Druhý pohled z 10.11.: Veršování

Pamatujete na tuhle básničku?

 

Rudou barvou dneska září

Sedmička v mém kalendáři.

Podívej se oknem: všude

V ulicích je všechno rudé.

…

Celá země – i my děti

velký svátek máme dnes.

Rudý balónek můj letí,

přímo k obloze se vznes.

Nechci komentovat obsah, ale všimněte si, jak je psána. Perfektní rytmus bez jediného zaškobrtnutí, dokonalé rýmy, hladce plynoucí zvuk. A to se jedná o dílo veskrze průměrného veršotepce té doby. A teď se podívejme, co vytvářejí dnešní komsomolci:

Nechci, aby v českých médiích byla cenzura.

Klidně ať mi přijde za poplatky faktura.

To není otázka jedné zoufalkyně ani konkrétního politického postoje. Byly doby, kdy agitační básně psali Vítězslav Nezval a František Hrubín a kdy stovky jiných sice zdaleka nedosahovaly jejich úrovně, ale četly díla těch géniů a vynakládaly energii, aby se to taky naučily. Nikdy se jim zdaleka nevyrovnaly, ale dosáhly slušné profesionální úrovně.

I dnešní agitátoři by takové úrovně nejspíš dosáhli. Kdyby neměli tu smůlu, že žijí v době, kdy státem podporovaná intelektuální elita věří, že když někdo vyjadřuje správný politický postoj, může to být neumělé.

Ale to ještě pořád není to nejhorší. Nejhorší je, že lidé, kteří bez problémů akceptují „cenzura/faktura“, se těm solidně psaným básním posmívají.

Shrnutí a hlavní teze: Postoj, podle nějž správný politický postoj nahrazuje požadavek na kvalitu řemesla, nakonec vede až ke ztrátě schopnosti vnímat umění a má mnohem širší společenské dopady než jen mizerné veršování.