Druhý pohled z 22.4.: Petr Robejšek a politická opozice
Pan docent Robejšek publikoval brilantní rozbor činnosti české radikální opozice, která bývá označována jako „alternativa“. Ukazuje, že její kroky zřetelně nesměřují k získání podílu na politické moci. Fakticky tedy nijak neusilují o prosazení těch 
požadavků, které předkládají. Tentýž postřeh už opakovaně zazněl v těchto glosách, pan docent Robejšek je ovšem velmi analytický a pregnantně to rozebírá.
Připomínám zásadu, že smysl nějaké instituce poznáme podle toho, jak se skutečně chová. Pokud tedy radikální politická opozice nesměřuje k prosazení nějakého politického programu, a pokud jsou aktivisté i příznivci přesto spokojeni, co je jejím skutečným smyslem?
Samozřejmě, u konkrétních lidí mohou být ty cíle kariérové. Klára Samková si nedávno správně všimla, že kandidátky alternativních stran a seskupení jsou sestaveny výhradně z lidí, pro které by poslanecký plat znamenal radikální zvýšení životní úrovně. Jenže co ti ostatní, co z nich poslanci nebudou, a co možná nedostanou ani místa asistentů? Co to dává jim?
- Pocit, že pro svou zemi dělají aspoň něco
- Naději (nejasně definovanou)
- Společenství s lidmi, kteří vidí svět stejně
- Radost, že někdo vyjádřil jejich pohled
- Sebeúctu (mohu si připadat jako bojovníci)
Atd.
Nekritizuji to. Jsou to věci pro naše životy důležité. Ale těžko můžete od terapeuticko-náboženského hnutí čekat dosažení politických cílů.
Text Petra Robejška je k přečtení tady.
