Druhý pohled z 18.7.: Skandinávská záhada

Když v 19. století postupně zaváděli první prvky sociální státu, nebyla motivem útlocitnost ani strach z dělnických povstání (jak dnes máme sklon se domnívat), ale snaha o získání ekonomické výhody. Reformy byly prosazené lidmi, kteří věřili, že „dobře živený“, dobře vzdělaný a dobře zaopatřený dělník bude pracovat lépe a národní hospodářství bude výkonnější. Jenže konkurenční tlak nutil jednotlivé továrníky stlačovat mzdy co nejníže. Řešením bylo partnerství továrníků a státu, v němž stát převzal odpovědnost za sociální zaopatření dělnictva.

Reálný život pak potvrdil, že tak organizované ekonomiky jsou úspěšnější než čistě tržní. Nejvýraznějším příkladem bylo Německo, které během několika desetiletí hospodářsky předstihlo Velkou Británii. Britové si udrželi náskok pouze tam, kde byla výroba závislá na koloniálních trzích (např. textil).

Již zemřelý ekonom Vladimír Pick tvrdil, že něco podobného se opakovalo na konci 20. století. S tím, že konkurenční výhodou nebyla dobrá výživa dělníků, ale mezilidská solidarita. Homogenní společnosti s vysokou mírou vzájemné solidarity se skutečně ukázaly jako ekonomicky úspěšnější – s nejvýraznějším příkladem Skandinávie. A skutečně. Navzdory neustálé a drtivé kritice liberálních ekonomů se skandinávské ekonomiky ukázaly ve všech měřitelných parametrech jako úspěšnější než zbytek západního světa.

Na druhou stranu je pravda, že skandinávské země podlehly dříve a snadněji než zbytek západního světa multikulturalismu, islamizaci, zelenému šílenství, státním útokům vůči normálním rodinám atd. Jedná se o důsledky stejného modelu? Proč solidarita tak snadno zmizela? Názoru je spousta, spolehlivé poznání v tomto případě chybí.

Možná, že porozumění příčinám vzestupu a pádu skandinávského modelu by nám umožnilo lépe přemýšlet o vlastní budoucnosti.