Druhý pohled ze 17.10.: O mužské zdobivosti

Čeští muži tvoří už skoro pětinu zákazníků kosmetických klinik (nejčastěji tam chodí kvůli vyhlazování vrásek a operace víček) a jsou schopni utratit jednorázově za kosmetické přípravky skoro 10 tisíc korun. Doháníme tak Spojené státy, kde je podobný trend už řadu let.

Většina komentářů si všímá, že je to projev zženštilosti. Muž přestává být bojovníkem nebo tvrdě makajícím chlapem a stává se směšnou postavičkou před zrcadlem. Do značné míry s tím souhlasím, i když se mi ten trend nevyhnul úplně. Vyrůstal jsem ve světě, kde muži nepoužívali ani deodoranty. I já jsem musel hodně změnit, nicméně metrosexuálové mi rozhodně sympatičtí nejsou.

Jenže to je jenom neúplný pohled. Nemělo by nám uniknout, že až do průmyslové revoluce byla zdobivost téměř výhradně mužskou záležitostí.

Bohatí muži se oblékali do drahých látek, nosili výstředně střižené oblečení, případně používali parfémy. Ženy měly být hlavně cudné. A pokud došlo na drahé dámské šaty, tak se jednalo o ukázku bohatství manžela, který okázale demonstroval, co si může dovolit. Čas od času převládla místně jiná zvyklost (třeba vyzývavé oblékání některých generací žen v renesanční Itálii), nicméně základní trend byl takový.

Až během osvícenství a první vlny průmyslové revoluce převážila zvyklost, podle níž má muž působit uměřeně, seriózně a pracovitě.

Tak jako v mnoha jiných oblastech. To, co vnímáme jako hroucení civilizace (a co příznakem hroucení civilizace skutečně může být) je zároveň návratem do středověku nebo ještě starších časů. Tím pádem je téměř nemožné, že by ty jevy souvisely s blahobytem, jak občas slýcháme. A tím pádem je také extrémně nepravděpodobné, že by se daly léčit obnovením dávných náboženství, ideologií či zvyklostí.