Druhý pohled z 6.4.: Prokletí omezené vlády
Tradičně se předpokládalo, že v dobách válek má být vláda silná a rázná a její pravomoci v zásadě neomezené, protože je to nutné k tomu, aby dokázala mobilizovat zdroje potřebné k vítězství. V mírových dobách má být naopak velmi omezená, spíše slabá a s nevelkými pravomocemi.
Jenže časy se změnily. V našem desetiletí je vláda každého národního státu nucena svádět neustálé těžké boje se třemi základními soupeři:
- státní byrokracií (a nadnárodní byrokracií). Formálně je byrokracie podřízena vládě, ale fakticky vystupuje samostatně a hájí vlastní zájmy. Není vůbec náhodou, že za vlád, které vycházejí z ideálu minimálního státu, nejdramatičtěji narůstá počet státních úředníků a míra byrokratické zátěže (David Graeber si všiml, že tahle zákonitost platí už od průmyslové revoluce). Když rezignujete na řízení společnosti, nedokážete řídit ani vlastní byrokracii.
- nadnárodními bankami a korporacemi, jejichž zájmy jsou logicky jen velmi obtížně slučitelné s rozvojem národního hospodářství.
- velkými médii agresivně prosazujícími globalistické zájmy a progresivistické agendy.
Tak to definoval během americké prezidentské kampaně 2016 tehdejší Trumpův šéfideolog Steve Bannon. V reálném životě tyto tři skupiny srůstají do jednoho gigantického mocenského činitele.
Snažit se za takové situace národní vládu jakkoli omezovat nebo ji podrobovat různým překážkám znamená národní sebevraždu. A že tím roste riziko zneužití? Nemylme se: ani ta nejhorší vláda nedokáže spáchat nic horšího, než by i bez ní způsobil zmíněný trojjediný soupeř.
Náš problém je, že přebíráme tezi o ideálu omezené vlády z doby absolutismu, kdy panovníci žádného soupeře neměli.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
