Druhý pohled z 24.9.: Hnutí psychopatů
Bereme už za normální, že řada politických a společenských aktivistů se svému aktivismu věnuje proto, aby nemuseli chodit do práce. Robert Henderson ale připomíná, že mnohé aktivisty motivuje také potřeba uspokojit určitý osobnostní rys. Velmi často se jedná o narcisismus. Na tom není nic nového.
Každé politické hnutí je tak v komplikované pozici. Na jedné straně jsou rádi za každého stoupence, na druhé straně nechtějí, aby se ti lidé projevovali přehnaně a aby jejich povahové rysy určovaly charakter hnutí. Občas se povede dostat to pod kontrolu, ale častěji ne.
Nové ale je, že přibývá studií, které mapují výskyt osobnostních rysů mezi stoupenci jednotlivých ideologií. Třeba LGBT, feminisimus a klimatické hnutí má mezi svými stoupenci hodně exhibicionistů (nemusí se to projevovat sexuálně). To je jasné každému, kdo vidí videa z jejch akcí. Jenže pozor. Výzkumy ukazují ,že je tam taky hodně psychopatů. Dost na to, aby to ovlivnilo celkový ráz těch politických hnutí. Jestliže tedy vidíme bezohlednost a často i potěšení z utrpení jiných lidí, může to vyrůstat právě z tohoto kořenu.
Takže můžeme jen spekulovat, jakou podobu by ty ideologie měly bez psychopatické vrstvy.
Ztratili jsme historickou paměť a odsuzujeme se k opakování tragédii z minulosti?
Výchova, vzdělání, rodina jsou infikovány progresivistickými experimenty sociálního inženýrství o desítkách pohlaví, o nezbytnosti se učit angličtinu od první třídy, kdy děti sotva ovládají rodný jazyk, o inkluzi vedoucí k tomu, že „karavana jde tempem nejpomalejšího velblouda“ přičemž premiér prohlašuje jak budeme nejvzdělanější národ. O indoktrinaci nesmyslů do hlav dětí ve škole i v mainstreamových mediích, o souzení učitelky která si dovolila vyjádřit jiný než „správný názor“ – konkrétně o „nevyprovokované“ agresi Ruska kterou ve skutečnosti USA pečlivě připravovaly 8 let od úspěšného Majdanu. Děti se přestaly rodit proto, že individualismus a sobectví dosáhlo vrcholu a objevil se znovu strach z války. Podřizujeme se nutnosti se uzbrojit aniž by politici hledali mírové cesty soužití. Cesty, které jsme my staří, co pamatují, navíc skutečně zažili. Především ovšem mladí lidé mají strach z budoucnosti v atmosféře „spravedlivé“ války, nemožnost mladých lidí získat bydlení. „Bohatá“ společnost připouští, že významná část obyvatelstva žije na hranici bídy a je odkázána na „žebračenky“ státu, který o nich přemýšlí daleko více než o rozvoji země. A taky kariéra, vlastní pohodlí, potřeba „užívání“ si života – carpe diem a sobectví. Budeme vyzbrojeni, zachráníme planetu před klimatickou změnou, budeme podporovat průmysl a všechny další oblasti společenského života, ale mezi tím vymřeme, protože vlády nepovažují za nutné vytvořit pro mladé lidi vhodné podmínky. Možná tady vznikne český chalífát?