Druhý pohled ze 17.5.: O stabilitě zla

„Je to víra víc destruktivní než jakákoliv forma neomarxismu,“ napsal jsem včera o víře, že nadřazenost finančního kapitálu nad politickou mocí je něco všeobecně prospěšného.

Pro mnohé čtenáře to může být překvapivé. Na jedné straně komplikovaná politicko-ekonomická teze, na druhé straně kastrování zmatených dětí, rozvrat vztahů, likvidace vzdělanosti, blázni přilepení k asfaltu, psychika celých generací zničená pocitem rasové viny… Proč je víc destruktivní to první?

Protože to druhé je příliš nestabilní. Celý ten vějíř pseudonáboženských přesvědčení a ideologií, který často nazýváme progresivismem nebo neomarxismem (nejspíš neoprávněně) funguje – mimo jiné – jako nástroj odlišení vznešené třídy od prostých pracujících. Z toho ta nestabilita přímo vyplývá. Snažíte se prosadit určitou ideologii, vnucujete ji celé společnosti a zároveň jste závislý na tom, že ji nižší vrstvy odmítnou. Pokud se ji podaří nižším vrstvám vnutit, přestane hrát odlišovací roli. Potřebujete tedy něco radikálnějšího. Jenže brzy to nižší třídy okopírují. Možná to neprokape úplně celou společností, ale místo horních pěti procent bude to přesvědčení sdílet horních 30%. Přestane to tudíž být odlišovacím znakem vznešených.

Radikální feminismus je tak za chvíli překryt právy mužů cítících se ženami a ta jsou za chvíli překryta právy těch, kdo se cítí být koťátky a dinosaury. Občas nějací staromilci u ústavního soudu mohou postup zpomalit, ale zastavit se to nedá. Každých pár let přichází noví aktivisté, kteří potřebují nová témata, a vznešené vrstvy to vítají. Za dalších pár desítek let se tomu budou lidé smát, jakkoliv to má pro některé naše současníky tragické důsledky. Totéž platí o bláznivých zelených ideologiích.

Představa, že je morálně správné a prakticky prospěšné, aby bankéři vládli, ta ovšem nikoho neodlišuje. Setkáte se s ní napříč společenskými vrstvami a je dlouhodobě stabilní.