Druhý pohled z 26.6.: O toxickém maskuliňákovi

Vyloženě bulvární záležitosti obvykle nekomentuji, nicméně tentokrát se jedná o příliš výraznou ilustraci trendu.

Falešné obvinění Filipa Turka ze znásilnění je tak hloupé a nešikovné, že mám tendenci pana europoslance podezírat, že si jej objednal. Zcela jistě ho to nepřipraví ani o jediného příznivce, vyvolá to vlnu solidarity a především to zase upoutá pozornost, což momentálně nutně potřebuje. Navíc – díky imunitě europoslance – se ani nemusí bát nepříjemností.

Zajímavější ale je, že Filip Turek je průkopníkem nového stylu, a že ta změna odpovídá změně, ke které došlo o generaci dříve v showbusinessu.

Někdy kolem roku 2000 se způsob psaní o celebritách změnil. Do té doby se psalo pěveckých či hereckých výkonech a někde na okraji byly drby, kdo se s kým rozchází nebo kdo s kým koketoval na večírku. Tehdy se to ale přelomilo a drby začaly být hlavním tématem. Podívejte se třeba na Veroniku Žilkovou, kolik o ní vychází článků a kolik z nich se týká jejího herectví. Tři procenta? Jedno procento? To zajímavé je osobní život. Na druhém místě jsou politické názory a vlastní tvorba je někde úplně na okraji. U žádného herce tomu není jinak.

Jak to souvisí s Filipem Turkem? Je to sympatický chlapík, po kterém ženy šílí. Víme, že rád jezdí rychle autem, že sbírá nějaké staré vojenské předměty, že si občas dělá blbou srandu a můžeme sledovat, jak balí Dominiku Myslivcovou. Víme, že je proti Green Dealu, ale nevíme toho moc o jeho jiných politických názorech. Dokonce ani většina jeho příznivců neví, v jakém je parlamentním výboru, jestli se pokoušel prosadit nějakou předlohu, jestli spolupracuje s nějakou lobby (v dobrém smyslu toho slova)… a vlastně to ani není zajímavé.

A protože to zjevně funguje, můžeme čekat, že podobných osobností bude přibývat.