Druhý pohled z 20.10.: Je ještě možné vést společenskou diskuzi?

Co je základním tématem společenské diskuze? Justin Vasallo to shrnuje, – dle mého soudu velmi výstižně – že jde o hledání ideální polohy mezi dvěma základními principy:

Žít a nechat žít. Každý z nás chce být ponechán na pokoji. Nechceme, aby státní byrokracie nebo angažované korporace řídily, jak máme žít, co si máme myslet, jak máme mít nastavené vztahy apod.

Udržení společenské soudržnosti. Chceme žít ve společnosti, kde platí pravidla. Kde převládají rozumné kulturní vzory. Kde můžeme aspoň jakž takž důvěřovat lidem kolem sebe. Kde nikdo nezíská takovou moc, aby mohl svévolně ničit životy jiných lidí a procházelo mu to. A tak dále.

V určitém smyslu je možné tvrdit, že veškeré západní politické doktríny a ideologie mezi lety 1945 a 1990 nabízely určitou kombinaci těch dvou ideálů. Někdo prosazoval víc společenské soudržnosti, někdo jiný zase víc „žít a nechat žít“.

Problém liberální demokracie je v tom, že nejenže nenabízí kompromis mezi oběma póly, ale je neslučitelná s kterýmkoliv z nich. Místo „žít a nechat žít“ nabízí detailní dohled a řízení životů všech občanů. Ovšem ne kvůli společenské soudržnosti, nýbrž kvůli vytvoření nepřekonatelných rozdílů. Likviduje soudržnost, ovšem ne kvůli tomu, aby byli lidé ponecháni na pokoji, nýbrž kvůli nastolení kontroly.

Taková změna hřiště mimo jiné znamená, že veškerá starší hesla, politické ideály a instituce ztratily význam.