Druhý pohled z 4.4.: Dva přístupy k dějinám

Studium historie může mít dvě podoby a dva cíle. Oba spojuje to, že dějiny vždy studujeme proto, abychom lépe rozuměli současnosti a dokázali lépe odhadovat budoucnost.

Jeden z těch směrů je založen na zákonitostech. Když se velká říše vnitřně sjednotí, zpravidla to znamená ohrožení pro její sousedy. Reformy probíhají častěji po prohraných válkách než po vítězných. Ve státech s mladým obyvatelstvem probíhá vše násilněji než ve státech se starším obyvatelstvem.

Oproti tomu kupodivu neexistuje zákonitost, že by silně zadlužené státy ochotně vstupovaly do válek. Spíše naopak. Současné Spojené státy americké jsou historicky ojedinělým příkladem.

A pak je druhá možnost, jak ke studiu historie přistupovat. Sice hledat v dějinách, kdo je hodný a kdo zlý. Američané byli vždy ti hodní (nebo v jiné interpretaci ti zlí), Rusové byli vždy potížisté, Němci byli také vždy potížisté…

Tvrdím, že ten druhý přístup z principu nemůže fungovat. Němci jsou pro své malé sousedy děsivě nebezpeční, protože jde o velký stát, který nemá možnost rozpínat se jinam než na východ. V tom je problém, ne v pivu, bílých klobásách a tom příšerném jazyce.