Druhý pohled z 13.10.: Konec zázraku, který nikdy nebyl

Argentinská hospodářská reforma vzbuzovala nadšení od nástupu prezidenta Mileiho. Přesněji řečeno, nadšení vzbuzovaly hlavně jeho projevy a jeho reklamní kampaň. Nicméně v posledním roce oslavné články vymizely a teď tiskem proběhly jen drobné zprávičky, že společná podpora americké vlády a půjčka Mezinárodního měnového fondu pomohly Argentině odvrátit státní bankrot. Odborné komentáře ovšem tvrdí, že bankrot byl jen odložen o pár měsíců, tedy do doby po kongresových volbách. A žádné dobré zprávy o argentinské ekonomice nečteme.

Co se změnilo? Nezměnilo se vůbec nic! Milei převzal argentinskou ekonomiku v zoufalém stavu a všechno, co on sám podnikl, situaci ještě zhoršilo.  Po jeho nástupu následoval pád průmyslové výroby, vlna krachů domácích podniků a samozřejmě chudnutí, chudnutí a další chudnutí. Hrubý domácí produkt rostl, ale jen proto, že se lidé a podniky zadlužovaly, takže zahraniční banky bohatly. Kromě toho dobře běžela těžba nerostů, opět v zahraničním vlastnictví. Však také američtí ekonomičtí analytici nešetřili chválou. Nicméně od první chvíle bylo jasné, jak to skončí.

V letošním roce argentinskou ekonomiku navíc ještě destabilizovaly obrovské vlny spekulativního kapitálu (protože Milei zrušil omezení pohybu spekulativního kapitálu jakožto netržní). Zkrátka, od zbídačené země k ještě zbídačenější. To je ta celá reforma.

Ve prospěch Mileie ovšem svědčí, že dokázal zobchodovat zahraničně politické postoje (na rozdíl třeba od Fialovy vlády). Argentina přerušila rozhovory s BRICS (vstup už byl domluven) a ve všem zastávala přesně ten postoj, jaký Američané chtěli. Teď za to dostávají americkou pomoc. Není ovšem americkým zvykem pomáhat zadarmo, což argentinské perspektivy zrovna nevylepšuje.