Má být lid suverénním neomezeným vládcem?

Suverénem je ten, kdo dokáže vybudovat a řídit takovou vojenskou sílu, že se nemusí na nikoho ohlížet. Jeho síla je zdrojem vší moci a jeho rozhodnutí se o tuto sílu opírají. V tomto základním smyslu suverenity nebyl žádný český panovník v dějinách skutečně svrchovaným vládcem. Vždy musel zohledňovat ještě zájmy někoho jiného.

Jak je to ale se svrchovaností lidu? Může být lidem zdrojem veškeré státní moci, jak je to zapsáno v prvním odstavci ústavy ČR?

V tomto základním smyslu suverenity nebyl žádný český panovník v dějinách skutečně svrchovaným vládcem.

Idea svrchovanosti lidu se objevila v evropském politickém myšlení (tehdy hlavně francouzském) v druhé polovině 18. století. Je ovšem nejasné, co bylo myšleno lidem. Ve Francii mohlo hlasovat 60% dospělých mužů, ale třeba v Anglii stejné doby se mohlo parlamentních voleb účastnit nanejvýš 5%, což početně odpovídá dnešní mocenské a finanční elitě (Charles Murray používá termín „nová vyšší třída“ a odhaduje 3-5% amerického obyvatelstva). Svrchovanosti lidu tedy bylo možné rozumět neomezenou vládu oligarchie, které se měl podřídit panovník a měli jí být podřízeni i obyčejní lidé.

Od té doby prošel výraz „lid“ určitým vývojem, takže jím rozumíme národ či veřejnost, tedy v zásadě všechny. A logicky se nabízí otázka, co s tím ideálem svrchovanosti.

Curtis Yarvin tvrdí, že lid z principu vládnout nemůže. Je to technicky nemožné. Každý den jsou přijímány tisíce a tisíce rozhodnutí. Spousta velkých záměrů bývá rozmělněna do těch malých rozhodnutí. Nemůžeme pořádat tolik referend. Navíc veřejnost potřebuje čas – v krátkodobém horizontu je možné lidi ošidit reklamou či propagandou (dlouhodobě je to velmi těžké).

To nejlepší, v co můžeme doufat, je:

1. že lid (národ) občas vpadne do politické sféry, prosadí konkrétní rozhodnutí, odstaví od moci nějaké konkrétní osoby nebo jiné podpoří. A zase se vrátí ke svým životům.
2. Vláda bude postupovat s ohledem na zájmy a potřeby obyčejných lidí.

Nicméně nezbývá než smířit se s tím, že žijeme ve světě boje mezi monarchickým principem (osobní diktatura) a oligarchickým principem (kolektivní diktatura). Je dobré si všimnout, že nejlépe se vládlo v těch dobách, kdy se výrazně prosazoval monarchický princip (tedy s prvky osobní diktatury). Ukázkovými příklady jsou Franklin Delano Roosevelt a Charles de Gaulle. Je taky dobré si všimnou, že současný všeobecný úpadek souvisí s absolutním převládnutím oligarchického principu, tedy kolektivní diktatury bankéřů, soudců, novinářů, funkcionářů neziskovek, korporátních manažerů atd. V tom smyslu je trumpovské vládnutí jen obnovou toho, co bylo před pár desetiletími normální. Curtis Yarvin to formuloval tak, že Trump usedá na trůn, který byl od Rooseveltovy smrti uprázdněn.

Curtis Yarvin to formuloval tak, že Trump usedá na trůn, který byl od Rooseveltovy smrti uprázdněn.

Osobní moc je výhodnější v tom, že vládce potřebuje podporu proti oligarchii, je tudíž nucen obracet se k nižším třídám a potřebuje, aby se lidem žilo dobře. Navíc je vidět jeho osobní odpovědnost. Oligarchické vlády tenhle problém nemají.

Nicméně pojďme k problému, který se rýsuje v pozadí za položenou otázkou. Je možné a přijatelné, aby ústavní soud zrušil rozhodnutí lidového hlasování? Možné to zjevně je. A protože je to ve většině západních zemí tolerováno, máme jistotu, že je to i tolerovatelné.

To ovšem nic nemění na tom, že Montesquieho idea oddělení tří druhů moci, které se mají vzájemně vyvažovat, se ukazuje jako zcela chybná. Za prvé proto, že nevede k rovnováze, nýbrž k totálnímu převládnutí moci soudní, která může měnit zákony, rušit lidová hlasování či cokoliv jiného zcela podle libosti. Soudci ústavního soudu jsou neomezenými pány nad životy, svobodami a majetky každého z nás. Kdyby ústavní soud zítra rozhodl, že Hampl být zaživa stažen z kůže (protože to podle názoru soudců přímo vyplývá ze třetího odstavce ústavy), neexistuje síla, která by takové rozhodnutí mohla zrušit. Za druhé proto, že oddělení složek státní moci podporuje oligarchický princip, kdy vládnoucí kolektiv je rozprostřen napříč všemi složkami moci i různými nestátními organizacemi (banky, média atd.). Za třetí je zjevné, že oddělení složek státní moci nevede k uspořádání, kdy by běžní občané měli více svobody, bylo s nimi lépe zacházeno nebo se těšili jiným výhodám. Kdybychom za sebou měli čtyři roky osobní diktatury Petra Fialy nebo Petra Pavla, nebyla by země v horším stavu než dnes.

Zdá se tedy, že oddělení složek státní moci je chybou a že samotná existence ústavního soudu je chybou.

Zdá se tedy, že oddělení složek státní moci je chybou a že samotná existence ústavního soudu je chybou. V případě jeho zrušení by se nám žilo lépe a těšili bychom se větší míře osobní svobody. V ideálním politickém režimu by prezident měl možnost měnit zákony bez souhlasu parlamentu a neexistoval by ústavní soud.

To ovšem píšu s vědomím toho, že v každé době vidíme na stávajícím uspořádání to špatné a nedokážeme dohlédnout všech nevýhod té jiné možnosti.