Druhý pohled z 27.7.: O nutnosti spiknutí proti robotům

Dostal jsem nějaké reakce na úvahy o tom, co se nedá nahradit umělou inteligencí ani humanoidními roboty (když vezmeme v úvahu, že za pár let toho budou umět výrazně víc než letos). Padaly různé návrhy, ale smutná skutečnost je taková, že není žádná činnost, kde by byli lidé v principu nenahraditelní.

Jeden čtenář to přirovnal k antickému otrokářství. Svobodní lidé žili v situaci, kdy každá jejich schopnost a činnost byla nahraditelná otrokem. Otrok mohl být lepším veslařem a lepším pracovníkem v zemědělství, ale také lepším spisovatelem, filosofem, lepším vojákem a dokonce lepším vojevůdcem. Pro mnoho lidí to znamenalo, že jejich práce začala být příliš levná, upadali do dluhů a později se sami stali otroky (jejichž levná práce měla zdrcující dopad na další chudé svobodné lidi).

Úplnému zhroucení společnosti (od kterého občas nebylo daleko) bránilo něco jako spiknutí svobodných lidí, kteří věřili, že oni sami jsou něco lepšího. Jednalo se spíš o pocit, než že by to bylo založeno na reálném zjištění schopností.

Přirovnání umělé inteligence k otrokům samozřejmě v mnoha ohledech kulhá. Šlo o úplně jinou situaci v jiném civilizačním prostředí. Ale snad to ukazuje jeden podstatný princip. Jediné, co může fungovat, je solidarita živých proti strojům. Součástí toho spiknutí je morálka, která říká, že existuje určitý okruh činností, kde nahrazovat živé lidi roboty je hodno pohrdání. Nebo aspoň, že je to mnohem horší.

Zatím to víceméně funguje. I lidé, kteří na těch nových technologiích masivně vydělávají, si kladou otázky, jaké společenské dopady to bude mít. Zjevně by raději měli společnost, kde oni budou nejbohatší, nejmocnější a nejváženější, ale všem se bude dařit dobře, než pustý svět, kde budou oni, jejich přátelé a stroje. Vydrží to ale i v dalších generacích?