Druhý pohled z 27.5.: Zapomenuté vítězství

Z projevu Viktora Orbána před několika dny:  „Pamatujte, že jsme vyhráli bitvu o migraci. Bránili jsme se a dnes je Maďarsko zemí bez migrantů. Ostatní se ukázali jako slabí a prohráli – stali se kolonizovanými zeměmi. Pro ně je už příliš pozdě: není návratu, není léku, není cesty zpět. Dali by pravou ruku za to, aby mohli zvrátit to, co se stalo. Chtěli by být jako Maďarsko, ale my nechceme být jako oni.“

Měli bychom si s radostí a hrdostí připomínat, že vítězem té bitvy je i Česká republika. Naše vláda nesváděla tak heroický zápas s Evropskou komisí, ale výsledek je stejný. Částečně jsme měli štěstí, částečně to za nás vybojovali Maďaři a Poláci, malý díl zásluhy snad mají i někteří stateční lidé u nás…jak to tak bývá. Podstatné je, že jsme unikli jedné z nejšílenějších pohrom za více než tisíc let dějin našeho národa a že pád Sobotkovy vlády by měl být oslavován stejně  jako pád protektorátu Böhmen und Mähren.

Je dobré si připomínat, že mocenská a finanční elita tehdy byla ve svém odhodlání prosadit západoevropský přístup k migraci tak jednotná jako nikdy předtím i potom. Ani během covidu ani ve válce s Ruskem nebyl mediální tlak srovnatelný a nebyl srovnatelně důsledný ani postup vůči hrstce odpůrců. Nicméně nestačilo to.

Dnes není moc chuti na ten národní úspěch vzpomínat, protože vládní strana se snaží v tichosti prosadit migrační pakt a „vlastenecká alternativa“ je z významné části vedena lidmi, kteří tehdy bojovali za masovou muslimskou migraci.

Ale my ostatní bychom si neměli nechat vzít, že i v národních dějinách posledních let jsou světlé body.