zpravidla jsou zdrženliví. Jindy v nich převažují mediální reklamní hvězdy, které chtějí válčit proti jaderné mocnosti, protože nejspíš nemají představu, co ten výraz znamená.

O obětech, jejichž tváře nesmíte znát (26. 1. 2024)

Pokládáme za normální, že existuje cenzura informací o válce na Ukrajině. Je to normální, jsme fakticky jednou z válčících stran a válčící strany se tak chovají v každém konfliktu.

Nemuselo by ale být normální, že jsou cenzurovány informace o válce v Gaze. V Nizozemí se třeba stalo, že proizraelská skupina chtěla vyvěsit billboardy s portréty unesených a dosud zadržovaných lidí. Oslovila 10 agentur provozujících billboardy. 10x byla odmítnuta. Izraelských „válečných zločinů“ je ale plný veřejný prostor. V České republice se o něco takového ani nepokoušeli.

Není to překvapující. To samé tu bylo s migrací, to samé tu je s islámem, to samé tu je s transgenderem a jakoukoliv jinou záležitostí. Překvapující je, jak někdo může tvrdit, že mainstream Izraeli nadržuje.

O cílech politického jednání (26. 1. 2024)

Curtis Yarvin si správně všiml, že smysl (cíl) instituce nebo projektu nebo aktivity se pozná podle toho, co dělá. Není důležité, s jakým záměrem to bylo kdysi založeno. Není důležité, jaké řeči se kolem toho vedou. Důležité je, co to dělá, a jestli s tím jsou spokojeni ti, kdo mají rozhodující slovo. Podle toho poznáme, že cíl je plněn.

Pochopitelně se to může měnit v čase. Třeba válka na Ukrajině.

Původními cíli bylo:

  • Zničit nebo vážně poškodit Rusko, které skutečně nebo domněle představovalo hrozbu pro Západ (jakožto příliš agresivní stát či příliš agresivní národní kultura).
  • Převzít kontrolu nad nerostnými zdroji na území Ruska.

Jenže současné aktivity nás zjevně nepřibližují ani k jednomu z těch cílů. Rusko není menší hrozbou než před pár lety a Američani nejsou blíže ovládnutí jeho zdrojů. Válka i sankce by tedy měly být zastaveny. Jenže mezitím se objevily jiné cíle:

  • Zabít co nejvíc Ukrajinců a dojímat se na jejich osudem.
  • Umožnit korupci, přidělit nové státní zakázky atd. (a nejde jen o korupci na Ukrajině, stačí připomenout zbrojní zakázky udělované českou vládou).
  • Zavést ve státech Západu poloválečný stav včetně cenzury, represí a omezení každodenního života. Vypořádat se pod tou záminkou se všemi starými nepřáteli (třeba katoličtí konzervativci začali být veřejně označováni za „Putinovy agenty“).

Tyto cíle jsou plněny a sponzoři jsou spokojeni.

To nevylučuje, že se v budoucnu objeví jiné cíle.

O skutečné alternativě (25. 1. 2024)

Česká republika potřebuje hlubokou společenskou změnu. Nejen výměnu konkrétních osob ve vládě, ale změnu mocenských mechanismů a změnu převažujících vzorců myšlení. Potom ale nemůže opozice vládu napodobovat.

  • Proti cenzuře v mainstreamových médiích nemůže stát cenzura v alternativních médiích.
  • Proti šikanování disidentů nemůže stát šikanování jiných disidentů.
  • Proti konspiračním historkám o ruských špionech nemůžou stát konspirační historky o Billu Gatesovi.

A tak dále.

  • Na cestě ke změně jsme tam, kde opozice přichází s úplně jiným stylem.
  • Proti tupé vládní  propagandě média na úrovni.
  • Proti povinně stejnému názoru nějaký racionální způsob třídění argumentů.
  • Proti sněhovým vločkám psychická odolnost.
  • Proti primitivismu válečných aktivistů postavit analytické myšlení a všestranné vzdělání

A tak dále.

Jak daleko jsme od takové opozice?

O restitucích (25. 1. 2024)

Klára Samková se v hezkém článku zabývá restitucemi a všímá si, jak se jejich vymezení mění. Na začátku to bylo tak, že se vracel třeba kus lesa někomu, o kom se předpokládalo, že k tomu kusu lesa má určitý citový vztah a bude se od něj starat. Byl to vlastně ideální způsob privatizace – od anonymního státu ke konkrétnímu českému vlastníkovi.

Jenže charakter restitucí se postupně mění. V dalších vlnách už jde o předávání obrovských majetků zahraničním skupinám, které nemají naprosto žádný vztah k naší zemi ani k našemu národu a které nejsou nijak motivovány o ten majetek pečovat.

Článek Kláry Samkové je tady.

Připomíná, že zabavování majetků je v dějinách v zásadě normální. Že by se ale velké majetky vracely, to je v dějinách nevídané. Nikde nikdy v žádné zemi neproběhly takové „restituce“, jaké se dějí u nás. Jsme historicky unikátní.

I když… pokud tomu budeme říkat restituce, je to opravdu historicky unikátní. Pokud to ale označíme tak, že vítězové si berou majetky poražených, pak je to historicky úplně normální.

O ústavním soudu (24. 1. 2024)

Nikdo nemohl čekat, že ústavní soud bude snížení reálných důchodů posuzovat nestranně. Ale mohli jsme čekat, že se budou soud snažit vyvolat dojem nestrannosti. To by znamenalo, že soud do případu vstoupí jako třetí strana, která neprosazuje žádný vlastní názor na důchody a nesympatizuje s názorem žádné ze stran. Že do toho soud vnese nějaké právně-technické hledisko (třeba rozlišování různých typů retroaktivity nebo nějaké složité pravidlo z římského práva) a pak dá za pravdu vládě. Zároveň ale vládě něco drobného vytkne a dá jí dva týdny na odstranění formálního nedostatku. Nebo tak nějak.

Žádné hraní na nestrannost se ale nekonalo. Soudce Šimíček přečetl prohlášení sestavené z frází vládní propagandy a bylo to. Stejně dobře to mohla udělat asistentka z tiskového oddělení úřadu vlády. Zvládla by to stejně dobře.

Člověka by mohlo v první chvíli napadnout, že „masky spadly“. Liberální oligarchie se cítí tak silnou, že ztratila důvod cokoliv předstírat. Jenže pokud člověk takové žonglování s principy římského práva zvládá, začne mít tu eleganci rád a staví právní konstrukce jen tak pro potěchu. A pro své ego – aby ukázal vzdělanost a noblesu. Jenže co když je soudcem jenom úředníček? Nebo co když žije v prostředí, které neoceňuje eleganci logických konstrukcí, ale jenom tupou poslušnost?

O redaktorovi ČTK (24. 1. 2024)

Na sociálních sítích se probírá případ redaktora ČTK. Jak se to sběhlo. Na startu mé knihy Střízlivění byl plný Jihoměstský pivovar a přišel se také podívat zastupitel za ANO Tomáš Novák. Redaktor ČTK ho za to neuvěřitelně sprostě napadl na facebooku (asi byl opilý nebo zfetovaný). Zastupitel podal stížnost, protože redaktoři ČTK se mají zdržet veřejného vyjadřování politických názorů (jakýchkoliv). No a redaktor přišel o místo.

Nemám z toho žádnou radost. Ten chudák se tak snažil vyhovět panstvu, trochu to přehnal s horlivostí a je bez práce. Možná platí hypotéku, možná je v jinak nepěkné situaci. Stálo to za to? Přitom jsme se v životě neviděli, zjevně v životě nepřečetl jediný můj článek a neměl vůbec tušení, o čem ta kniha je.

Ono to má i druhou stránku. Tomu chlapovi nestačilo, že jsem zakázaný všude možně. Chtěl to posunout tak, abych nemohl ani sezvat pár přátel do hospody. A stalo se mu jenom to, co on chystal jiným. Ale stejně z toho radost nemám.

To je ta vaše pravda a láska! Strach a zoufalá bezohlednost bez jakýchkoliv zábran. Svět, kde lidé mohou přežít jen tak, že ničí životy jiných lidí. Jsem šťastný, že nejsem součástí toho vašeho světa.

O Kellerově poloptimismu (23. 1. 2024)

Jan Keller při společném vystoupení s Petrem Hamplem: Mám takovou napůl optimistickou hypotézu. Myslím si, že kdyby došlo na zrušení Benešových dekretů, že by se Němci do Sudet vrátit nechtěli.

Pan profesor k tomu ale dodává i druhou část: nastěhovali by tam problémové islamisty.

O naivních starosocialistech (23. 1. 2024)

Proč někteří stoupenci starého dělnického socialismu podporují džihád? Nejspíš to zavinil Vladimír Iljič Lenin, když roztřídil války do tří skupin:

  1. Války mezi imperialistickými státy o zdroje, území, kontrolu dopravních cest apod.
  2. Války mezi imperialistickými a socialistickými státy, což je fakticky pokračování třídního boje.
  3. Národně-osvobozenecké války zemí utlačovaných imperialisty.

Žádná další možnost není. Džihád tedy spadá do kolonky „národně-osvobozenecká válka“ a Islámský stát nebo Hamás – to je jenom takový další Che Guevara.

Je důležité rozlišovat svět před Huntingtonem a po něm. Z toho před-huntingtonovského už neplatí téměř nic.

Až jednou… (22. 1. 2024)

Komunikační kanály jsou plné přání k mým dnešním půlkulatinám, což mě samozřejmě těší.  A těším se, až jednou budu slavit narozeniny ve svobodné zemi. Uspořádám oslavu hlasitou, bujarou a naprosto nekorektní. Pozvu ty nejskandálnější lidi. A žádný papaláš ani aktivista nebude vyhrožovat hospodskému, že mu zničí podnikání, jestli nám nezruší rezervaci. Nikdo se nebude bát, že přijde o práci, pokud se tam ukáže. Kdo bude mít chuť, ten přijde, a kdo nebude mít chuť, ten nepřijde. Budeme tam jíst český guláš z krávy, která se pásla na české louce a byla zabita a zpracována v naší zemi. Budeme pít pivo z pivovaru, který nepatří cizincům. A pozveme pořádnou jižanskou kapelu (tady se toho amerického vlivu nezbavíme, ona je ta jejich muzika fakt zábavnější).

Až se tohle splní, já už asi budu dost starý, takže budu jen sedět někde v rohu a popíjet. Ale i tak se na to moc těším.

O aliancích (22. 1. 2024)

„Každá revoluce musí mít na své straně část mocných dosavadního režimu,“ zmínil Josef Skála při semináři o následovnících Karla Marxe.

To je naprosto klíčový poznatek. Za velkými společenskými změnami je vždy mocenská koalice. Nikoliv koalice čistých nebo koalice důvěryhodných, ale koalice těch, kdo stojí o velmi podobnou změnu. V tom smyslu je obracení kabátů na jedné straně odporné, ale na druhé straně není úspěchu bez obracečů kabátů.

To ovšem také vyžaduje schopnost velmi přesně definovat zájmy a rozumět tomu, které z těch zájmů jsou rozhodující a u kterých je možný kompromis. A také schopnost vytvářet spojenectví a koalice – nikoliv spojenectví uvnitř jedné skupiny obyvatel, ale mezi různými skupinami.

Dvakrát o krizi Západu (21. 1. 2024)

Argentinský prezident Javier Milei promluvil v Davosu pateticky o krizi Západu. Požaduje okamžité zastavení progresivistické agendy, která ničí kulturu dělnické třídy a životy obyčejných lidí z nižších vrstev. Skvělé. Jenže pro Mileie je tento odpor proti progresivistické inkvizici neodmyslitelně spojen s tím, že předá americkým korporacím vládu nad svou zemí. Přitom progresivistickou agendu zavádějí právě ty korporace a je vyjádřením jejich finančních zájmů. Až bude Milei za pár let odcházet z úřadu, bude progresivistická inkvizice v jeho zemi silnější než kdy předtím.

Shodou okolností jsem před pár dny četl Davida Graebera, který mluví podobně pateticky o krizi Západu. Celý jeho popis bych podepsal, stejně jako většina soudných lidí. Jenže Graeber hned v dalším odstavci navrhuje řešení: víc Green Dealu, víc nemyslných zákazů, brutálnější prosazování progresivistické agendy.

Zkrátka, není to tak, že všichni, kdo kritizují současnou globalistickou moc, jsou automaticky spojenci. Mnozí, kteří se pokouší „sjednocovat“ slepence, budou postupně zjišťovat, že je to slepá ulička.

O prognózování dalšího vývoje (21. 1. 2024)

Jaké metody prognózování budoucnosti jsou poměrně spolehlivé a jaké nikoliv? To rozdělení je poměrně jednoduché, vysvětluji ve svém videu:

O konspiračních teoriích (20. 1. 2024)

Skupina psychologů publikovala studii o konspiračních teoriích. Došla k velmi zajímavým výsledkům, zejména ve světle toho, že konspirační teorie jsou souměrné – vůči těm lidovým existují i konspiračky noblesní. Není žádný logický rozdíl mezi vírou v židovské spiknutí a vírou, že svět je řízen Putinovými agenty. Není logický rozdíl mezi strachem z Velkého resetu a strachem z toho, že Donald Trump zřídí koncentrační tábory pro ekologické aktivisty. Není logický rozdíl mezi strachem z globálního oteplování a strachem z očkování. A tak dále.

Co tedy zjistili? Co rozhoduje o tom, že člověk podlehne konspirační teorii? Snížené kognitivní schopnosti (logické myšlení atd.), úzkostnost, pocit nejistoty a paradoxně taky vysoké sebevědomí (pocit: žiju ve strašně nebezpečném světě, ale já sám jsem úžasný a chytrý). Člověk si postupně vytvoří vlastní verzi světa, kde se jednotlivé konspirační příběhy navzájem podporují a posilují) a je v podstatě nemožné jej přivést zpět k rozumu.

Ale úplně nejdůležitější je asi toto: Jestliže si člověk neuvědomuje, že do toho padá, pak to znamená, že bych si to neuvědomil ani já. Zdravá skepse je tedy nanejvýš prospěšná.

O prokletí přítomného okamžiku (20. 1. 2024)

Ve čtvrtek, když jsem představoval novou knihu v budově brněnské KSČM, dostal jsem dotaz, jak by měli komunisté postupovat. Dotaz na čistě teoretický názor. Tak jsem odpověděl, že kdyby se mě vedení KSČM ptalo na radu, řekl bych jim: V první řadě se zbavte neustálého soustředění na nejbližší volby. Místo toho investujte energii do budování organizační struktury a do lidí – do jejich vzdělávání, školení a motivace. Až budete mít silnou organizaci plnou schopných a motivovaných lidí, až je budete schopni plynule rozvíjet, až budete umět získávat nové, až budete mít vymyšleno financování toho všeho… pak teprve bude čas vyrazit do voleb. Pak bude mít smysl přemýšlet nad volebním programem, protože budete mít šanci ho realizovat.

Totéž platí pro jakoukoliv politickou sílu.

O maďarské pomoci Izraeli (19. 1. 2024)

Maďaři vystavují pasy rukojmím uneseným Hamásem. Nejde to u každého, ale u některých ano. Pak se z těch lidí stávají občané státu, který má – jako jediný v Evropě – slušné vztahy s Čínou, která má velký vliv na Irán, což jsou faktičtí šéfové Hamásu.

Velmi důležitá a velmi vítaná pomoc, která nejspíš zachrání pár lidem život.

Ale Viktor Orbán zase nepobíhal zabalený v izraelské vlajce. Maďarsko k celé té záležitosti od prvního dne mlčí. Jeho diplomati se chovají jako profesionální diplomati.

O plných sálech (18. 1. 2024)

Při středeční besedě s profesorem Kellerem v porubském zámečku se na chodbě tlačili lidé, kteří se nevešli do sálu. Dnes v Brně taky nevídaná účast. A snad lidé přijdou i zítra do pražského Jihoměstského pivovaru.

Zdůrazňuji, že nepropaguji žádnou politickou stranu ani uskupení. Neříkám lidem, koho mají volit. Nepřipojuji se k všeobecném nadávání na současnou vládu. Pokládám to nadávání za oprávněné, ale jiní vyjadřují lidové naštvání tak dobře, že k tomu nemám co dodat. Snažím se mluvit o hlubších mechanismech fungování společnosti a šanci na společenskou změnu.

O manifestech (18. 1. 2024)

Už mě unavuje čtení politických manifestů. Myslím takových manifestů, které mi jsou politicky blízké. Emotivními vznešenými slovy je vyjádřeno odhodlání vybojovat určité ideály… a tím to také skončí. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Manifest je přece vyhlášením války a zároveň zahájením rozhodující bitvy. A kde je naše armáda? Kde jsou zbraně? Kde jsou podporovatelé? Bez nich je to jen plácnutí do vody.

Je tu někdo ochotný strávit nejdřív roky budováním dostatečné síly? Uvědomuje si někdo, že politická síla vzniká téměř vždy jako vedlejší produkt nějakého jiného záměru?

Když kritizuji zvyklosti nové aristokracie, kde powerpointový slajd je jediná skutečnost, která se počítá, a kde se neuvěřitelné množství lidí dokáže uživit „akčními plány“, je poctivé přiznat, že na druhé straně politického rozdělení to má svou obdobu – manifesty. V českém prostředí pak ještě demonstrace.

Momentálně hýbe internetovými diskuzemi „kontrarevoluční manifest“ Christophera Rufa. Za pár týdnů si ho nebude nikdo pamatovat.

O urážce majestátu (17. 1. 2024)

Pouhý den poté, co ústavní soud rozhodl o tom, že vláda má právo zakázat každé noviny, jaké si vzpomene a že to nemusí nijak zdůvodňovat, tu máme další rozsudek. Městský soud v Praze rozhodl, že místopředsedkyně sněmovny má právo lhát, a to dokonce i tehdy, když si je vědoma nepravdivosti svého tvrzení a když ví, že to pomlouvaného poškodí. Kuriózní je to zejména tím, že stejná justice vynesla předloni rozsudek, podle nějž musela Nela Lisková zaplatit 50 tisíc za to, že nevědomky sdílela nepravdivou informaci o této předsedkyni sněmovny.

Znamená to dvojí metr? Nikoliv. Je aplikováno všeobecně platné jednoduché pravidlo. Ti nahoře mají právo bezostyšně lhát a nemohou být popotahováni. Ti dole mají zakázáno říkat cokoliv, vyjma výslovného vyjadřování souhlasu s vládou. Je přece normální, že kníže může nadávat sedlákovi, ale pokud by mu to sedlák oplatil, jde o urážku majestátu.

Jasné a férové. Dostaňte se nahoru a to pravidlo bude pracovat ve váš prospěch. Nedokáže svrhnout vládu nové aristokracie? Pak je to vaše chyba a nestěžujte si.

A všimněte si, že není zapotřebí měnit formální texty zákonů. Soudci dokážou pochopit, co se po nich chce, i bez toho

O levicové Americe (16. 1. 2024)

Curtis Yarvin: „Ano, americké instituce vznikly díky levičákům – co jste si mysleli? To je prokletí v srdci našich dějin, za které se nyní skládá účet.“

No samozřejmě! Spojené státy americké byly založeny jako stát, kterému byly blízké ideály Francouzské revoluce a který se vymezoval proti britské kastovní společnosti. Z toho vycházely texty prvních ústav. Tak uvažovali Otcové zakladatelé. Na základě toho byla vybojována válka za nezávislost.

Nikdo by jim nebyl vzdálenější, než současní „konzervativci“, kteří pronesou pár frází o rodině a jejich veškeré myšlení se točí kolem korporátních zisků. Vlastně ano, ještě vzdálenější by jim byli současní anticivilizační aktivisté, kteří ukradli výraz „progresivisté.“

O zakazovačích a technicích (16. 1. 2024)

Někdy kolem roku 2005 vyšel v Harvard Business Review zásadní text, jehož titulek zněl přibližně „Podnikateli, vládní regulace jsou tvůj nejlepší přítel.“ V tom článku tvrdili, že vládní regulace nutí podniky zavádět inovace a tím podnikům vlastně pomáhají.

Texty HBR odrážejí konsensus v manažerské komunitě. Píšou to profesoři z manažerských fakult, za jejichž přednášky platí členové představenstev šílené peníze. Tehdy to tak opravdu vnímali.

Já si říkám, že inovace by měly být vedeny spíš tím, co potřebují zákazníci a zaměstnanci, ale budiž.

Nicméně mnohem větší roli hraje to, že zakazovací průmysl dosáhla takové výkonnosti, o jaké se kolem roku 2005 ani nesnilo. Přijde zákaz, v podnicích začnou vymýšlet, čím dosavadní věci nahradit, a než to stačí zavést, jsou zakázány i ty nové. A raději ještě ty příští.

To nedokáže žádná technologická inovace překonat. Zakazovači budou pokaždé ještě rychlejší. Jako třeba u topení v rodinných domcích. Než stačily domácnosti přejít z obyčejných plynových kotlů na nesmyslně předražené a složité kondenzační, už je tu zákaz i těch kondenzačních. A tak je to ve všem.

O propagandistické povrchnosti (15. 1. 2024)

Socialistický se versus socialistická realita. Stejně dobře by se dal ukázat obrázek kapitalistický sen versus kapitalistická realita. Společného to má povrchnost. Nejde o to, jaká je skutečnost. Nejde o to, kdy se lidem žije dobře nebo špatně. Nahradit skutečnost jednoduchými slogany. Třeba tenhle: “Problémem socialistů je, že jim jednou dojdou i peníze těch druhých.”

Je zajímavé, že většina umělců má tendenci nadržovat ekonomické levici a přitom propaganda ekonomické pravice je nesrovnatelně lepší a nápaditější. Je vlastně tak skvělá, že se nikdo neptá po faktech. Existují razantní metafory a to stačí.

O zbytečné ústavě (15. 1. 2024)

Vláda České republiky má právo dočasně zakázat jakékoliv noviny, aniž by to jakkoliv zdůvodňovala. Neporušuje tím ústavu ani žádný zákon. Konstatoval to dnes ústavní soud. Pokud jste ústavě rozuměli jinak, rozuměli jste jí špatně.

Znamená to, že premiér Babiš by tím mohl získat právo zakázat třeba nějaký Bakalův server? Samozřejmě, že ne! V takovém případě by ústavní soud rozuměl textu ústavy tak, že cenzura je nepřípustná.

Kéž by to vyléčilo lidi, kteří neustále sní o lépe napsané ústavě. Je naprosto lhostejné, co je v ústavních dokumentech napsáno! Rozhodující je, kdo drží politickou a ekonomickou moc.

O obranných výdajích (14. 1. 2024)

Bývalá ministryně financí (která je nejspíš i budoucí ministryní financí) je urážena za výrok, že stát má utrácet za to, co potřebuje. A že to jsou spíš silnice a elektrárny než nejdražší zbraňové systémy na světě. Prý tím paní Schillerová ohrožuje bezpečnost státu, tvrdí fanoušci vládních kšeftů.

Připomínám, že veškeré obranné výdaje by měly vycházet z následující logiky:

  • Je třeba identifikovat konkrétní hrozbu
  • Pak navrhnout protiopatření proti té konkrétní hrozbě
  • Zkontrolovat, jestli to opravdu vede ke zmírnění hrozby
  • Posoudit, jestli zmírnění hrozby odpovídá vynaloženým prostředkům.

Takovou hrozbou třeba mohou být rakety schopné zasáhnout naše města a protiopatřením protivzdušná obrana. Hrozbou může být masová migrace a protiopatřením dobře střežené ploty na hranicích.

Všimněte si ale, že „obranné výdaje“ realizované českou vládou na žádnou hrozbu necílí. Pokud tou hrozbou nejsou příliš malé dluhy.

Paní ministryně se tentokrát projevila jako moudrá žena.

O limitované užitečnosti vědy (14. 1. 2024)

Kniha Tomáše Očadlíka Esej o limitované užitečnosti vědy, u které jsem figuroval jako vydavatel, je k dispozici i jako audiokniha. Zdarma.

A na vysvětlenou, proč tu knihu pokládám za velmi zajímavou. Protože naprosto perfektně vystihuje základní pocit naší doby.  S tím, jak se mentálně vracíme do středověku, připadá nám věda jako něco magického, nepochopitelného a nebezpečného. Zmizel technologický optimismus a vlastně se ztratila i chuť vynaložit úsilí na studium stále složitějších věcí. Prostě je to celé špatně.

Rychlovlaky, autoletadla, kolonie na Měsíci… to přenecháváme čínské civilizaci. U nás to jedna strana politického rozdělení pokládá za utlačovatelskou sexistickou záležitost, druhá za výsledek spiknutí Billa Gatese a Klause Schwaba.

Tomáš Očadlík tenhle pocit vyjadřuje velmi kultivovaně a cílí na to podstatné. Problém je podle něj v základním předpokladu vědeckého myšlení: Nespokojit se s žádným dogmatem, ale klást stále další a další otázky. Jít stále hloub, stále dál, ptát se znova a znova. Ať vynalezneme cokoliv, pokaždé se to snažit ještě vylepšit. Není to náhodou destruktivní? Nebylo by nám lépe ve stavu lobotomie třeba nějakým primitivním klimatickým kultem?

Osobně pokládám za hodně užitečné, že takové otázky jsou kladeny. Užitečné proto, že na ty otázky existují jasné odpovědi.

O Janu Součkovi (13. 1. 2024)

Když nastoupil na místo generálního ředitele ČT Jan Souček, označil jsem ho tu za fanatika. Po třech měsících se mu musím omluvit. Je to mimořádně pozitivní zjev. Ne, že by přinášel na Kavčí hory nějaké radikální změny. Česká televize jede setrvačností jakožto primitivní propagandistické centrum – primitivní i ve srovnání s tím, co předváděli předlistopadoví komunisté. Stará řemeslná profesionalita zmizela. Až na okrajové záležitosti typu zpravodajství ze světa vědy.

Ředitel Souček nic nemění na základním ideovém směřování, ale zdá se, že se z České televize snaží udělat médium působící aspoň trochu profesionálně. Snaží se, aby zmizely ty nejostudnější průšvihy. Teď například vede spor s Václavem Moravcem. Nikoliv spor o názory, ale o to, jestli mají moderátoři dodržovat aspoň základní úroveň slušnosti. Na radě české televize před pár dny ředitel Souček neuspěl. Ale už to, že je tu ředitel, který se nestará, co by kde ukradl, ale snaží se postupně budovat profesionální mediální organizaci, to je neobyčejně osvěžující.

V současné politické situaci je to maximum, co by se dalo od jakéhokoliv ředitele.

O Gonzalo Lirovi (12. 1. 2024)

Americký novinář Gonzalo Lira byl umučen v ukrajinské věznici. Další z nekonečné řady umučených, ovšem s tím rozdílem, že měl americký pas, takže se o jeho případu bude trochu mluvit. Ale ne moc.

Je myslitelné, že ukrajinský režim podporujeme, protože tím realizujeme nějaké svoje zájmy (třeba oslabení Putinova režimu v Rusku). To ale nic nemění na tom, že to je odporná zkorumpovaná tyranie a že ze spolupráce s někým takovým se dělá špatně. Takové to, kdy někomu podáte ruku a pak se musíte stokrát mýt a přesto se cítíte mizerně. Mimochodem, Zelenského režim je podobný těm režimům, které Američané vypěstovali během studené války v Latinské Americe.

Čest památce Gonzala Liry.

Temu (12. 1. 2024)

Tak dlouho jsme se smáli čínskému internetovému obchodu Wish, až přišel Temu. Ceny o něco vyšší (asi poloviční proti běžnému standardu českého trhu), kvalita stejná jako v evropských obchodech, služby naprosto profesionální. Snad až na neumělé strojové překlady (třeba kšandám se tam říká „pánské podvazky“).

V každém případě projekt s potenciálem vymazat většinu velkých internetových obchodů. Což dává perfektní smysl. Když kupuji na internetu třeba boty nebo kalhoty, výrobní cena činí maximálně 20%.Většinu nákladů tvoří doprava, skladování, marketing, podniková byrokracie atd. Proč by výrobci měli těch 80% nechávat evropským obchodníkům? Výroba kraluje. Analýzy o tom, že obchod „vlastní zákazníka“, byly chybné.

Vlastně se není čemu divit. Odpovídá to celkovému trendu ve všech oborech.

O elitě a kontraelitě (11. 1. 2024)

Curtis Yarvin: Nejlepší způsob, jak se tato kontraelita může vypořádat s vládnoucí elitou, je ignorovat ji.

Přesně! Ke změně nevede to, že budeme fascinováni každým výrokem paní Pekarové nebo paní Černochové, každým žertovným kouskem pana Lipavského ani každým trapasem ukazujícím, že prezident – generál nedokáže plynule přečíst ani pár odstavců.

Ke změně povede, že budeme soustředěně pracovat na svých projektech a aktivitách. Proto věnuji maximum energie šíření vzdělanosti a intenzivně studuji techniky zvyšování psychické odolnosti (ty bude opozice také potřebovat). Nechat si brát energii starostmi o to, který mafián na kterým ministerstvu používají jaký šifrovaný telefon, to jen posiluje vládnoucí oligarchii.

O vegetariánech (11. 1. 2024)

Polští sociologové provedli docela zajímavý výzkum, ve kterém zjistili, že

  1. Muži vegetariáni a vegani jsou pokládáni za slabošské, málo mužné a všelijak povahově problematické.
  2. Vidí je tak i ty ženy, které jsou samy vegetariánky nebo veganky.
  3. Muž se stane vegetariánem nebo veganem nejčastěji na nátlak své přítelkyně.

Tak, a teď víte o vztazích mužů a žen všechno podstatné.

O unesených lidech (10. 1. 2024)

Všimněte si, že když se mluví o válce v Izraeli a konci té války, úplně z toho zmizeli unesení lidé. Zbývá jich asi 200. Nikdo už se nezdržuje požadavkem, že by je měl Hamás pustit. Proč taky? Jsou to jenom Židé. Takže jsou všichni smířeni s tím, že už si je Hamás nechá a bude s nimi zacházet podle své chuti, případně je někam prodá jako otroky. A aby nás snad netlačilo svědomí, přebijeme to džihádistickou propagandou o údajných tisících mrtvých Palestinců.

Nicméně věřte tomu nebo ne, ti lidé mají jména a tváře. Jsou to stejné bytosti jako my. Cítí stejnou bolest a z ran jim vytéká stejná krev jako nám. Někdo hodně cynický by mohl namítnout, že se většinou jednalo o multikulturní aktivistky, které se Palestinců zastávaly. No a co!

O politických názorech v zaměstnání (10. 1. 2024)

Podruhé z Curtise Yarvina. Jak poznat, kdo má kolik reálné moci? Jedním z měřítek může být počet pracovních míst, kde musíte předstírat, že zastáváte určité názory.

Vezměte si rok 1950. Někdo musel předstírat, že je kovaný komunista. Někde stačilo se nevyjadřovat. Ale v celém Československu nebylo jediné pracovní místo, kde by člověk musel předstírat, že je reakcionář a že nesnáší komunisty.

V roce 1980 to už bylo jiné. Pořád ještě hodně míst, kde jste museli předstírat komunistické nadšení (pokud ho neměl), ale bylo jich méně než v roce 1950. A byla taky spousta míst, kde by v kolektivu nevydržel, kdyby se nezapojil do nadávání na komunisty. Faktické rozložení moci jiné.

A dnes? Jsou tisíce pracovních míst, kde musíte předstírat eurofanatismus, LGBT nadšení, víru v Green Deal atd. Asi bude pár míst, kde je to naopak. Třeba v malé dílničce nebo když jste pomocník nějakého živnostníka – tam se po vás může chtít osobní postoj. Ale takových míst je jenom pár a jsou mizerně placená.

Až to bude obráceně, tak budeme vědět, že jsme blízko velké politické změny. Do té doby to nejlepší, v co můžeme doufat, je nějaký místodržící, který nebude horlivý, ale bude se snažit balancovat na hraně – nevyvolat otevřený konflikt s centrální mocností a zároveň jí dát co nejméně. Třeba někdo jako Andrej Babiš nebo Miloš Zeman.

O reprodukční etice (9. 1. 2024)

Je čas výrazně omezit dárcovství spermií a vajíček, navrhuje docentka Konečná. Jedná se o úplně ukázkový příklad, jak by měla fungovat etika, respektive jak by měla být vytvářena (hledána) etická pravidla. Ne tak, že se napodobuje nějaká starodávné uspořádání (o kterém zpravidla víme jen velmi málo). Ani, že se zběsile „odstraňuje útlak“ bez ohledu na následky. Ale rozumně, citlivě a pragmaticky.

Dárcovství spermií a vajíček bylo zavedeno v době, kdy některé páry nemohly jinak přijít k dítěti. Jenže od té doby přišly nové technologie a párů, které k dítěti potřebují cizí tkáně, je naprosté minimum. Tehdy málokoho napadlo, že to povede k drsnému obchodu s dětmi, ale přesně to se začíná dít. Není zapotřebí naříkat „nad porušením přirozenosti.“ Stačí si přiznat, že to, co před generací lidem pomáhalo, jim dnes škodí. To je celé.

Mimochodem, nejde o to, že by měl nějaký úřad začít slídit, kdo kde jak počíná děti a že by někam měla vpadat komanda. To přenechme genderové policii, která má být zavedena podle Istanbulské úmluvy (resp. neziskovky vybavené takovými pravomocemi). Tady by úplně stačilo, kdyby stát přestal garantovat a vymáhat některé smlouvy.

O zvědavosti (9. 1. 2024)

Kteří lidé mají největší šanci, že povedou opravdu šťastný život? Ve Scientific American vyšel obšírný text, který shrnuje různé statistické výzkumy. Asi nepřekvapí, že těch faktorů je celá řada, nicméně nejsilnější nezávislý prediktor je chuť učit se nové věci. Lidé, které baví učit se, mají největší šanci, že budou šťastní.

Samozřejmě je to otázka směru příčinnosti. Vyplývá z chuti učit se šťastnější život? Není to spíš tak, že šťastnější lidé mají větší chuť učit se? Nebo jde o nějaké nastavení mozku, které se projevuje jak větší chutí do života, tak větší chutí učit se?

Demokracie a autoritářství (8. 1. 2024)

Curtis Yarvin: „Vlastní demokratická politika, tedy soupeření organizací nebo jednotlivců o politickou moc, přičemž rozhoduje sčítání voličů – ta je v podstatě mrtvá.

V současném americkém režimu je politikům, ať už prorežimním, nebo protirežimním, přiznána pouze malá kapka moci, která je každým rokem více a více omezována – což činí volby stále větší fraškou. Jakmile tato moc dosáhne nuly a politici budou stejně prázdnými symboly jako staří monarchové, vývoj skončí. Stát se stane čistou oligarchií, kterou řídí “nezávislé” instituce. (“Nezávislý” v tomto kontextu znamená “neodpovědný” – chráněný před volbami.)”

Což teprve jiné země, které jsou v postavení kolonií a jsou z Ameriky řízeny.

V tom smyslu můžeme konstatovat, že klíčový spor současnosti je veden o to, jestli má nějaká část moci zůstat orgánům voleným či jinak ovlivnitelným občany (v mainstreamovém jazyce se taková vládnutí nazývá „autoritářským“) nebo zda má vládnout čistě jen nezávislá oligarchie (v mainstreamovém jazyce se jedná o režim „demokratický“). S použitím tohoto slovníku bychom museli konstatovat, že v zájmu většiny lidu je nahrazení demokratických režimů autoritářskými. Právě za to byly vedeny všechny moderní revoluce – aby byly oligarchické režimy nahrazeny takovými, kde vlády budou odpovědné občanům.

O teoriích (8. 1. 2024)

Proč se zdržovat teoriemi? Mimo jiné proto, že bez dobré teorie nedokážeme pozorovat svět kolem sebe. Nevíme, čeho si všímat a náš mozek ty věci prostě ignoruje. Co nedokážeme pojmenovat, o tom nedokážeme ani přemýšlet a vlastně to nedokážeme ani pořádně pozorovat. Zůstane jen neurčitý pocit, že je tu cosi divného.

Na druhou stranu, když teorie přestane být souzena podle empirické reality, stává se zbytečnou nebo dokonce škodlivou. O tom si občas vyměňujeme články s doktorem Cardalem.

Samozřejmě, ve spoustě situací potřebnou teorii úplně automaticky přijímáme v rámci zvyklostí, obecné kultury, jazyka atd. Obraz světa, jaký nám předali naši rodiče a jim zase jejich rodiče – s tím, že se ten obraz trochu vyvíjí a je trochu ovlivněný médii, ale to podstatné trvá. Jenže občas se dostáváme do situací, které jsou příliš složité a příliš nové, tam tenhle „selský rozum“ nemusí stačit.

To těžké je poznat, kdy vystačíme s běžnou intuicí a kdy to už chce sáhnout po složitější teorii.

To jen na vysvětlenou, proč čtu složité knihy, vedu složité diskuze a nesdílím pocit, že „stačí vzít vidle a vyrazit na strakovku.“

Nekonečná válka? (7. 1. 2024)

Co by se stalo, kdyby skončila válka v Izraeli? Kdyby to nechal být, prozatím zastavil válečné akce a případně se pokusil o nějaká mírová jednání?

Ještě ten den by byl napaden dalšími a dalšími džihádistickými skupinami. Celý islámský svět by viděl, že zabíjení Židů je snadné a beztrestné.

A v tom to je. Útoky proti Izraeli jsou omezené, dokud se bojuje, padají bomby, dokud hoří palestinská města a dokud tam jsou oběti. Izraelci nemají jinou možnost než pokračovat. A podle tamních komentářů si to velmi dobře uvědomují.

Ostatně, když mluvíte v soukromí s lidmi, co horují proti „genocidě Palestinců“ a volají po okamžitém ukončení války, tak zjistíte, že počítají s masovým vyvražďováním Židů. Jenom se o tom nemluví nahlas. Zatím.

O šťastných dětech (7. 1. 2024)

V posledních desetiletích řada drahých elitních škol v celém západním světě (většinou středních, občas základních) začala pokládat za problém, že i když se jejich žáci hodně naučí, jsou přetížení, depresivní, nervózní atd. Co s tím? Doplnili výuku o různá cvičení, kde se děti a mladí lidé učí zvládat těžké situace, předcházet depresím, kontrolovat vlastní psychiku atd. A zabralo to. Ne u všech žáků, ale psychické problémy přestaly být masové. Koho to zajímá více, tomu doporučuji knihy profesora Seligmana, jehož tým většinu těch programů psal.

Všimněte si toho kontrastu. Když v polovině 90. let přišli aktivisté z neziskovek s tím, že české děti mají skvělé znalosti, ale necítí se dost šťastné, nenavrhli žádný program zvyšování psychické odolnosti. Jejich jediným řešením bylo seškrtání výuky. A ještě radikálnější seškrtání výuky. A ještě radikálnější. Pochopitelně se uzavřel kruh, že čím méně toho od dětí vyžadujete, tím přetíženější se cítí, tak ještě snížíte nároky, ony se cítí ještě přetíženější…

Od nejlepších inženýrů na světě k masové negramotnosti. A jestli vám to nepřipadá skvělé, jste asi Putinův agent.

O konci demokracie v Americe (6. 1. 2024)

Dnes si připomínáme výročí zániku demokratického (republikánského) zřízení ve Spojených státech amerických. Přesně před třemi lety americké bezpečnostní síly provedly střelbu do neozbrojených demonstrantů, kteří požadovali vyšetření volebních podvodů. Střelbě nepředcházela žádná výzva k rozchodu či opuštění místa. Výsledkem byli čtyři mrtví a nějací zranění.

Během následujících let bylo z nezávislých zdrojů jednoznačně potvrzeno, že k podvodům u voleb tehdy došlo. Jestli byly tak masivní, že to změnilo výsledek voleb, to dnes nedokážeme s určitostí říct. S určitostí ale dokážeme říct, že vládnoucí americká elita se cítí oprávněna provádět volební podvody. To potvrdily další roky. Administrativa rozhodla, že střílet do voličů bylo oprávněné, protože požadovat vyšetření volebních podvodů je vážným útokem na politický systém.

O předvídání budoucnosti (6. 1. 2024)

Je možné vidět do budoucnosti? Samozřejmě, že ne! Ale můžeme stanovit scénáře dalšího vývoje a můžeme mluvit o tom, které jsou pravděpodobné více a které méně. A můžeme se přitom držet jednoduchý zásad, které dosud vždy fungovaly.

O egoismu a obětavosti (5. 1. 2024)

Ještě jednou Jonathan Haidt: Člověk je schopen extrémního sobectví, ale také extrémní obětavosti. Někdy se píše, že jsme jen chytřejší opice. Ano, jenže někdy jsme jen chytřejší včely.

To je jeden z podivuhodných výtvorů evoluce. Na jedné straně se člověk  snaží získat co nejvíc na úkor ostatních v rámci evoluční soutěže, které geny se nejvíc prosadí. Jenže vedle toho funguje taky skupinová selekce, kde se skupiny, jejichž členové jsou schopni vyšší obětavosti, prosadí proti skupinám, kde tolik obětavosti není.

Nejvýhodnější je tedy být egoistou ve skupině plné obětavých lidí. Jenže to se povede málokomu.

O přinášení obětí (5. 1. 2024)

Jeden z klíčových ideologů neomarxismu Erich Fromm tvrdil, že protestantismus je psychická porucha. Vylíčil děsivý obraz osobnosti, která údajně ví, že ji Bůh předem určil k tomu, aby byla zatracena a uvržena do nekonečných šílených muk. A tato osobnost přesto nadevše miluje Boha, který s ní takto nakládá, raduje se z jeho vítězství a vlastně i ze svého zničení. Má se to týkat zejména kalvínské verze protestantismu.

Mám za to, že Fromm popsal karikaturu protestantismu a že to, co popisuje, ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Nicméně to teď není podstatné.

Frommův popis se ale člověku vrací, když čte rozhovory se čtyřmi ukázkově vzornými mladými lidmi, jaké přinesl Seznam. Ti lidé absolutně milují Evropskou unii a všechny globální struktury. Radují se ze zvyšování korporátních zisků a překypují nadšením z růstu moci nadnárodních byrokratických aparátů. Vůbec jim nevadí, že pro ně samotné to znamená zhoršení kvality života a snížení životních šancí. Jsou připraveni se obětovat.

A ještě jeden postřeh. Všichni ti mladí euronadšenci stojí na straně palestinského džihádu. Jednoznačně.

O práci, kariéře a povolání (4. 1. 2024)

Sociální psycholog Jonathan Haidt rozlišuje tři režimy činností: práce, kariéra a povolání.

Práce znamená, že chodíme vydělávat peníze a kdybychom ty peníze nepotřebovali, tak bychom tam nechodili. Nic víc v tom není.  Člověka nezajímá ta vlastní činnost, zajímají ho peníze.

Kariéra znamená, že člověka nezajímá ta vlastní činnost, ale mocenské hry kolem toho. Cílem je získat moc, zvětšit rozpočet, být povýšen, porazit konkurenty atd.

Povolání znamená, že nám jde o tu samotnou činnost. Cítíme uspokojení, když je udělaná dobře.

Haidt zdůrazňuje, že rozdíl není mezi typem profese. Není to tak, že by sochaři provozovali povolání a automechanici práci. Práce automechanika může být poslání a sochař může být otráven z komerčních objektů pro peníze. Uklízečka může cítit hrdost při pohledu na nablýskanou podlahu. Ale nejde jen o vnitřní nastavení člověka, ale také o to, jak se s lidmi zachází. Nicméně platí, že ti, kterým se podaří udělat z práce povolání, žijí šťastnější život.

Mimochodem, profesor Seligman si všimnul, že když vás práce baví, tak se to pozná nikoliv podle úžasných jásavých pocitů, ale podle toho, že se do ní zaberete tak, že o sobě nevíte.

O kriticích Karla Marxe (4. 1. 2024)

Je na myšlenkách Karla Marxe co kritizovat? Samozřejmě! A rozhodně toho není málo. To ale nic nemění na tom, že většina kritiky Marxe, jak se s ní setkáváme, je vyloženě slaboduchá.

Pokusil jsem se ty kritiky roztřídit z hlediska logické struktury a ukázat, jaká má smysl. Protože kritizovat jiného má smysl především proto, abychom se sami nedopouštěli stejných chyb.

To video je zároveň pozvánkou na seminář 20. ledna v Praze.

O opoziční diskuzi (3. 1. 2024)

Čtu Brouého knihu o bolševické revoluci v Rusku a je zajímavé, jak se v předrevolučních letech neustále zabývali taktikou. Jak neustále diskutovali o tom, jak dostáhnout změn moci. Ozbrojené povstání? Nebo víc investovat do šíření novin? Nebo podpořit nějaké místní skupiny? Nebo kandidovat do parlamentu? Co tajné organizace? Je dobré jednat okamžitě? Nebo čekat na jinou fázi vývoje? Jaký vývoj vlastně lze očekávat?

O tom se psaly celé knihy. O tom se vedly polemiky. O tom se psaly spousty článků, včetně bouřlivých reakcí. Kvůli tomu se vylučovalo ze strany.

To není jen otázka bolševiků či jejich specifického způsobu vládnutí. To je chování skupiny, která usiluje o převzetí moci a bere to vážně.

V tom smyslu je zarážející, že současná “alternativa” takovou diskuzi vůbec nevede – kromě neustálých frází o tzv. spojování. Když píšu o struktuře politické moci a možnostech narušení vlády současné oligarchie, reakcí je minimum. To téma není zajímavé.

Místo toho jednoznačně převážil jiný žánr. Vylíčí se, jak je vláda strašná (což všichni beztak vědí) a jak jsme nespokojení. Protože už to bylo řečeno 100x, použije se nová metafora nebo nový řečnický obrat. Cílem je říct něco, co všichni vědí, a vyvolat co nejvíc emocí. V tom se soutěží. Na základě jakési nejasné naděje, že když bude vyvoláno hodně emocí, režim se zhroutí. Nejde jen o to, že si velká část opozičně smýšlejících lidí zvykla na takovou pseudo-debatu. Horší je, že vedoucí opozičních spolků, poslanci, politici i vůdcové neparlamentních formací se tomu dokonale přizpůsobili.

Že je parlament žvanírna, to je normální. Ale jak může dojít k pozitivní změně, když je žvanírna i opozice?

O nástěnných kalendářích (3. 1. 2024)

Jeden příznivec nám daroval zásobu vlastenecky zaměřených nástěnných kalendářů výtvarníka Pavla Kremla (s tím komplexem budov v Moskvě nemá nic společného!), abychom je prodali a peníze využili k podpoře činnosti Jungmannovy národní akademie. Jsou tedy k dispozici na e-shopu, stojí stokorunu a celou tu stokorunu použijeme na rozvoj aktivit.

Pokud ještě nemáte nástěnný kalendář, zvažte to. Zejména pokud nejste vysazeni na koťátka či impresionistickou klasiku. Díla Pavla Kremla jsou přece jen občas trochu neobvyklá, nicméně zajímavá a inspirující.  A zcela jistě vlastenecká.

OBRAZY Z ČESKÝCH DĚJIN: BENEFIČNÍ KALENDÁŘ

LVICE V ČESKÉ HISTORII: BENEFIČNÍ KALENDÁŘ 

Ekonomická (2. 1. 2024)

Po dvou letech Pětiksindlu
nemáme už ani vindru,
s další vládou Spolu
spadneme až dolů.

(autor: Komunista bez místa)

O Argentině (2. 1. 2024)

V posledním roce přicházela jedna zpráva za druhou, jak ta či ona země odchází od dolaru, sbližuje se s Čínou, odmítá se zapojit do tažení proti Rusku, vstupuje do skupiny BRICS… a teď je tu událost mířící opačným směrem. Téměř 50milionová Argentina s novým prezidentem radikálně mění kurz. Skoro bychom mohli mluvit o volbách – revoluci. Přerušení jednání s BRICS, což omezí přístup k některým surovinám a některým trhům. Rezignace na vlastní hospodářskou politiku. A faktické předání vlády nad zemí americkým bankám. Samozřejmě to bude stát spoustu peněz, ale ty zaplatí chudší většina Argentinců.

Je to bláznivé, nicméně prezident Javier Milei k tomu dostal ve volbách jednoznačný mandát.

Znamená to změnu trendu? Změnu trendu by to mohlo znamenat, kdyby byla naděje, že to bude fungovat ekonomicky. Ale všichni víme naprosto přesně, jak takovéhle reformy končí – zhroucení ekonomiky, pád do šílené bídy, zoufalé zadlužení, obrovský nárůst státní byrokracie a obrovský nárůst korupce (nemylme se, jak David Graeber správně připomíná, že všechny dosavadní liberální a tržní reformy od začátku 19. století měly za následek růst počtu státních úředníků).

To není ten ekonomický zázrak, který by chtěli všichni napodobovat. A nakonec na tom nevydělá ani úzká vrstva argentinských správců zahraničních majetků. Jen trable pro jednu zemi.

Je-li z hospodářských dějin nějaké poučení, pak to, že nemůžete jít dlouhodobě proti ekonomickým trendům.

O okupaci Evropy (2. 1. 2024)

Prohlížím si silvestrovské záběry ze západoevropských metropolí a napadá mě kacířská myšlenka. Kdyby byly Berlín, Brusel a Londýn obsazeny třeba čínskou armádou (nebo ruskou) a kdyby tam vládla čínská okupační správa, měla by to pro obyvatele větší důsledky než neformální okupace, respektive kolonizace arabskými, tureckými či pákistánskými muslimy? Připadali by si Němci, Belgičani a Angličani méně bezpeční? Byly by jejich svobody více omezeny?

Jaký má smysl utrácet za obranu proti něčemu, co by bylo méně špatné než současný stav?

O válce židovské (1. 1. 2024)

Válka, ve které Izrael bojuje, není jen válkou proti Hamásu. Už 7. října zahájil své útoky taky jiná skupina řízená z Teheránu – Hizballáh. Mainstreamový tisk to ignoruje, nicméně na Izrael od té doby dopadají každý den rakety. Přibližně 100 tisíc Izraelců muselo opustit své domovy a přesunout se do provizorních ubytovacích kapacit.

Samozřejmě, je to otázka přístupu. Kdyby se jednalo o arabskou zemi, nebyla by žádná evakuace provedena. Těch 100 tisíc lidí by tam cíleně drželi a radovali se z mrtvých jakožto paliva do propagandy.

O rozdílu mezi civilizačními okruhy (1. 1. 2024)

Europoslanec Zahradil na tomhle obrázku není součástí postapo hry, která probíhá v nějaké opuštěné továrně. Takhle vypadá metro v nejbohatším městě nejbohatší země Západu. Civilizace, která to metro kdysi vybudovala, už nedokáže zajistit ani jeho základní údržbu. My si dobře uvědomujeme úpadek u nás: Země, která kdysi dokázala stavět jaderné elektrárny, už nedokáže ani zúřadovat výběrové řízení. Ale ono to postihuje celý Západ!

V Číně za 15 let postavili 40 tisíc kilometrů vysokorychlostních železnic.

Novoroční předsevzetí (1. 1. 2024)

Před rokem jsem sliboval špičkové vzdělání pro normální pracující lidi. Za ten rok vyrostla Jungmannova národní akademie s 25 učiteli (většina profesoři nebo docenti) a více než 200 studenty.

Pro rok 2024 plánujeme expanzi do online prostoru, což nám umožní zasáhnout nesrovnatelně více lidí. Máme zcela konkrétní plány i zdroje.

A další plány?

  • Napsat knihu o nacionalismu a sociální soudržnosti (to je to staré revoluční heslo „bratrství“)
  • Hodně toho přečíst, hlavně ze sociální psychologie
  • Provést nějaké úpravy na domě
  • Nezaplést se s žádným politickým projektem
  • Nepsat texty, kde bych jen jinými slovy opakoval, co stejně vědí všichni, a neztrácet čas čtením takových věcí.
  • Trávit čas tím, co mě baví, být se skvělými lidmi a cítit se šťastný
  • Podle možností přispět k tomu, aby byli šťastní i lidé kolem mě.

Prostě stárnout tak, aby to bylo zábavné.