Druhý pohled z 8.3.: Deváté konzervativní dogma

Dnes něco o devátém a posledním dogmatu hlubokého konzervatismu, jak je definoval Arnold Kling. To dogma zní: Nic nemá být měněno, pokud nemáme jistotu, že dobře rozumíme tomu, za jakým účelem to bylo vytvořeno.

Jde o instituce ve smyslu souboru zvyklostí, vzorců chování a hodnot, jako např. manželství, náboženství, sousedské komunity, sport, výchova dětí či placení daní. Každá změna některou z nich zasáhne. Tudíž se nabízí otázka, kdy je takový zásah přípustný.

Mohli bychom mluvit o slabé verzi zmíněného požadavku. Mohlo by se jednat o požadavek důkladné analýzy pozitivních a negativních dopadů. Aby byly zaváděny jen ty změny, u kterých je jisté nebo téměř jisté, že přínosy budou mnohem větší než škody.

Není to požadavek úplně nesporný. Kdybychom na něm striktně trvali, nebyla by nikdy zavedena například povinná školní docházka. Nicméně je to požadavek logický, pokud se neodstraňuje nějaký velice urgentní průšvih

Pak ovšem existuje silnější verze toho požadavku (a tu měl asi Kling na mysli). Nestačí zkoumat přínosy a náklady, výhody a nevýhody. Je zapotřebí jít do minulosti a zjistit, proč ta instituce či zvyklost vznikla. To je požadavek chybný. I zvyklosti přece procházejí vývojem, mění svou podobu a mění svůj účel. Dnešní manželství funguje jinak než manželství 18. století a plní jiné potřeby.

Nicméně všimněte si, že toto dogma neříká, co si máme myslet o světě kolem (abychom mohli kontrolovat pravdivost), nýbrž dává vodítko k jednání. Ve slabé verzi je to rozumné, v silné verzi nerozumné.