Druhý pohled z 3.11.: O změnách politických přesvědčení

„Daniel Kahneman měl za to, že drtivá většina důvodů, proč věříte, čemu věříte, souvisí se čtyřmi nebo pěti lidmi, kteří vám jsou nejbližší. To rozhoduje o všem  – od životního optimismu či pesimismu  po politické názory. A samozřejmě jejich změny v čase.“ 

Je to citát z ekonoma Arnolda Klinga, ale myslím, že Kahnemanův názor vystihl přesně. S tím, že teď neřešíme směr příčinnosti (nakolik přátelé ovlivňují naše postoje či náš postoje ovlivňuje výběr přátel).

S tím souvisí i to, jak dochází ke změnám politických názorů. Kdysi převládala představa, že to funguje tak, že člověk zastává určitý politický názor a pak naráží na fakta, která s ním jsou v rozporu. To třeba životní úroveň klesá, i když by měla růst. Nebo se dozví, že jeho oblíbený politik něco ukradl, i když vypadal tak poctivě. Těch rozporů přibývá, až to začne být nesnesitelné a jednoho dne to praskne. Člověk změní stranu v politickém konfliktu.

Tak se o tom léta psalo, ale dnes to působí naivně. Jestli si člověk vůbec uvědomí nějaký rozpor, to závisí na společném názoru malého kolektivu. Mohou se navzájem ujistit, že tam žádný rozpor není. Že když vláda slíbila snížení daní a potom je zvýšila, vzorně tím plní svůj volební program, protože to zvýšení vlastně zavinila opozice. Někteří občas mají slabé chvilky, ale přátelé jim přispěchají na pomoc, aby je ujistili v původním názoru. Když narazí na opačný názor, celá parta se ujistí, že je to pitomost.

Proto jsou politická přesvědčení tak houževnatá.

Tím není řečeno, že nefunguje propaganda a že mocenské změny nehrají roli. Funguje a hrají! Ale směřuje to spíš k partám než k izolovaným jedincům. Navzdory tomu, co čteme o lidské osamělosti. Zatím.