Druhý pohled z 2.1.: Zdaleka ne každá reforma

Máme tendenci domnívat se, že když je národ a stát v krizi, více méně automaticky vystoupí někdo s řešením. Že je to jenom otázka času. A někdy to tak bývá.

Jenže existují i opačné případy. Přijde krize a reakcí na krizi je přijetí kroků (třeba i rázných a radikálních), které jsou prostě chybné a dále zhorší situaci, případně způsobí zabetonování situace na několik generací – což by v našem případě znamenalo jistou a nevratnou islamizaci.

Typickým příkladem je západní Evropa 70. a 80. let, kdy neoliberální (neokonzervativní) léčba přinesla nesrovnatelně horší následky než předchozí krize. Je to otázka rozložení vlivu různých mocenských skupin a pozoruhodné a složité dynamiky mezi společností a velkými osobnostmi. Ale také myšlenkového prostředí, ve kterém se to odehrává.

V tom smyslu je nešťastné a riskantní, že východisko ze současné krize hledáme v prostředí, kde má dosud obrovský vliv ideologie tzv. minimálního státu, která tu krizi způsobila. Tak nebo onak, zdaleka ne každá reforma je odpovědí na krizi.