Druhý pohled z 15.7.: Rozmazlení frackové a ostatní děti

S tím, jak na celém civilizovaném světě ubývá dětí, klesá taky tolerance vůči dětem. Děti jsou hlučné, nezdvořilé, občas špinavé, nedodržují pravidla a postupně mizí představa, že to vlastně patří k životu. Jonathan Haidt a Kateřina Martinková popisují, jak přibývají stížností na dětský hluk. Takový ten hluk, kdy děti běhají po zahradě, skáčou do bazénu, smějí se, ječí…

Svou roli hraje i to, že když přibývá jedináčků a přibývá rozmazlování, čistě statisticky musí přibývat nesnesitelných fracků. Jenže nesnesitelní frackové jsou taky děti a děti potřebujeme. Navíc v době, kdy hlavním problémem je ničení mozků počítačovými zařízeními, chce to jinou výchovu než dřív. Takovou výchovu, která toleruje nebo dokonce povzbuzuje divočejší a hlučnější jednání. Nemůžeme už čekat ukázkově ukázněné a vzorně oblečené děti z 50. let, které ani nešpitnou, dokud nejsou vyzvány, aby mluvily (a dnes by mezitím visely na mobilech).

Do určité míry to chápu. Sám dávám přednost klidnějšímu prostředí a nevyhledávám místa poblíž dětských hřišť. Na druhou stranu, rámus hrajících si dětí přináší optimismus a radost. A jestli bezdětní nejsou schopni dokonce ani tolerovat přítomnost dětí, těžko budou podporovat masové přerozdělování ve prospěch těch, kdo nesou břemeno rodičovství.

Jak říká betonový král Březina, je hloupé a zbytečné, když k řešení nějakého problému vyzývá ten, kdo sám neudělal všechno, co bylo v jeho silách.