Druhý pohled z 13.3.: Demokracie a sociální sítě

Vyjádřil jsem tu opakovaně přesvědčení, že existují silné důvody podporovat zákaz sociálních sítí pro děti. V tom sporu ale existuje i druhá strana a některé její argumenty jsou rovněž silné. Na ty se podívám zítra. Nicméně ještě předtím se musíme vypořádat s otázkou, jak sociální sítě ovlivňují politické dění (případně co bychom mohli očekávat v případě jejich zrušení).

Teoretický ideální stav spočívá v tom, že existují noviny vládnoucí skupiny a opoziční noviny. I taková doba byla. Častěji se ale stávalo, že opoziční noviny byly různě omezovány nebo dokonce úplně zakázány, takže se tiskly tajně, roznášely pokoutně nebo byly nahrazovány letáky.

Pro tenhle starý svět bylo typické, že uvnitř obou stran konfliktu existovalo něco na způsob třídního rozvrstvení. Obě strany měly své elity i svůj prostý lid. I redaktor tajného dělnického časopisu představoval jakousi intelektuální elitu mezi dělnictvem. Opoziční noviny zastávaly jiné politické názory než vládní, ale měly podobný filtr, pokud jde o literární úroveň, pravopis, ověřování pravdivosti informací apod.

Když přišly sociální sítě, v první fázi to fungovalo stejně. Poměry určovaly velké účty se statisíci a miliony sledujících, které byly zpravidla spravovány celou skupinou lidí. Vlastně to byly redakce. Opozice jásala, že jí to nahradí tisk, který byl různě omezován a cenzurován. Tak tomu bylo ještě někdy kolem roku 2015.

Jenže potom se mediální svět změnil. Nevím, jestli to způsobily jiné algoritmy, blokování velkých stránek, nebo jestli šlo o přirozený vývoj. Velké účty ale přestaly udávat tón. Převládlo spontánní dění ve skupinách, kde není žádný filtr a žádný hlídač úrovně. Jen davové chování. Každý může vykřiknout cokoli ho napadne – a čím větší pitomost, tím větší šance, že rozhýbe dav.

Té opozici, která neměla vlastní média, nezbylo než se přizpůsobit. To znamená radikalizovat se, akceptovat některé bláznivé nápady a přistoupit na míchání politické opozice s teoriemi o mimozemšťanech, ezoterikou a komickými konspiračními historkami. V takové situaci pak může tajná služba nebo i třeba pár vtipálků navrhnout jakoukoli pitomost a protisystémová strana bude nakonec nucena ji zařadit do programu.

Jedním z důsledků je izolace radikální opozice od většinové veřejnosti. Ta ji pokládá za magory a její skalní příznivci zase považují většinovou veřejnost za ovce. To je jeden z důvodů, proč masová lidová nespokojenost nevede k masové podpoře politické opozice.

Kdyby sociální sítě zanikly nebo kdyby ztratily drtivou většinu uživatelů, protisystémovým stranám by to prospělo.

A nyní tři kontrolní otázky:

Vyvrací tenhle pohled něco, co jsem napsal dříve? Někdy kolem roku 2015 jsem napsal článek Řetězové maily jako nástroj obnovy demokratické diskuse. Byl veden naivní představou, že v takovém prostředí může existovat rozumná diskuse, která povede k racionálním závěrům.

Vyplývá z toho nějaké obecné pravidlo? Čím větší část aktivit politického projektu probíhá na sociálních sítích, tím více bude izolován od většinové veřejnosti.

Prognóza: Pokud sociální sítě nezaniknou, rozdělí se protisystémové strany na dvě skupiny. Jedna z nich bude mít těžiště na sociálních sítích, bude čím dál radikálnější a zanikne pro nezájem lidí ve fyzickém světě. Ta druhá vybuduje běžnou infrastrukturu (redakce, studia, mozková centra) a sociální sítě pro ni budou jen jedním z nástrojů propagace. Ta bude úspěšná.