Druhý pohled z 1. ledna: O úctě k práci

V posledních dnech se v těchto poznámkách zabývám tím, že je dobré a důležité, aby člověk odvozoval svůj základní pocit identity v první řadě od toho, čím žije běžný život (práce, vztahy, koníčky, případně náboženství apod., a samozřejmě jazyk, kterým mluví) a že politika má být něco v zásadě na okraji. S tím má souviset i to, kolik času a emocí tomu věnuje. Pokud jsou naše identita, životní cíle, sebeúcta atd. příliš spojeny s politikou, nejen, že to není dobré pro psychiku, ale také to podporuje různé patologické jevy v politice. Na prvním místě takovou radikalizaci, která znemožňuje racionálně řešit problémy (zde a zde).

Jenže ono je to těžké mimo jiné proto, že s politikou souvisí propaganda šířící pocit vznešenosti. Jsou nám předkládány hollywoodské obrazy lidu, který slavně povstal proti tyranům (je zajímavé, že stejný pocit mají obě strany konfliktu) a obyčejné životy jsou proti tomu vlastně banální. Někdo se dokáže plně ztotožnit se svým koníčkem (je třeba motorkář), náboženstvím nebo vychutnávat mistrovství své práce, ale to se neděje příliš často. A spousta z nás má práci na úřadě nebo ve fabrice, na které sami nic vznešeného nevidíme.

Narážíme na něco, co se ztratilo a ukazuje se jako nenahraditelné. Že ve veřejném prostoru chybí obdiv ke zdánlivě obyčejné práci. Ne kvůli vydělaným penězům, ale kvůli tomu každodennímu hrdinství, kdy něco vytváříme. Chybí sochy horníků a zemědělců a dělníků z fabrik. Chybí sochy prodavaček. Možná vám připadá, že to souvisí jen s komunistickou érou, ale není tomu tak. Podstatná část těch soch a plastik, které oslavují práci a dosud nebyly odstraněny, pochází z masarykovské republiky.

Dokonce se ani nedá říct, že by to zlikvidoval až neoliberální režim 90. let. Ten zasadil úctě k práci poslední ránu, ale ono to tak nějak vyvanulo už předtím.

Narážíme na jednu z věcí, které potřebujeme opravit. Znovu vrátit pocit heroičnosti fyzické práci s reálnými výstupy. Ekonomické trendy tomu napomáhají, protože někteří řemeslníci konečně vydělávají víc než manažeři (o učencích nemluvě). Připomínám, že vlastně téměř jediný, kdo úctou k fyzické práci systematicky plní veřejný prostor, je betonový král Tomáš Březina. Doporučuji z jeho podcastů třeba díly o stavebnictví a zemědělství.