Druhý pohled z 29.12.: Ještě k mechanismu politické destrukce

Včera jsem tu psal o mechanismu politické destrukce spočívajícím v tom, že lidé začnou s nějakým programovým bodem, který je ještě včera absolutně nezajímal, spojovat svou identitu a stává se pro ně otázkou sebeúcty natolik, že nemohou přistoupit na kompromis. Podporují tudíž kandidáty, kteří vyjadřují nejvíc extrémní názory, strany se radikalizují a není prostor pro střízlivé hledání řešení. Strategické myšlení mizí, resp. je nahrazováno hloupými emotivními výkřiky (což je důvod, proč se v politice tak dobře daří určitým typům žen – mladé Pirátky, Nerudové apod.)

Je z toho cesta ven? Nemůžeme zachránit politický stav národa, ale můžeme zachránit sami sebe, a posléze nepatrně přispět ke zlepšení poměrů.

Na prvním místě je to otázka osobní identity. Mohu být manžel, milenec, otec, vědec, truhlář, podnikatel, majitel terénního vozu, Čech, zahrádkář, fanoušek skupiny Olympic, čtenář scifi a mnoho dalšího. Co z toho je důležité? Jestli je každá z těch identit velmi slabá, pak ji snadno překryje identita politická, protože ta je vždy prosazována velmi agresivně.

Za druhé je rozdíl v tom, jestli člověk přemýšlí a rozhoduje sám nebo součást davu (zpravidla internetového). Toho si všimli i psychologové, o jejichž zjištěních jsem včera psal. Když se člověk uklidní, má možnost o tom střízlivě promluvit, zpravidla se nezačne domnívat, že ta která politická otázka je pro něj záležitostí základní sebeúcty.

Rada tedy zní: Žijte pořádně svoje životy. Pracujte tak, aby vás vaše práce bavila. To je to nejlepší, co můžete udělat pro rozumnou pragmatickou politiku.