Druhý pohled z 18.3.: O hrách bez dohledu

Občas tu píšu o problémech a rizicích spojených s chytrými telefony a dalšími počítačovými přístroji. Problémech a rizicích, které to působí hlavně dětem.  Dá se to ale napravovat? Může mozek regenerovat?

Neurovědci nejčastěji doporučují „hry bez dohledu“. To dítěti prostě seberete telefon a vyženete ho ven. V ideálním případě to dělají i jiní rodiče, takže děti mohou vytvářet party či gangy. V USA je problém, že ve většině států je to pokládáno za ohrožení dítěte, řeší to sociálka a může to skončit odebráním dítěte. Jinde to naštěstí trestné není.

A nemůže se dětem opravdu něco stát? Nemohou provést něco kriminálního? Samozřejmě, že ano!

Náš oblíbený Jonathan Haidt rozlišuje mezi „odstraňovat nebezpečí všude, kde je to nutné“ (což doporučuje) a „odstraňovat nebezpečí všude, kde je to možné“ (což odmítá). Samozřejmě, že nenecháte děti dělat něco, kde opravdu hrozí, že se zabijí. Hry s výbušninami a lezení do tygřích klecí není to pravé. Ale rozbité okno nebo zlomenina není konec světa. Ani podávání vysvětlení na policii.

Je zajímavé, jak jsou úpadkové a dekadentní trendy posilovány požadavkem naprosté čistoty. Nepřípustné je i to nejmenší riziko. Ve veřejném prostoru nesmí být ani jedna molekula tabáku. Léčivo nesmí mít ani ten nejmenší vedlejší účinek na nejmenší skupinu uživatelů. Nesmí zaznít ani to nejmenší zpochybnění momentálního oficiálního dogmatu. Takové čisté věci buď neexistují nebo je nesmírně obtížné jich dosáhnout. Požadavkem naprosté čistoty ve skutečnosti opouštíme racionální půdu – dokonalá čistota je náboženský požadavek. Dokonalá neposkvrněnost je božská, nepatří do světa lidí.