Druhý pohled z 26.7.: Co zbývá státu

Napsal mi jeden bystrý čtenář:

„Nejlepším příkladem vámi definovaného rozdílu mezi průmyslovým státem a státem liberálně indolentním není ani tak elektromobilita ale koncept „patnáctiminutového města“.

Totiž… na papíře jde o skvělý nápad – pojďme plánovat města opět tak, aby čtvrti měly zabezpečenou infrastrukturu a aby pracovní místa byla v rozumném dosahu od obydlí, tedy způsob kterým fungoval jak Baťa tak i socialističtí ministři průmyslu. (a který fungoval i tradičně v USA. Než se dostali k moci urbanističtí, byla americká města více méně rovnoměrnou směsí dílen, škol, bytových domů, obchodů, továren…pozn. PH). Jenže jak vypadají pokusy o implementaci této myšlenky? Masivní výstavba nebo nařízení pro developery že v nových čtvrtích musí být obchod, školka nebo kino? Ale ne. Liberálně indolentní stát prostě zpoplatní cestováni za prací a nákupy, zlikviduje parkování zdarma pro nerezidenty čtvrtí, a bude zbožně čekat až to patnáctiminutové město vznikne samo…“

Za tím selháním je fatálně chybné přesvědčení, že stát nesmí (či nedokáže) stavět, budovat, zakládat atd. V Západním Německu roku 1975 by nikoho nenapadlo, že by stát mohl být horším stavitelem či provozovatelem fabrik, obchodních domů či škol než soukromý kapitál. Mimo jiné proto, že všichni měli zkušenosti s fungováním státních podniků a zaměstnaneckých rad v soukromých podnicích a všichni věděli, že to funguje rozumně. Až dnes, když máme za sebou dvě generace, které nezažily aktivní stát, je snadné nás obalamutit, že stát neumí být hospodářsky aktivní.

No a když stát nemůže stavět a provozovat, tak mu zbývá jen zdanění a regulování.

Jenže to mylné přesvědčení, to je jenom začátek. V druhé fázi se zformuje celé odvětví či sociální vrstva, která vydělává na té státní neochotě budovat společenské věci. Rozumní lidé zjišťují, že nestačí opravit či vyvrátit omyl. Musíte také porazit tu skupinu, která na tom vydělává. A ta skupina vytváří aliance s jinými společenskými vrstvami…