Druhý pohled z 30.4.: O rozdělení moci

Když jsem včera připomněl, že svobodný život přinesl obyvatelům evropských zemí absolutismus a nikoliv dělení moci mezi krále, šlechtu a církev, některé čtenáře napadlo, jak je to s moderním rozdělením moci. Už několik staletí Evropané věří, že jejich svoboda je závislá na tom, že moc vládní je oddělena od moci zákonodárné i od moci soudní. Tři složky moci se mají navzájem kontrolovat a tím zabránit nastolení tyranie.

Obávám se, že celá ta myšlenka je chybná.

Mimo jiné proto, že pochází z dob, kdy bylo výrazem „lid“ myšleno horních 10% společnosti. Když se mluvilo o svobodách, šlo o svobody téhle poměrně elitní skupiny, nikoliv o svobodu čeledínů, tovaryšů a továrních dělníků. Že se k nim v revolucích skutečné lidové masy přiklonily, a že to pro ty masy bylo výhodné, to je věc druhá. Nicméně nebylo primárním cílem poskytnout svobodu každému chudákovi, co nic nezdědil.

S tím souvisí, že moc výkonná, zákonodárná a soudní se mohou navzájem hlídat. To znamená hlídat, aby nebyly narušeny zájmy žádné z nich, případně jejich podporovatelů. Ale proč by měla kterákoliv z nich vystupovat ve prospěch obyčejných pracujících? Leda by měla v té chvíli s pracujícími nějaký společný zájem.

A za třetí. Jakmile se k moci dostane oligarchie, zaplaví a přivlastní si všechny instituce. Nic jí nedokáže dlouhodobě odolávat. Rozdělení moci mizí.

Kdepak, jestli existuje něco jako pojistka svobody, tak tou pojistkou je majetková rovnost (rovnost výsledků, nikoliv příležitostí) v kombinaci se snadno dostupným skvělým vzdělávacím systémem.