Druhý pohled z 12.7.: O přirozených hranicích

Zase někde čtu nářek nad tím, jak byly po rozpadu starých impérií špatně nakresleny hranice. Mnohdy rovná čára podle pravítka bez ohledu na etnickou skladbu obyvatelstva nebo přírodní podmínky. Kolik nepřátelství a válek z toho vyplývá. Často je s tím spojeno podezření, že nové mocnosti prosadily tak špatné hranice, aby mohly těžit z nepřátelských vztahů mezi novými státy.

Všimněte si ale, že nikdo nikdy neříká, kudy by ty hranice měly vést, aby byly správné. On to totiž nikdo neví. Ve skutečnosti žádné správné „přirozené hranice“ neexistují.

Ano, mezi evropskými zeměmi takové přirozené hranice v mnoha případech jsou. Jenže se vytvářely stovky let a ty stovky let byly plné válek, pogromů, vyhánění a asimilace (často velmi násilné). Žádný jiný způsob vytváření přirozených hranic zatím neznáme. Ukázkovým příkladem je Sýrie. Když se během občanské války fakticky rozpadla do relativně jednolitých etnicko-náboženských celků, většina z nich zase nebyla ekonomicky soběstačná natolik, aby dokázala financovat vlastní obranu. Teď tam Šara vytváří etnicky a nábožensky homogenní společnost, takže se syrské hranice možná stanou přirozenými hranicemi. Ale za jak děsivou cenu. A další otázky zůstávají. Vytvoří Hizballáh v jižním Libanonu samostatný stát? Co křesťanské oblasti Libanonu a Sýrie?

Nevíme, jestli totéž čeká další státy. Ostatně ani nevíme, kolik z nich si udrží samostatnost a kolik bude integrováno do impérií. Nevíme to ani v Evropě, natož jinde. Ale je dobré si uvědomovat, že normální řád věcí je takový, že hranice se rodí těžce a krvavě.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.