Druhý pohled z 5.3.: Šesté konzervativní dogma

Včera jsem zmínil páté dogma hlubokého konzervatismu: skutečným základem každé společnosti jsou ty nejmenší skupiny (zejména rodina, příbuzenstvo a sousedská komunita).

Šesté Klingovo dogma říká: základem státu jsou dobrovolná sdružení.

Od poloviny 19. století konzervativci věří, že každý stát má tendenci chovat se tyransky a že občané mohou být chráněni jen tím, že mezi nimi a státem existují „zprostředkující instituce“ — církve, odbory, cechy či cokoliv jiného. Svoboda občana je sice omezena pravidly této zprostředkující instituce, nicméně tato instituce tím získává sílu vyjednávat se státem ze silné pozice a chránit občany. Bez toho by se občané stali bezbrannou kořistí státní byrokracie,  absolutistického panovníka, demokratických revolucionářů apod.

V dnešní době je to ovšem poněkud rozpačité dogma. Na jednu stranu jej najdeme jako základní poučku ve veškeré konzervativní literatuře. Na druhou stranu všichni vidí, že všechny ty sorosovské „zprostředkující instituce“ příliš svobody nepřinášejí. A těžko popřít, že občanům evropských zemí přinesl svobodu právě státní absolutismus, nikoli nějaké zprostředkující instituce. Představa o blahodárnosti zprostředkujících institucí je vlastně založena na jediném postřehu Alexise de Tocquevilla, který na začátku 19. století předpokládal, že evropské země vstupují do éry nevolnictví tužšího, než jaké panovalo na konci středověku.