Druhý pohled z 11.3.: Rozum a cit, nikoliv cit a cit
Včera jsem tu napsal, že pokud
je racionalita nahrazována emocemi i v těch společenských vrstvách, které se cítí být elitou nebo kontraelitou, pak je to mnohem vážnější příznak civilizačního úpadku než sexuální výstřednosti.
Dostal jsem pár reakcí, že emoce jsou nesmírně důležité. Samozřejmě že jsou nesmírně důležité! Jsou důležité k tomu, abychom mohli žít šťastný život. Jsou důležité k tomu, abychom překonávali lenost. Jsou důležité k tomu, abychom měli dobré vztahy s jinými lidmi. Jsou důležité pro rozvoj tvořivosti. A jsou užitečné z mnoha dalších důvodů.
Je důležité si svých emocí všímat, pěstovat je, rozvíjet atd. (což vlastně znamená trochu je udržovat pod kontrolou).
Ale emoce nemohou být nástrojem poznávání reality. Pokud někdo věří, že emocemi poznává svět, pak lže sám sobě. Emoce pouze zakrývají omyly, které by jinak nám samotným připadaly směšné. Proto je tak důležité rozlišovat, kde je místo pro emoce a kde by měla nastoupit chladná racionalita. Základem civilizačního úpadku je ztráta tohoto rozlišení.
Mimochodem, všimněte si, že ve všech směrech progresivistického běsnění je tenhle prvek přítomen. Veřejný prostor i jednotlivé mozky jsou natolik přeplněny emocemi, že pokusy vrátit věci k věcné analýze působí nesnesitelně. To se týká války na Ukrajině, to se týká hořící planety, to se týká útisku pohlavně neurčitých bytostí, to se týká všudypřítomné diskriminace… „Jak můžeš být tak bigotní cynik, že to zpochybňuješ!“ Ale není to zdaleka jen záležitost progresivistů.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
Děkuji panu Hamplovi za tuto glosu, která mně přiměla k zamyšlení (ostatně jako vždy každý den). Tentokrát jsem si připomněl moudro Marcuse Aurelia, které uvedl ve svých Hovorech sobě:
„Pamatuj, že tvá vůdčí mysl se stane neporazitelnou, pokud se vzchopí a spoléhá na sebe tak, aby neudělala nic, co by šlo proti její vlastní vůli, i kdyby její pozice byla iracionální. A teď si přestav, oč neporazitelnější by byla, kdyby její úsudky vznikaly pečlivě a racionálně. Mysl osvobozená od vášní je nedobytnou pevností – člověk nikdy nenajde bezpečnější útočiště.“
V tomto skoro dva tisíce let starém stoickém moudru spočívá doporučení pro naši civilizaci – odvrátit se od zmítání ve víru vášní a znovu najít ztracenou morálku a etiku. Současná civilizace je totiž primárně postavena na předstírání, pokrytectví a měření činů dvojím metrem. S pouze nepatrnou nadsázkou se dá říci, že jsme se vydali zpět na cestu do jeskyní, kde vládlo právo silnějšího a používal se kyj pro prosazení tohoto práva. Aktuálních příkladů najdeme kolem sebe více než dost. V komentářích k některým událostem, které si vyměňujeme mezi přáteli opakovaně používám slovní pomůcku charakterizující dnešní ztrátu základních morálních hodnot. Tato ztráta se projevuje zejména u tak zvaných elit. Ani media a často i kultura nejsou onou silou, která by návrat k těmto hodnotám podporovaly. Jde o ztrátu ÚTEROS – úcty, tolerance, empatie, respektu, odpuštění a smíření. Najdeme další hodnoty a důležité, jako třeba slušnost. Stálo by za to pro začátek opustit boj o to, kdo je vpravo, kdo vlevo, kdo uprostřed a kdo je pro všechny, kdo patří na Západ a kdo na Východ a vrátit se právě k těmto hodnotám s nadějí, že by svět mohl vypadat jinak. Všechno úsilí pak napřít k chladnému a racionálnímu řešení skutečných výzev doby. Od zastavení nesmyslných válek až po péči o planetu a hlavně péči o lidi na ní. Je to „skromná“ vize třiaosmdesátiletého důchodce, který musí vynaložit veliké úsilí k tomu, aby se cítil šťastný. Ale hlavně jde o vizi pro mé děti, vnuky a pravnuky.