Druhý pohled z 2.6.: Anglie, Francie a islám

„Zastavme šíření islamismu!,“ volá prezident Macron. A nejspíš se nestane nic, stejně jako se nestalo nic po všech minulých výzvách. Přesto to není bezvýznamné.

Nejprve terminologická poznámka. Islamista nemusí být totéž co džihádista. Islamista je každý věřící muslim, který chce islám praktikovat ve svém životě, jak je popsán ve svatých písmech a jak se na tom shodnou náboženské autority napříč islámským světem. Islamista se zároveň může účastnit násilného džihádu, ale nemusí tomu tak být.

Zjednodušeně řečeno, islamista pouze podřízne svou nemravnou dceru, džihádista k tomu ještě navíc odpálí bombu.

Podle Madžída Nawaze se mnozí islamisté se dokonce staví proti násilnému džihádu, protože mají strach, že vynese k moci magory, kteří některé pasáže svatých písem interpretují jinak než oni (nezapomínejme, že jednou z nejoblíbenějších muslimských kratochvílí je prohlašovat se navzájem za odpadlíky a navzájem se zabíjet).

Jestliže tedy francouzský multikulturní prezident otevřeně prohlašuje pravověrné muslimy za hrozbu, svědčí to o naprosto jiné společenské situaci než jaká je ve Velké Británii. Tam by se za podobné výroky chodí do vězení a je naprosto nemyslitelné, že by jej pronesla veřejně činná osoba. Ani Nigel Farage nikdy nešel dál než ke kritice „extrémistů“. Celá vyšší třída napříč společenským spektrem je sjednocená v tom, že islamismus akceptuje jako státní ideologii.

Netvrdím, že se Francouzi (nebo jejich část) nakonec ubrání islamizaci, ale je to národ, který ještě dýchá. Na rozdíl od Angličanů, kteří již přijali porážku a jejichž mocenská a finanční elitu tu porážku vítá.

Nespokojte se s ořezanou verzí! Plnou verzi Hamplova druhého pohledu si můžete pořídit zde.