Druhý pohled z 27.7.: Revoluční štěstí
Ivo Budil ve skvělém rozhovoru s Janou Bobošíkovou (skvělém i na poměry Ivo Budila) mimo jiné pronesl postřeh, že to, co udržuje současnou společnost v poslušnosti liberálním elitám, není tvrdé násilí ani drastický policejní aparát ani strach ze smrti hladem. Samozřejmě represe existují, ale hrají v zásadě okrajovou úlohu. To hlavní je hrůza ze ztráty statusu. Strach z toho, že vypadnete z kruhu lepších lidí.
Doplním k tomu, že se to samozřejmě netýká celé společnosti. Jenže velká drtivá většina veřejnosti může být skutečné vládnoucí vrstvě (bez ohledu na to, kdo je formálně premiérem) lhostejná. Už dnes intelektuálsko-manažerské vrstvě nedůvěřuje a nemá ji ráda. Pokud ji začne nenávidět ještě víc, nic to na poměrech nezmění. Životně důležitá je ta část společnosti, která je těsně pod vládnoucí vrstvou a která realizuje její příkazy. Kdyby se ta rozpadla, ztratí dosavadní liberální oligarchie schopnost vládnout.
Ivo Budil to nevysvětluje takhle sociologicky, ale z kontextu je zřejmé, že právě o to jde. Nejposlušnější jsou lidé, kteří nemají nic jiného než pocit lepšolidství. Protože nic jiného než pocit příslušnosti k honoraci nemají. Jen pokoj ve sdíleném bytě, dluhy a práci u korporace, o kterou mohou každou minutou přijít. Ano, mají skvělý životní styl, značkové oblečení a každé dva roky dovolenou v Karibiku. Jenže je to možná vůbec nebaví, jenom to nemohou říct nahlas. Je dokonce vysoce pravděpodobné, že je to moc nebaví (na to téma máme nějaké výzkumy). A třesou se strachy, že přijdou o něco, co jim nepřináší štěstí. Na tom jsou založeny všechny kampaně stran pětikoalice.
Pokud má profesor Budil pravdu (a já se domnívám, že ji má), potom je nesmyslné čekat, že se něco změní, klesnou-li lidé „dost hluboko“. Ať budou klesat jakkoli hluboko, pořád budou existovat rozdíly mezi vrstvami a příslušnost k té domněle lepší vrstvě bude motivovat.
Režim by ale mohl být úplně rozložen tím, že se vytvoří masa lidí, kteří budou mít sebevědomí založené na tom, co reálně umějí, kteří budou zvládat svůj život, budou rozumět tomu, co se jim děje v hlavě, a budou schopni si to sami řídit. Pokud by to významně zasáhlo i podporovatele liberální oligarchie, režim se rozpadne. Žádné úkolování zvenčí nepomůže, pokud není, kdo by pokyny vykonával.
Ono to z druhé strany dobře vysvětluje, proč jsem dal za poslední roky víc než tisíc hodin studiu experimentální psychologie, pozitivní psychologie a maličko neurovědy. A proč na Jungmannově národní akademii příští rok zahájíme úplně nový typ programů. Ale není to tak, že šťastné a dobře zvládnuté životy mají být cestou k politické změně. Politická změna má udělat prostor pro takové životy.
Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.
