Druhý pohled ze 17.11.: Dědičnost zločinu
Většinu mého života jsme se jako sociologové učili, že špatné rodičovství vytváří budoucí násilníky. Rodiče, kteří jsou tvrdí, krutí a zároveň nevypočitatelní, prý své děti deformují. Bylo to dokumentováno na tisících a tisících případů. Proto sociální politika, která se to snažila odstranit, zákaz fyzického trestání dětí a drastické zásahy do rodin.
No a máme tu další studii, která ukazuje, že je to iluze. Celou tu dobu nám někteří lhali a mnozí se mýlili.
Skutečný mechanismus mezigeneračního přenosu je takový, že když je rodič zločinec, má dítě jeho geny a je taky zločinec. Bez ohledu na to, jak se s ním bude zacházet. K tomu přistupuje ještě jeden faktor. Dítě s takovým genetickým vybavením je od raného dětství agresivní, nepřátelské a není s ním pořízení. Přitahuje tedy tvrdší výchovné zásahy. Pan psycholog to vidí a říká: „To je jasné! Vyrostl z něj zločinec, protože byl bit!“ Člověk vybavený lidovou moudrostí zase řekne: „Vyrostl z něj zločinec, protože ho málo řezali!“ Ve skutečnosti se mýlí oba.
Ale nečekejte, že se o tom bude ve velkých médiích příliš mluvit. Vyplývá z toho totiž nepříjemná otázka, jestli není veškerá státní politika směrem k rodinám, výchově atd. koncipovaná úplně špatně.
Nejděsivější je, že nevíme, co s tím. To se má těm lidem zabránit, aby se množili? Existuje přece nenulová pravděpodobnost, že se geny nakombinují tak, že syn zločince bude mírný a vlídný člověk. Nebo aspoň někdo, kdo nespáchá zločin. Nebo lidi se špatnými geny držet někde v izolaci? Nebo se smířit s tím, že se prostě dopustí pár vražd? Každé řešení je špatné.
Shrnutí a hlavní teze: Mezigenerační přenos násilného chování je způsoben převážně genetikou, nikoliv výchovou. Agresivní chování dítěte navíc samo vyvolává tvrdší rodičovské zacházení, které pak může být mylně pokládáno za příčinu jeho pozdější kriminality.
