Druhý pohled z 5.6.: O spolehlivosti poznání

Protože jsem dostal různé dotazy a poznámky ke glose Degenerovaný Sisyfos, připojím obecnější vysvětlení, na čem se zakládá spolehlivost nějakého teorie či tvrzení.

Ve světě mystiky a magie je nějaké tvrzení spolehlivé většinou proto, že pochází z naprosto spolehlivého zdroje. Řekl to Bůh. Nebo aspoň jeho prorok. Nebo to napsal Filosof (rozuměj Aristoteles). Nebo nám to sdělil mudrc s dokonale svatým životem. V moderní verzi téhož to slavný prohlásil vědec s titulem profesor. Nebo to tvrdí americké tajné služby. Ty přece nemohou lhát nebo se mýlit. Nebo jim snad nevěříte?

Ověřovat tvrzení ze správného zdroje je v lepším případě zbytečné, v horším svatokrádežné.

Variantou téhož je tvrzení vytvořené správným způsobem. Třeba tak, že někdo několik dnů vzýval bohyni moudrosti. Nebo tak, že použil hodně matematických vzorečků. Nebo že použil geniální počítačový program.

Empirická věda na to jde úplně opačně. Neptá se, kdo to řekl ani jak složitě o tom přemýšlel. Ptá se, jak to tvrzení (teorie, hypotéza atd.) bylo otestováno. Tenhle objev je pravděpodobně to vůbec nejcennější, co nám odkázala středověká křesťanská civilizace, resp. jedna větev jejího myšlení označovaná jako pojmový nominalismus.

Ideální věda by tedy byla slepá v tom smyslu, že by nevěděla, kdo je autorem kterého testovaného tvrzení a jak k němu dospěl. To je všem ideál v praxi obtížně dosažitelný, i když je o to někdy usilováno (třeba tak, že posuzoval textu by neměl vědět, kdo je jeho autorem).

V každém případě by těm, kdo rozdávají Bludný balvan za šarlatánství, měly být tyhle věci naprosto jasné. Jinak jsou sami šarlatáni.

Nespokojte se s ořezanou verzí! Nespokojte se s rolí černého pasažéra! Plnou verzi Hamplova druhého pohledu si můžete objednat zde.