Druhý pohled z 20.11.: Není ambice jako ambice

Nárůst psychických problémů mezi dětmi a mladými lidmi je připisován sociálním sítím, nicméně věci se daly do pohybu ještě o něco dříve. Sociální sítě to podle všeho jen urychlily a prohloubily.

Třeba americká psycholožka Jean Twengová, kterou hojně cituji v Cestě z nevolnictví, že žádná generace předtím neslyšela tak často povzbuzování typu „z každého z vás může být prezident“ či „každý může dosáhnut každého svého snu.“ Tahle vychovaní mladí lidé jsou pak vrženi do reálného světa, kde je mnohem ostřejší konkurence a mnohem méně možností, než tomu bylo v předchozích generacích. Nemůžeme se pak divit zklamání a depresivnosti jako generačnímu postoji. Kdyby byla otázka „kde se vidíte za pět let?“ trestána smrtí, byl by svět lepším místem.

Dokonce i kdyby někomu takové zamyšlení pomohlo, aby se člověk vyšplhal v byrokratické struktuře o kousek výš. Ale nepomáhá ani psychické stabilitě ani vztahům ani šťastnému životu ani ničemu jinému, co stojí za námahu.

Nicméně je jedna ambicióznost, která pomáhá. Pomáhají ambice, jakým chci být.

 

• „Chci se stát vzdělaným, kultivovaným a moudrým člověkem.“
• „Chci být milá, veselá a usměvavá. Chci, aby se na mě lidé těšili a aby jim moje přítomnost zlepšovala náladu.“
• „Chci být svůdce, kterému žádná neodolá.“
• „Chci být skvělá hospodyňka, která perfektně zvládá domácnost, vaří vlastní marmelády, pěstuje králíky atd.“

 

Všimněte si, že jsou jen velmi málo závislé na vnějším prostředí. Jestli chci být laskavějším člověkem – k tomu nepotřebuji ekonomický růst ani státní podpůrné programy. Je za tím moje rozhodnutí, moje úsilí, moje práce.

Všimněte si také, že nejsou soutěžní v tom smyslu, že musím někoho porazit. Prostě pracuji, abych byl v něčem lepší. Srovnávám se s tím, jak jsem na tom byl loni.

Takové cíle nevedou k depresím, nýbrž výzkumy ukazují, že jsou spojeny s vysokým životním štěstím. Což je logické, protože takové osobní cíle si člověk zpravidla stanovuje tak, aby mu byly blízké. Cíl „stát se laskavým člověkem“ si jen málokdy stanoví morous, který nenávidí lidi. Cíl „stát se moudrým člověkem“ si jen málokdy stanoví zabedněnec, které nezajímá nic kromě peněz. I když je pořád dobré si držet určitou míru skepse – je obtížné rozlišit, zda je šťastný život příčinou, proč lidé pracují na svém osobním růstu nebo naopak.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.