Druhý pohled z 25.8.: Proč patření na Západ nemůže fungovat

Ve včerejší poznámce jsem zmínil, že velká část kritiky různých tyranií není dána soucitem s trpícím obyvatelstvem, nýbrž frustrací z toho, že tu tyranii nevykonávají západní liberálové.

S tím úzce souvisí logická chyba při srovnávání režimů, která se děje až neuvěřitelně často.

Srovnáváme třeba životní úroveň v České republice a Francii a dospějeme k tomu, že ve Francii je vyšší životní úroveň. Z toho se usuzujeme, že kdybychom měli bližší vztahy s Francií, rovněž bychom měli vyšší životní úroveň. Když se staneme úzkým francouzským spojencem, budeme vlastně trochu Francie. A to je ta chyba! Ve skutečnosti neexistuje možnost, že by se Česká republika stala Francií. A to především z toho důvodu, že Francie nikdy nepřipustí vznik druhé Francie. Ve vztahu k Francii máme jen dvě možnosti. Být nezávislou zemí a být francouzskou kolonií. Nic dalšího.

Je tedy chybné až absurdní argumentovat pro spojenectví srovnáním životních úrovní. Správné je srovnávat životní úroveň naší a francouzských kolonií. Chceme, aby u nás byly poměry v jako na Nové Kaledonii? Pak se přimkněme k Francii. Pokud ne, držme si odstup.

Stejnou chybu představuje srovnávání životní úrovně USA a Ruska. I kdyby v USA byla životní úroveň pronikavě vyšší (což není), nebyl by to argument pro vtažení Ruska do americké sféry vlivu. Logicky správné je srovnávání poměrů v Rusku a třeba Haiti. To nejlepší, v co by mohli Rusové doufat po přijetí amerického ekonomického systému a vlivu, je životní úroveň a bezpečnost jako na Haiti – jak zjistili v 90. letech. A naopak, pokud by se Amerika stala ruskou kolonií, nesměřovala by k tomu být okolím Moskvy, nýbrž Podněstřím.

Tenhle logický omyl (či úmyslný podvod) je důvod, proč koncepce „patření na Západ“ končí vždy katastrofálně.