Druhý pohled z 12.8.: O politických prioritách
Všimněte si, že z politického života téměř zmizela hnutí s jediným účelem či tématem. V českém prostředí bylo poslední takovou velkou úspěšnou aktivitou hnutí proti islámské migraci. Dnes to kritérium snad splňuje Aliance pro rodinu, ale to je skupina s minimálním významem (přestože vzbuzuje tolik pozornosti a vyvolává tolik nepřátelství, jako se paní Jochová chystala převzít moc). Konkurenční spolek Tradiční rodina už takový není – to je skupina s jasným názorem na očkování, zahraniční politiku a spoustu dalších témat. I třeba Sdružení pro obranu svobody projevu fakticky neřeší jen svobodu projevu, nýbrž prosazuje plnohodnotný politický program.
Je to nešťastné, protože to prohlubuje rozdělení společnosti. Už je v podstatě nemyslitelné, aby volič Pirátů a volič SPD spolupracovali v rámci hnutí za bytovou výstavbu a domlouvali se, jak svůj společný zájem prosadí každý ve své straně.
Je to nešťastné i v tom smyslu, že drtivá většina veřejnosti má pak problém taková hnutí podporovat. Kdyby šlo o jediné téma, bylo by to snadnější.
Obávám, že je za tím neschopnost urovnat si priority. Jasně, že každý má názor skoro na všechno. Tak tomu bylo odjakživa. Ale mizí schopnost říct „tohle se mi nelíbí, ale není to pro mě srovnatelně důležité jako migrace.“ Nebo jako ceny energií. Nebo jako zastavení duhové rodiny. Nebo abychom nebyli zataženi do války. Nebo vystoupení z Evropské unie. Nebo něco úplně jiného.
Nejspíš je za tím i to, že tzv. lidová opozice byla ovládnuta profesionály. Tedy lidmi, kteří se tím buď živí nebo chtějí živit. A tihle lidé pochopitelně vyrazí za každým tématem, které slibuje přinést hlasy.
Včera v jednom televizním pořadu poslanec Bartošek dlouhé minuty se zajíkal nenávistí k Rusku a barvitě popisoval nebezpečí pokračování útoku agresora na celou Evropu. On a další poslanci koalice se zalykají nenávistí k minulému režimu, ke komunismu, který tady nikdy nebyl . Do nekonečna se nimrají bez kontextu v historických detailech. Těchto úplně stejných nebo podobných nespravedlností se totiž dopouštěl každý režim v celé historii lidstva. V rozhovoru s mladým novým voličem jsem se dozvěděl fascinující informaci – „nepůjdu volit proto, že nevím, koho bych měl zvolit. Budu pracovat na sobě a dělat vše co bude v mých silách pro rodinu i taky pro společnost“. Diskuse trvala dvě hodiny se závěrem – „máš pravdu mámo i dědo i babi, že zvolit si svého zástupce je také součást občanské odpovědnosti a že nejsem ve společnosti sám – jsem tady taky proto, aby jí byl užitečný. Budu volit to menší zlo“. Mladí lidé ze školy totiž o vlastní moderní minulosti vědí jen to, že zavraždili doktorku Horákovou a omezovali lidem svobodu. Už neznají, že totéž se odehrálo v USA podle Mc. Carthyho zákonů, že popravili Rosenbergovi, že vyhnali z USA Chaplina a další velikány vědy i kultury a statisíce lidí připravili o zaměstnání ve jménu boje proti komunismu a ochrany Spojených států. Komunisti se to od USA moc dobře naučili. A taky se ve škole neučí kritickému myšlení. Neučí se taky o tom, že vše, co v této zemi máme, bylo vybudováno za desítky let socialismu (z části i reálného). Těžko hledám toto budovatelské srovnání, s kterým by se mohl pochlubit tento režim, kdy jsme se stali kolonii Německa a celého „Západu“. Mediální prostor je plný sporů, hádek, nenávisti, osočování a trapných spekulací. Nikdo není schopen formulovat ucelenou vizi „nové“ společnosti. Každý hájí svoji „pravdu“ až do krvavého konce. Těžko se divit osmnáctiletému voliči, že ho to nebaví, že se v tom nevyzná a že nejpohodlnější řešení je k volbám nejít. A tak nová aristokracie systematicky pokračuje na cestě debilizace národa, aby se udržela u moci. Přitom by snad bylo v silách skutečných odborníků filosofů, sociologů, prognostiků a dalších vědců a politiků pobrat vše pozitivní z minulé historie a z toho poskládat vizi „nové společnosti“. Pozitivních i negativních podnětů je více než dost. Takovou vizi nemohou připravit marketingoví specialité. Volby i politika se proměňují v novou mediální reality šou.