Druhý pohled z 3.1.: Konzervatismus a zlepšování poměrů

Dnes jsem tu s dalším dílem o dogmatech hlubokého konzervatismu, čímž myslím nejen odmítnutí současných liberálních výstřelků, ale proud politické filosofie, jak se zformoval v 19. století jako oponent liberalismu a socialismu a jak mu konzervativní myslitelé rozumí dosud. Vycházím z Klingova seznamu  (více zde) a snažím se probírat konzervativní dogmata jedno po druhém.

První dogma říká, že člověk je padlá bytost. Každý člověk je svou podstatou beznadějně zkažený. Snažit jej povzbuzovat nebo převychovávat k dobrému jednání nepomáhá. Pomáhají jenom přísné tresty. Když není přísnost dostatečná, vyplave na povrch lidská zkaženost a lidé se k sobě chovají tak, že se život stává nesnesitelným (více zde).

Druhé dogma podle Klinga zní: Neexistuje řešení problémů, pouze jejich přehazování na někoho jiného.

O co jde. V zásadě odjakživa panovníci podporovali vědu, umění, rozvoj hospodářství a vzdělanost. A odjakživa se snažili podle možností ulehčit úděl těch nejchudších. Mělo se za to, že když se to dělá šikovně a usilovně, vede to k rozkvětu země a mají z toho užitek všichni občané státu.

Až v 19. století, kdy se zformoval konzervatismus jako myšlenkový směr, přišli konzervativci s tím, že takové zlepšování poměrů je nemožné. Všechno to, co bylo do té doby chápáno jako zlepšení (a co jako zlepšení nadále chápou liberálové a socialisté), to je vlastně jen přerozdělení. O co si jedni polepšili, o to hůře jsou na tom druzí.

To neznamená, že by konzervativec pokládal jakékoli státní opatření za zcela nepřijatelné. Konzervativec není libertarián. Uznává, že někdy jsou na tom chudí tak špatně, že nezbývá než zhoršit postavení bohatých. Ale uznává to jen s velikou nechutí. Raději mluví o tom, že zlepšení postavení některých chudých vede ke zhoršení postavení jiných chudých.

Jak je tedy možné, že se poměry zlepšují? Správný dogmatický konzervativec vám odpoví, že se nezlepšují. Bída, utrpení a nejrůznější problémy se jen stávají méně viditelnými. Případně je společnost na cestě k výbuchu, po kterém vše bude ještě mnohem horší než před reformou.

Nelze popřít, že je to pohled ucelený a ověřený generacemi. Problém je ovšem v tom, že v rozporu s fakty. Dějiny nám dávají příliš mnoho příkladů, kdy moudrá politika vladaře či vlády vedla k takovému zlepšení, které nebylo na úkor žádné skupiny a které vydrželo dlouhodobě. Samozřejmě, žádný pozitivní trend nevydrží věčně. Každý je jednou zakončen krizí. Nicméně ani po těch krizích nebyly poměry horší než před reformou, ať máme na mysli Josefa II. nebo Bismarcka nebo Kateřinu Velikou nebo třeba otce západoevropského poválečného státu blahobytu. To neznamená, že každá reforma přinesla tak skvělé výsledky, jak její tvůrci očekávali. Nicméně mnohé reformy uspěly, což ukazuje, že zmíněné konzervativní dogma je v lepším případě chybné a škodlivé, v horším je dokonce vedeno cílem škodit lidem.

K tomu se ještě vrátíme u jednoho z dalších dogmat, o tom, co je a co není vidět.