Druhý pohled z 3.9.: Totálně záporný součet

Sociální psycholog Michael Inzlicht shrnul zkušenost svých černých kolegů z univerzity a vypíchl aspekt, který si nejspíš neuvědomuje ani většina Američanů, natož my z České republiky.

To nějaký černoch dělá vědu, je v tom docela dobrý a je přijat na výzkumné místo na univerzitě. Je přijat mimo jiné proto, že je černoch. Kdyby měl bílou kůži, možná by se na tu univerzitu nakonec taky dostal, ale měl by to nesrovnatelně těžší. Nestěžuje si, prostě se na něj usmálo štěstí, že je černoch, a využívá toho.

Jenže po čase zjistí, že se od něj čeká, že bude správně a náležitě hrát roli černocha. Měl by si neustále stěžovat, mluvit o systémovém rasismu, nestýkat se s nesprávnými lidmi a pronášet ohnivé projevy o právech vybraných menšin. Pokud to nedělá, je pokládán za divného černocha nebo dokonce za zrádce své rasy. Jenže on by chtěl žít normálně a dělat si svoje výzkumy. Smůla! Od toho tu černoši nejsou.

Někdo si zvykne a nakonec se v tom aktivismu cítí doma. Jenže to velmi často znamená, že se mění nastavení jeho mysli a že mu to komplikuje vědeckou práci. Nebo žije s traumaty z věčné přetvářky. A někdo dojde do psychického stavu, který bývá vysvětlován na příslovečném dozorci z koncentračního tábora, který se naučil přepínat mezi dvěma mentálními režimy. Chvíli je šílený brutální psychopatický dozorce a pak zase něžný pozorný tatínek. Tady je to angažovaný fanatik a střízlivý vědec. Ani to není pro lidský mozek dobré.

Zkrátka, ta antirasistická opatření nemají vítěze. Je to unikátní případ hry s totálně záporným součtem. Prodělává většina bělochů a východoasiatů, prodělávají černoši z pracujících tříd a nakonec i velká část těch, kdo chtějí dělat vědu poctivě.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde.