Druhý pohled z 21.5.: O nóbl zlomeninách

Velice doporučuji článek Štěpána Čábelky o tom, jestli umělá inteligence patří nebo nepatří do rukou dětem. Ne z toho pohledu, že by snad mohly rozpoutat válku terminátorů, ale co to udělá s rozvojem jejich mozků (najdete ho zde).

K tomu článku se ještě vrátím, nicméně je to další připomínka širšího tématu – jak na výchovu a vzdělávání dětí v době chytrých mobilů a dalších moderních technologií, které zjevně neprospívají intelektu dětí ani dospělých. Do osmdesátých let se už nevrátíme. Potřebujeme nové vzorce chování a nové vzorce výchovy. Takové, které si poradí s novými hrozbami a které dokážou pracovat s tím, kam mezitím pokročila věda.

Mezi ty nové věci budou možná patřit „rizikové hry“. Jonathan Haidt, s norskou psycholožkou Sandseterovou, je nedávno definoval jako hry ve výškách, ve vysoké rychlosti, s nebezpečnými předměty, nebezpečnými látkami (např. hořlavinami), agresivní hry a hry, kdy jsou děti zcela samy. Jde o to, že se dítě učí vyhodnocovat rizika a dostává velmi rychlou zpětnou vazbu na své jednání. Zároveň mají ten úžasný a blahodárný aspekt, že namáhání mozku je spojeno s fyzickou námahou. Není to čistá utopie, rizikové hry tradičně patřily třeba k dětství na skandinávském venkově. Konec konců, Bedřich Smetana jako chlapec ohluchl na jedno ucho při nepovedené hře s výbušninami.

Vyžadují ovšem, aby společnost akceptovala, že děti budou nejen špinavé, ale taky odřené, budou mít zlomeniny, sem tam nějaký otřes mozku apod. To může být extrémně těžké pro rodiče vyrostlé v kultuře zaměřené na ochranu před jakýmkoliv nepohodlím, natož nebezpečím. A samozřejmě i pro jejich okolí.

Můj odhad je, že zlomeniny a popáleniny budou časem poznávacím znamením dětí z vyšších vrstev.

Nicméně i kdyby se prospěšnost rizikových her potvrdila, budou jen jedním z kamínků do mozaiky.