Druhý pohled z 1. ledna: O úctě k práci
V posledních dnech se v těchto poznámkách zabývám tím, že je dobré a důležité, aby člověk odvozoval svůj základní pocit identity v první řadě od toho, čím žije běžný život (práce, vztahy, koníčky, případně náboženství apod., a samozřejmě jazyk, kterým mluví) a že politika má být něco v zásadě na okraji. S tím má souviset i to, kolik času a emocí tomu věnuje. Pokud jsou naše identita, životní cíle, sebeúcta atd. příliš spojeny s politikou, nejen, že to není dobré pro psychiku, ale také to podporuje různé patologické jevy v politice. Na prvním místě takovou radikalizaci, která znemožňuje racionálně řešit problémy (zde a zde).
Jenže ono je to těžké mimo jiné proto, že s politikou souvisí propaganda šířící pocit vznešenosti. Jsou nám předkládány hollywoodské obrazy lidu, který slavně povstal proti tyranům (je zajímavé, že stejný pocit mají obě strany konfliktu) a obyčejné životy jsou proti tomu vlastně banální. Někdo se dokáže plně ztotožnit se svým koníčkem (je třeba motorkář), náboženstvím nebo vychutnávat mistrovství své práce, ale to se neděje příliš často. A spousta z nás má práci na úřadě nebo ve fabrice, na které sami nic vznešeného nevidíme.
