Druhý pohled z 21.10.: Manažeři zahnaní do kouta?

Předevčírem jsem tu připomněl, že největší podpora násilných řešení politických konfliktů byla tradičně typická pro nemajetné manuálně pracující vrstvy. A to navzdory tomu, že pachateli jednotlivých násilných činů (např. atentátů na významné politiky nebo jejich únosy) byli často studenti či profesionální intelektuálové. Jenže tihle lidé se často cítili samozvanými představiteli dělnické třídy. Tehdy se tomu přezíravě říkalo salónní levice. Většina vzdělaných lidí preferovala nenásilné způsoby politického boje. I když musíme připustit, že velká část násilí proti politickým oponentům spadala pod nálepku „udržování pořádku“ a prováděla ji státní policie.

Všeobecně se předpokládalo, že tato chudinská tendence podporovat politické násilí je důsledkem nízkého vzdělání, nízké kultivovanosti a možná i nízké inteligence. Jenže to dost možná bylo úplně jinak. Dost možná to byl jen důsledek toho, že v politických sporech ti chudší bránili svou každodenní možnost normálně žít, jíst, bydlet, oblékat se, starat se o své blízké. V podstatě každý konflikt pro ně znamenal situaci, kdy byli zahnáni do kouta. Odtud jejich pochopení pro velmi razantní prostředky.

Pokud by tomu tak bylo, byla by velmi pochopitelné, že dnes vyrůstají stejné postoje v jiné části společnosti. Snahy obnovit průmyslovou základnu ohrožují nekonečné armády zbytečných státních i korporátních byrokratů a profesionálních intelektuálů, kteří ovšem, na rozdíl od starých středních tříd, nemají majetky ani úspory. Mají jen dluhy a povinnost vést okázale nákladný život. V mnoha ohledech jsou v dost podobné situaci jako dělnická třída v době zavírání fabrik.