Marie Kovalová: Zářijová výročí
Ohlédnutí do historie – některá kulatá výročí k září 2025
– 1325 – září nebylo asi ničím vyjímečné, nejsou o něm záznamy.
– 1425 – září bylo teplé a suché.
– 1525 – září bylo teplé s bouřkami a objevovaly se i kroupy.
– 1625 – září bylo teplotně nad normálem.
– 1725 – září bylo teplotně i vláhově vyrovnané.
Od roku 1752 byla měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu, do roku 1775 ale jsou data neúplná:
– 1775 – v září bylo průměrně 17,1 °C.
– 1825 – září mělo průměrně 16,8 °C.
– 1875 – v září se proti srpnu výrazně ochladilo na průměrně 14,5 °C.
– 1925 – v září bylo chladno, průměrně 12,8 °C.
– 1975 – září bylo teplé, průměrně 18,4 °C.
– 2000 – v září bylo průměrně 15,6 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003, platí tedy hlavně pro českou kotlinu.)
– 1. 9. 1715 zemřel francouzský král Ludvík XIV. Bylo mu bez čtyř dnů 77 let, králem byl 72 let, stal se jím jako sotva čtyřletý. Říkalo se mu „Král slunce“, protože slunce měl jako svůj symbol. Připisuje se mu výrok „Stát jsem já“, vyjadřující absolutní panovnickou moc.
– 1. 9. 1975 zemřel 96letý František Josef Kinský, šlechtic, voják, absolvent vojenské akademie ve Vídni. Roku 1908 se oženil s Marií Pavlínou, hraběnkou Bellegarde, spolu měli dceru a 4 syny. Kinští patří k nejrozvětvenějším a dlouhou dobu také patřili k nejvýznamnějším českým aristokratickým rodům. Původně se jmenovali Wchynští nebo se psalo také Chynští. Od třicetileté války se začalo užívat jména ve tvaru Kinský nebo Kinski. Kořeny rodu leží v severních Čechách ve vesnici Vchynice u Lovosic na počátku 13. století. Rodina Kinských se během staletí neustále větvila, příslušníci jedné větve nechali stopu i u nás – v letech 1715-1725 vlastnili prčické panství. Roku 1938 před „Mnichovem“ byl František Josef Kinský mluvčím delegace české šlechty, která prezidentu Benešovi předala Prohlášení příslušníků starých českých rodů vyjadřujících obavu o celistvost republiky. V roce 1943 F. J. Kinského zatklo gestapo, věznilo ho v Praze a pak také u polského Štětína, ale válku naštěstí přežil. Po válce se vrátil do Kostelce nad Orlicí, kde podporoval kulturní život. Po únoru 1948 byl veškerý majetek rodu zestátněn, ze zámku se museli Kinští vystěhovat. Bydlení si rodina našla na místní faře, kde pak Kinský žil i po smrti své manželky (†1953) až do svojí smrti. V Čechách zůstalo po únorových událostech s rodiči jen jediné z pěti dětí, syn Josef (1913-2011).
– 1. 9. 1985 Američan Robert Ballard objevil vrak Titaniku. První snahy o nalezení vraku a jeho vyzvednutí se objevily už krátce po potopení lodi (15. dubna 1912). Hloubka v dané oblasti se ale pohybuje okolo čtyř kilometrů, takže tyto plány nebyly vzhledem k tehdejší technice realizovatelné. První vážný pokus o nalezení vraku Titaniku podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980, neuspěl však, ani v žádném ze dvou svých dalších pokusů. Robert Ballard (*1942) je geolog a oceánograf pracující pro oceánografický institut Woods Hole v Massachusetts. Kromě toho je záložním důstojníkem amerického námořnictva. Poté co vynalezl novou technologii průzkumu mořského dna ve velkých hloubkách, zeptal se, zda by mu námořnictvo poskytlo prostředky k pátrání po vraku Titaniku. Odpověď byla, že ano, pokud najde vraky dvou vojenských ponorek s nukleárním pohonem, které se ztratily v letech 1963 a 1968. Dostal loď s posádkou a peníze, ale také vymezený čas. Operace byla přísně tajná. Ballard vraky obou ponorek opravdu včas našel, do konce termínu mu zbývaly dva týdny. Čtyři dny před koncem termínu trosky Titaniku opravdu nalezl. Po rozlomení trupu se každá část lodi potápěla odlišně. Přední, větší část poměrně měkce dosedla na dno celá, ta zadní klesala rychle a přitom byla roztrhána na kusy. Na tiskové konferenci potom, uspořádané v režii National Geographic ve Washingtonu, Ballard prohlásil, že testoval novou technologii a podle požadavků námořnictva neprozradil, že cílem akce nebyl Titanic, ale vraky jaderných ponorek, které zmizely a nikdo nevěděl přesně kde a proč. K Titaniku v následujících desetiletích plula řada výprav, které buď jen fotily trosky lodi, ale jiné i vyzvedaly sběratelsky zajímavé předměty. Hned roku 1987 francouzská výprava vyzvedla několik set předmětů, což se setkalo se zásadním nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti a stále žijících několika účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titaniku dostalo oficiálního prohlášení za hrob těch 1517 obětí. K tomu ale nedošlo, neboť trosky lodi leží v mezinárodních vodách. Nicméně – jediným oficiálním držitelem práv na vyzvedávání artefaktů z Titaniku je společnost RMS Titanic, INC, jejíž pracovníci se k vraku potápějí a zkoumají, jak se vrak mění. Kongres USA v roce 1987 schválil zákon, který na území USA zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titaniku.
– 1. 9. 2005 zemřel v 71 letech Richard Honzovič, hlasatel s neopakovatelným hlasem. Svoji kariéru zahájil v roce 1952, tzn. ve svých 18 letech, v Československém rozhlase. V 60. letech působil i jako hlasatel zpráv ČT. Pro své postoje během srpnové okupace v roce 1968 byl z Československé televize propuštěn a do roku 1989 byl slyšet jeho hlas ze sdělovacích prostředků jen anonymně. Po listopadu 1989 se krátce vrátil na obrazovku a také namluvil spoustu komentářů k zahraničním i domácím dokumentárním seriálům.
– 1. 9. 2015 zemřel 94letý Jiří Louda, významný heraldik, „král erbů”, kutnohorský rodák, autor českého státního znaku, prezidentské standarty a stovek dalších různých znaků, jak městských, tak osobních. Po maturitě se přihlásil na ČVUT, kde ho zastihl povolávací rozkaz během mobilizace (1938). Z armády byl propuštěn již roku 1939 a odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Po pádu Francie se dostal do Anglie, kde se dal k parašutistům. V Anglii se seznámil s teorií heraldiky a nechal se ovlivnit postupy britské heraldiky. Po válce se vrátil do vlasti a byl za svoje zásluhy mj. vyznamenán v roce 1946 Československým válečným křížem. V únoru 1948 byl poslán na dovolenou a brzo pak z armády propuštěn v hodnosti kapitána. Krátce na to byl bez soudu uvězněn na Mírově (ani nebyl degradován). Po propuštění v roce 1950 pracoval u lesního úřadu. Roku 1953 dostal práci v Olomouci ve vědecké knihovně, kde zůstal do roku 1976. Rehabilitován byl už v roce 1968 a povýšen do hodnosti majora. Přes řadu nejprestižnějších světových ocenění v oboru heraldiky zůstal Louda skromným umělcem, účtujícím si za své práce směšné honoráře.
– 2. 9. 1415 přes čtyři stovky představitelů české a moravské šlechty v Praze podepsalo latinsky psaný Stížný list odsuzující upálení mistra Jana Husa, který byl odeslán do Kostnice na církevní koncil. Dokument je zároveň prvním nejúplnějším seznamem českých a moravských šlechtických rodů. V listu je též „dotaz” na osud Jeronýma Pražského, který jako Husův stoupenec, byl od května 1415 v Kostnici vězněn (v květnu 1416 byl upálen). Z osmi exemplářů této písemnosti se zachovala jediná. Je v knihovně v Edinburgu, kam se údajně dostala v 17. století (není uvedeno jak). Do Čech se zřejmě nevrátí, je zde jen její faksimile, uložené v Národním archivu v Praze.
– 2. 9. 1945 – konec druhé světové války: zástupci Japonska, vedeni ministrem zahraničí Mamoru Shigemitsu, podepsali kapitulační listinu, čímž formálně stvrdili bezpodmínečnou kapitulaci japonských ozbrojených sil a akceptovali spojenecké podmínky napsané v Postupimské deklaraci. Za Spojence dokument podepsali představitelé USA (generál MacArthur a admirál Nimitz), Velké Británie (admirál Fraser), Číny (generál Hsu Yung-Chang), SSSR (generálporučík Děrevjanko), Austrálie (generál Blamey), Kanady (plukovník Cosgrave), Nového Zélandu (maršál Isitt), Francie (generál deHautecloque) a Holandska (viceadmirál Helfrich). Ceremoniál, který byl zahájen projevem amerického generála MacArthura, probíhal na palubě americké bitevní lodi Missouri zakotvené v zálivu u Tokia. Tím oficiálně skončila druhá světová válka. Japonská vojska ale např. v Singapuru kapitulovala teprve 12. září 1945 a poslední japonští bojovníci zůstali v odlehlých místech dalších 20 i více let(!). Už 28. srpna 1945 byla zahájena okupace Japonska Američany. Generál Douglas MacArthur (1880-1964) měl za úkol demokratizovat Japonsko s tím, že ale císařstvím zůstane. Několikrát žádal japonské byrokraty o návrh nové ústavy, ti ale pokaždé předložili návrh prakticky totožný s ústavou z období Meidži. Nakonec novou ústavu pro Japonsko vypracoval MacArthurův štáb a ta byla přijata v listopadu 1946. Na 28 vysoce postavených Japonců byl vydán zatykač pro válečné zločiny. Mezi nimi i na císaře Hirohita. Byla ale vyvinuta velká snaha (i od Američanů) nevinit Hirohita za válku a udržet ho na postu císaře s odůvodněním, že tak bude v zemi větší klid. Hirohito nebyl tedy za válečné zločiny souzen, přestože o to mnoho japonských a zahraničních politických vůdců usilovalo. Aspoň jeho abdikaci prosazovali i někteří členové císařské rodiny. Několik obviněných spáchalo sebevraždu. Ministerský předseda generál Hideki Tódžó (1884-1948) se střelil do hrudi, ale podařilo se ho udržet na živu pro soudní proces a on pak na sebe převzal veškerou odpovědnost za válku, byl odsouzen a oběšen. Mimo vojenských a politických vůdců Japonska bylo obžalováno na 300 tisíc dalších Japonců, kteří byli souzeni u lokálních soudů. Císař Hirohito (1901-1989) promluvil v rozhlase podruhé 1. ledna 1946, popřel svůj božský původ a byl pak zbaven všech pravomocí spojených s vládou. Od té doby je císař pouhým symbolem Japonska.
– 2. 9. 1945 vyhlásil Vietnam nezávislost na Francii, která se snažila po druhé světové válce (poté, co byli ze země vyhnáni japonští okupanti) znovu se chopit koloniální vlády nad Vietnamem. Levicové hnutí Viet Minh, vedené komunistou Ho Či Minem (1890-1969), se proti snahám Francie rezolutně postavilo a tak ve Vietnamu vzplanuly vleklé boje. Začaly partyzánskými akcemi Vietnamců proti Francouzům a brzy přešly v konvenční válku. Armáda Vietnamců, vedená výborným stratégem generálem Vo Nguyen Giapem (1911-2013) na jaře 1954 v bitvě u Dien Bien Phu Francouze definitivně porazila. Pak byl Vietnam rozdělen na dvě části – Severní Vietnam, podporovaný Sovětským svazem a Čínou, a Jižní Vietnam, za nímž stály USA, které od roku 1964 začaly proti komunistům ve Vietnamu krutě bojovat a ničit zemi i chemickými zbraněmi. Boje ve Vietnamu ztichly v dubnu 1975 po vítězství Viet Minhu (později Vietkongu) v Saigonu a další rok se Vietnam sjednotil v jednotný socialistický stát.
– 2. 9. 1995 zemřel 75letý Václav Neumann, významný český dirigent, dlouholetý šéfdirigent České filharmonie, jehož doménou byla hudba 20. století. Proslavil se zejména interpretací symfonického díla Bohuslava Martinů. Nahrál též kompletní symfonické dílo Gustava Mahlera. Často byl zván do zahraničí.
– 4. 9. 1965 zemřel 90letý Albert Schweitzer, rodák z Alsaska, o které mívali spory (a stále je skrytě mají) Němci s Francouzi. Původně byl protestantský teolog, pak hlavně lékař, misionář, obdivuhodný člověk, který celý život usilovně pracoval pro dobro ostatních. Roku 1952 dostal Nobelovu cenu míru. V roce 1913 odjel do Afriky léčit hlavně ty nejchudší. V pralesní misijní stanici Lambaréné (dnes Gabon) vybudoval ze svých prostředků nemocnici, kterou s přestávkami vedl až do své smrti. Nejdelší přestávka byla během první světové války, kdy byli společně s manželkou, anestezioložkou Helenou, jakožto Němci internováni a pak žili do roku 1924 v Evropě. Po návratu do Lambaréné našli nemocnici zničenou. Schweitzera to neodradilo, začal ji budovat znovu a velkoryseji, ale měl starostí s financováním, sháněl dary, psal, přednášel a koncertoval (hrál na varhany). Schweitzer navštívil několikrát i Československo, do češtiny byla mj. přeložena jeho zajímavá kniha Lidé v pralese, ve které popisuje svoje působení v Lambaréné a život tamních lidí.
– 5. 9. 1905 ve Zlíně zemřel 61letý Antonín Baťa starší, zakladatel obuvnické dynastie Baťů. Byl nejmladší z osmi dětí v ševcovské rodině ve Zlíně. Už od malička projevoval podnikavost, silnou vůli a výřečnost. Po vyučení se Antonín vydal na zkušenou do řady moravských a rakouských měst. Po návratu založil ve Zlíně živnost, kromě výroby bot, měl také sušárnu na ovoce a výrobnu sodovky. Prvně se oženil, s o tři roky starší vdovou Annou, s níž měl tři děti; sňatkem s ní získal poměrně velkou a dobře vedenou obuvnickou dílnu, kterou sloučil se svojí. Poté, co Anna zemřela (1886), se s dětmi přestěhoval do Uherského Hradiště, které bylo hospodářským střediskem celého kraje. Tam se seznámil a oženil s o mnoho let mladší Ludmilou, s kterou měl 5 dětí. Synové z prvního manželství – Antonín (1874-1908) a Tomáš (1876-1932) – kteří nejprve s otcem pracovali, se chtěli osamostatnit, proto v roce 1894 odešli do Zlína a založili tam spolu se sestrou Annou (1872-1936) obuvnickou firmu. Otec Antonín zůstal sice v Uherském Hradišti, ale synům a dceři pomáhal překonat první potíže s jejich podnikáním ve Zlíně. Syn z druhého manželství Jan Antonín (1898-1965) odešel do Zlína k nevlastním sourozencům a vyučil se v jejich podniku. Když dospěl, stal se blízkým spolupracovníkem bratra Tomáše a po jeho smrti (1932), podle jeho závěti, převzal rozsáhlé baťovské impérium.
– 5. 9. 1985 zemřela na rakovinu 73letá Jiřina Štěpničková, divadelní a filmová herečka, která za pokus o opuštění republiky byla v letech 1952 až 1960 ve vězení. Její syn, Jiří Štěpnička (*1947), je také herec.
– 6. 9. 1915 – první světová válka: na straně centrálních mocností vstoupilo do války Bulharsko proti státům Dohody. Tento den, na schůzce se zástupci Německa (v čele s generálem von Falkenhaynem) a Rakousko-Uherska (ty vedl generál von Hötzendorf), podepsal i zástupce Bulharska (plukovník Gančev) dohodu, že společně zničí Srbsko. Přes tuhý odpor srbských vojáků do konce listopadu 1915 pak centrální mocnosti obsadily celé Srbsko.
– 7. 9. 1985 zemřel 86letý Josef Věromír Pleva, původně vyučený knihař, učitel a spisovatel. V 18 letech (1917) byl poslán do válečné vřavy na italskou frontu, odkud dezertoval, byl chycen a eskortován zpět. Měl štěstí a válku přežil. Pak dělal knihaře v Novém Městě na Moravě a během roku složil všechny zkoušky, aby mohl studovat na učitelském ústavu (v Čáslavi). Jako učitel často střídal školy po celé Vysočině, což mu umožnilo důkladně poznat venkovský život. Jeho levicová orientace jej přivedla v roce 1927 do KSČ a téhož roku založil skupinu dělnických autorů, která byla zaměřená proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu. Do literatury vstoupil roku 1931 knihou Malý Bobeš, která byla i zfilmována a následovaly další knihy. Mnoha vydání se dočkalo jeho převyprávění Robinsona Crusoa. Adaptoval také lidové pohádky. Svůj život bilancoval v knihách Dávno tomu a Přátelé. Přestal učit pro těžkou vadu sluchu. O Plevovi se málo ví, že v 50. letech orodoval na nejvyšších místech za nespravedlivě vězněné katolické spisovatele. Normalizaci prožil v ústraní.
– 8. 9. 1915 zemřel 66letý František Adolf Šubert, novinář, dramatik a divadelní historik, první ředitel Národního divadla v Praze; byl jím 17 let (do roku 1900).
– 8. 9. 1995 náhle zemřel 66letý František Nepil, spisovatel a scenárista, jeden z našich nejlepších vypravěčů, jehož příběhy a vyprávění mají co říci i dnes. Roku 1969 nastoupil do Čs. rozhlasu, do redakce vysílání pro děti a mládež. Dlouhá léta působil jako autor a osobitý vypravěč minifejetonů. Je také autorem řady scénářů televizních pohádek. K nejznámějším a nejoblíbenějším pořadům Františka Nepila patřily jeho rozhlasové fejetony „Dobré a ještě lepší jitro“. Dovedl psát a vyprávět o všedních věcech tak úžasně nevšedně. Vedle jeho „Dobrých jiter“ je ceněn jeho humorný román o rodině Pražáků, Jak se dělá chalupa (1968) nebo Střevíce z lýčí (1982).
– 9. 9. 1285 zemřela na TBC asi 40letá Kunhuta Uherská, vnučka uherského krále Bély IV., česká královna, druhá manželka Přemysla Otakara II., s nímž měla údajně šest dětí, z nichž Václav (1271-1305) se stal českým králem Václavem II. O Kunhutě se daleko za hranicemi mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě. Asi dva roky po Přemyslově smrti (†1278) se Kunhuta sblížila s Vítkovcem Závišem z Falkenštejna a měla s ním syna Jana (1282-kolem 1338), který se stal komturem Řádu německých rytířů.
– 9. 9. 1925 v Praze, v rodině kabaretiéra Jiřího Červeného (1887-1962) se narodila Soňa Červená, operní pěvkyně a herečka. Od roku 1958 byla členkou Berlínské státní opery a v roce 1962, před rozdělením Berlína zdí, utekla do Západního Německa. Hostovala pak na mnoha světových operních scénách. Po listopadu 1989 se hned vrátila do vlasti a vystupovala zde prakticky až do smrti 7. května 2023.
– 9. 9. 1985 zemřela 78letá Elena Hálková, herečka, dcera lékaře Ivana Hálka (1872-1945) a vnučka básníka Vítězslava Hálka (1835-1874). Narodila se v Žilině, kde její otec zrovna působil, tady také začala hrát s ochotníky, v Bratislavě pak studovala gymnázium. Hereckou průpravou získala na konzervatoři v Brně, absolvovala ji v roce 1929. Její první profesionální angažmá bylo ve Slovenském ND v Bratislavě. Hrála tam však jen jednu sezónu a pak odešla do Prahy, v letech 1930-1935 byla členkou souboru divadla na Vinohradech. V roce 1935 pak získala angažmá v Národním divadle, kde hrála do roku 1940. Jevištní práce Eleny Hálkové se zpočátku nesla ve znamení dívčích typů z českého venkova (např. Lucerna, Strakonický dudák). Po válce se Elena vrátila na jeviště Národního divadla jako stálá členka činohry. Od rolí energických dívek přešla postupně k postavám žen středního věku, které hrála převážně v komediálním repertoáru. Vážné onemocnění ji donutilo v roce 1951 zcela opustit jevištní práci, vrátila se v roce 1955, tentokrát na scénu Divadla satiry (1955-1957), následně pak působila v Divadle ABC (1957-1962). Posledně, do roku 1972, působila v Městských divadlech pražských. Hálková byla krátce provdaná za herce Zdeňka Štěpánka (1894-1968), měli spolu dceru Janu Štěpánkovou (1934-2018), také herečku.
– 10. 9. 1845 zemřel Jan Perner, skvělý projektant a stavitel železnic, vrchní inženýr rakouských státních drah. Dožil se pouze 30 let. 9. 9. 1845 se vracel vlakem z Moravy a po projetí tunelem v Chocni sestoupil na poslední schod vagónu a chtěl se podívat zpět po trati. Asi se moc vyklonil a narazil na návěstní sloupek. Přesto s vážným zraněním hlavy a paže pokračoval do Pardubic, kde vystoupil, ale po několika krocích se zhroutil. Byl odvezen domů k rodičům k Čáslavi, kde druhý den zemřel.- 10. 9. 1945 v Praze zemřel 84letý Josef Jan Frič, syn básníka a revolucionáře Josefa Václava Friče (1829-1890), průmyslník, přírodovědec, astronom, zakladatel hvězdárny u Ondřejova. Roku 1883 spolu s o dva roky mladším bratrem Janem Ludvíkem (*1863) založili dílnu na přesnou mechaniku, kde vyráběli velmi kvalitní optické přístroje a chtěli si postavit hvězdárnu. Tu ale Josef Jan musel budovat sám, neboť bratr předčasně zemřel (†1897). Josef Jan vybral místo na vrchu Manda u Ondřejova a přejmenoval jej na Žalov, jako vzpomínku na bratra. Se stavbou začal v roce 1905 a už 1. května 1906 zde uskutečnil první pozorování. Při desátém výročí vzniku Československa, 28. října 1928, daroval hvězdárnu státu. Observatoř byla nejprve spravována Univerzitou Karlovou a po vzniku Československé akademie věd v roce 1953 ji akademie převzala.
– 10. 9. 1945 zemřel 65letý Josef Gočár, jeden z našich nejvýznamnějších architektů první poloviny 20. století. Jeho dílo je výtvarně citlivé a funkčně dokonalé. První část jeho tvorby lze zařadit k dynamickému českému kubismu. Druhá část je osobitým projevem moderny – výtvarně pojatého funkcionalismu. Většinu svých prací realizoval v Praze a pak ještě v Hradci Králové, který se stal díky Gočárovi, vedle Zlína, vzorem moderního města. Gočárova rozsáhlá a mnohotvárná činnost, od urbanismu a projektování budov až k návrhům nábytku a pomníků, prokazuje jeho všestranné výtvarné nadání. Z jeho děl si připomeňme např. pražský dům U Černé Matky Boží nebo pražskou Legiobanku.
– 11. 9.1965 zemřel v 55 letech Svetozar Nevole, vídeňský rodák, jeden z nejtalentovanějších českých psychiatrů, originální experimentátor s mimořádně širokým rozhledem a škálou zájmů. Za protektorátu se angažoval v odboji, za květnového pražského povstání působil jako lékař a také parlamentář. Po válce se zapojil do budování české psychiatrie. Jeho vědecké aktivity v oblasti teoretické psychiatrie byly však po komunistickém převratu roku 1948 omezeny až zastaveny. V říjnu 1951 byl dokonce uvězněn a odsouzen na 2,5 roku za pomoc příteli J. Kostohryzovi, stíhanému pro velezradu. Dr. Nevole byl amnestován a propuštěn v roce 1953, ale nesměl pracovat na vedoucích místech. Zaměstnal ho tehdejší ředitel Psychiatrické léčebny v Dobřanech MUDr. Rubeš zprvu jen jako laboranta, brzo jako primáře. Roku 1961 Nevole odešel do Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze. Omezování v práci, špatné kádrové posudky, pocity stagnace a celkově ztráta životní perspektivy dohnaly nakonec doktora Nevoleho k sebevraždě.
– 12. 9. 1995 zemřel po srdečním selhání 61letý Jeremy Brett, britský herec a zpěvák, vlastním jménem Peter Jeremy William Huggins, světově proslavený filmovou rolí Sherlocka Holmese v letech 1984-1994.
– 15. 9. 1975 v Moskvě zemřel ve věku 80 let Pavel Osipovič Suchoj, sovětský letecký konstruktér. Za svůj život navrhl více než 50 letadlových konstrukcí, z toho asi 30 se dostalo do výroby. Krátce po Suchojově smrti byla jeho jménem pojmenována jeho konstrukční skupina. K jejím nejuznávanějším produktům patřil Su-27 z roku 1977, stíhací letoun dlouhého doletu ceněný pro svou univerzálnost, kterou potvrdil světovými rekordy v nadmořské výšce a vzletové rychlosti. Suchojovi vývojáři stále soupeří s vývojáři MIG, ale zatím se jim nepodařilo sesadit MIG z trůnu ruské „jedničky“.
– 16. 9. 1925 v Petrohradě zemřel po prochladnutí během letu v balonu 37letý Alexandr Alexandrovič Fridman, nadějný ruský (matka byla Češka, učitelka na petrohradské konzervatoři) fyzik, matematik a meteorolog, jeden z tvůrců teorie rozpínání vesmíru. Velký vliv na něj měla Einsteinova obecná teorie relativity, byl jedním z jejích prvních nadšených propagátorů.
– 17. 9. 1825 po mozkové mrtvici ve Vídni zemřel v 61 letech Josef Karel hrabě z Ditrichštejna, první guvernér Rakouské národní banky a mj. člen české vlastenecko-hospodářské společnosti.
– 18. 9. 1685 byl v Mohelnici upálen 63letý Kryštof Alois Lautner, šumperský děkan, oblíbený kněz, jedna z obětí honů na čarodějnice na Šumpersku, jejichž hlavním „organizátorem“ byl inkvizitor Jindřich Boblig (1612-1698). Lautner byl pět let předtím vězněn a mučením nakonec donucen k přiznání, že se účastnil sabatů s čarodějnicemi. Na severní Moravě ještě pak dalších deset let pokračovaly čarodějnické procesy, v nichž se Bobligovi podařilo popravit přes stovku nevinných lidí (a získat jejich majetek).
– 19. 9. 1935 zemřel dva dny po svých 68. narozeninách Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, ruský a sovětský vědec, středoškolský učitel matematiky, ale především významný průkopník raketových letů a spoluzakladatel soudobé kosmonautiky. Jeho otec se hlásil k polské národnosti, proto si ho Poláci někdy přisvojují, matka byla vzdělaná Ruska s tatarskými kořeny. V dětství po těžké spále téměř ohluchnul, což mu znemožnilo navštěvovat školu a proto se učil soukromě. Matka brzy poznala synovo nadání a i přes jeho zjevný handicap ho v šestnácti letech poslala do Moskvy, aby studoval fyziku, matematiku a techniku. Tam za tři roky složil učitelské zkoušky a od roku 1880 začal vyučovat aritmetiku a geometrii na střední škole v Bobrovsku. Přitom si ve svém domě zřídil laboratoř a začal provádět pokusy související s lety balónů a vzducholodí. Tehdy vznikly jeho první vědecké práce. Roku 1892 byl přeložen do Kalugy (asi 200 km jz. od Moskvy). Toto provinční město se mu stalo domovem až do jeho smrti a tam také vznikla jeho přelomová díla, která položila základy kosmonautice. Na základě svých prací byl přijat za člena Petrohradské fyzikálně–chemické společnosti. V roce 1903 vydal práci Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji, která je základem teorie raket. Vytvořil také teoretické modely kapalinového motoru, popsal pohyb raket, rozpracoval teorii vícestupňových raket, provedl fyzikální rozbor první části letu a jeho působení na lidský organismus. Po bolševickém převratu, v roce 1919, byl Ciolkovskij bez důvodu zatčen a dva týdny vězněn. Na příkaz údajně samotného Lenina byl propuštěn a byla mu přiznána doživotní penze, díky níž mohl dál provádět své výzkumy bez finančních starostí. Vydal se i na pole fantazie a popsal jak by vypadaly lety k jiným planetám, jejich kolonizaci i mimozemské civilizace. Poslední vůlí odkázal všechny své práce sovětské zemi. Je neuvěřitelné, kolik jeho idejí a nápadů našlo cestu do reality. Mnohé nápady, které jsou mu připisovány, vznikly sice dlouho předtím, ale Ciolkovskij je dokázal empiricky zpracovat. Nezajímal se ale pouze o technické problémy, publikoval např. knihu Kořeny a podstata hudby, dílo, které je neobvyklé zvlášť tím, že je napsal téměř neslyšící člověk! Ciolkovskij se ke konci života pustil také do filozofických „vod” a když rozvíjel své fantazie o vesmíru, plném inteligentních civilizací, vyslovil také pochybnost zda vůbec nějaké jsou. Pochybnost, která později důrazně zazněla od Enrico Fermiho (1901-1954) – Fermiho paradox: „Kde jsou ale všichni?” Na Ciolkovského práce se odvolávají největší osobnosti světové kosmonautiky.
– 19. 9. 2015 byl v Praze s problémy a jen do zkušebního provozu otevřen tunelový komplex Blanka. Jeho stavba byla zahájena v roce 2007, dokončen měl být v roce 2011. Zkolaudován byl až v říjnu 2019.
– 20. 9. 1875 zemřel v pouhých 42 letech Gustav Pfleger Moravský, původně úředník ve spořitelně, prozaik, básník a dramatik, spolužák Jana Nerudy. Vysokoškolská studia přerušil pro onemocnění tuberkulózou. Krátce byl dramaturgem Prozatímního divadla. I když jeho dílo působí dnes až naivně, jeho zásluhou je, že jako první autor si začal všímat nových sociálních problémů, popsal prostředí dělníků a vznikající buržoasie. Jeho román „Z malého světa“ je průkopnickým dílem u nás, zobrazujícím dělnické prostředí.
– 20. 9. 2005 zemřel v USA 90letý Matest Mendělejevič Agrest, sovětský matematik, fyzik a astronom, známý hlavně svojí hypotézou z roku 1959, že na Zemi v minulosti přistávali mimozemšťané a podstatně ovlivnili vývoj lidstva. Agrest argumentoval záznamy v bibli, v starozákonních apokryfech a také v indických védách. Věřil, že památkou na proudy žhavých plynů z trysek kosmických lodí jsou tektity a zesklovatělé plochy písku na pouštích. Tunguzskou událost považoval za explozi kosmické lodi mimozemšťanů. Předběhl a možná inspiroval Dänikena, a další zastánce podobných teorií. Do USA Agrest odjel v roce 1992.
– 20. 9. 2005 zemřel ve Vídni 96letý Simon Wiesenthal, Žid, povoláním architekt, publicista, spisovatel. Známý je však jako „lovec hitlerovců“ a zakladatel dokumentačního Židovského centra ve Vídni, neboť velkou část svého života zasvětil pátrání po zločincích. Narodil se v Haliči, která v té době patřila do rakousko-uherské monarchie. Architekturu Wiesenthal studoval v Praze a na toto období svého života vzpomínal jako na jedno z nejhezčích. Roku 1932 studia dokončil a odjel na dvouletou praxi do Sovětského svazu. Roku 1936 se oženil s Cylou, bývalou spolužačkou z gymnázia a usadili se ve Lvově, kde si Wiesenthal otevřel projekční kancelář. Spokojený život jim netrval dlouho. Snad jen zázrakem přežili on i jeho žena do května 1945. Simon se ale nevrátil ke své profesi, měl nový životní cíl: chtěl nejen uchovat vzpomínku na utrpení svého národa, chtěl také odhalit viníky a chtěl, aby byli za své činy potrestáni. Měl pro to všechny předpoklady, neboť během čtyř let věznění prošel 12 koncentračními tábory a osobně poznal jejich personál. Měl výbornou paměť na tváře, jména i události, vzácný postřeh, výjimečný organizační talent a byl důsledný a systematický. Začal vlastními vzpomínkami a sestavil seznam osob, proti nimž sám mohl svědčit a k nim pak přidával po prověření informace od dalších lidí. Měl velkou odvahu, nedělal ústupky, postavil se i proti své nové vlasti, Rakousku. Vybral si ho po válce prý právě proto, aby Rakušanům a celému světu připomínal jejich podíl na holocaustu. Faktem je, že dost velitelů vyhlazovacích táborů mělo rakouskou národnost. Wiesentahl byl nařčen, že poškozuje pověst Rakouska, zvlášť když otevřel případ rakouského prezidenta Kurta Waldheima (1918-2007), který pak byl obviněn za svou válečnou minulost – sloužil na Balkáně u jednotky, která měla na svědomí mnoho lidských životů. Wiesenthal sice věřil, že se Waldheim na vraždách nepodílel, ale musel o nich vědět…
– 21. 9. 1995 zemřel v 75 letech Mojmír Smékal, olomoucký rodák, muzikant (hrál hlavně na dechové nástroje) a skladatel. Psal jednak taneční hudbu nebo písničky pro děti, ale složil také řadu skladeb, které jsou doprovodem rozhlasových inscenací.
– 22. 9. 1575 v pražské katedrále sv. Víta byl korunován českým králem 23letý Rudolf II. Habsburský. V září 1572 byl v Prešpurku (Bratislavě) korunován králem uherským a v listopadu 1575 v Řezně římským císařem. Díky němu Prahu čekala léta nebývalého rozkvětu, protože ji miloval a usadil se zde. Praha měla tehdy kolem 65 tisíc obyvatel a byla po Cařihradu a Římu třetím největším městem Evropy.
– 24. 9. 1735 v Kutné Hoře zemřel 67letý Petr Brandl, pražský rodák, jeden z největších malířů českého baroka. Maloval převážně náboženská témata, ale významně je v jeho práci zastoupena i portrétní tvorba, nevyhýbal se ani všedním motivům. Vedle klášterů byla jeho zákazníky řada šlechtických rodů, např. Lobkovicové, Černínové, hrabě Špork a další. Na vrcholku své kariéry dostával Brandl za obrazy tolik peněz, že si mohl koupit měšťanský dům a ještě by mu zbylo. Peníze ale prohýřil a často měl i dluhy. Brandl byl totiž nespoutaným živlem, po čtrnácti letech opustil manželku a tři děti a do konce života se šikovně vyhýbal placení alimentů. Také neplatil malířskému cechu, což byla jeho povinnost. Měl rád dobré pití a vysedával po hospodách. Spekulace s podíly v zlatých dolech v Jílovém mu nevyšly, ztratil tím spoustu peněz a schovával se před věřiteli.
– 24. 9. 1945 zemřel 62letý Johanes Wilhelm Geiger, německý fyzik, který spolu se svým doktorandem Walthrem Müllerem sestrojil v roce 1928 přístroj k měření radioaktivity, nazvaný podle nich Geiger-Müllerův počítač. Od roku 1936 byl ředitelem fyzikálního ústavu v Berlíně. Účastnil se i Německého programu vývoje atomové bomby. Již od roku 1942 se ale kvůli těžkému revmatickému onemocnění stáhl ze svých vědeckých pozic.
– 25. 9. 1995 zemřel 74letý Gustav Brom, hudebník, kapelník, klarinetista, saxofonista a zpěvák. Původně měl příjmení Frkal, na Broma se přejmenoval těsně po válce. První swingový soubor založil v Brně již roku 1940. Jeho orchestr byl v roce 1974 v oficiálním žebříčku nejlepších světových kapel na sedmém místě. Gustav Brom svými typickými úspornými gesty řídil orchestr 53 let a byl tak v Evropě nejdéle působící dirigent u jednoho souboru. Pod jeho vedením soubor absolvoval více než 250 zahraničních zájezdů.
– 27. 9. 1905 vyšel v německém časopise Annalen der Physik článek 26letého Alberta Einsteina o závislosti mezi energií a hmotností vyjádřený prostou rovnicí E=mc2. Ta se po čase stala slavnou a tím i Albert Einstein.
– 28. 9. 935 ve Staré Boleslavi byl podle církevních legend zavražděn Přemyslovec kníže Václav. Až do půlky dvacátého století byl uváděn rok Václavovy smrti většinou 929, který dnes už zastává málokdo. Vraždu údajně zosnoval mladší Václavův bratr Boleslav (asi kolem 920-972). Už v 10. století byl vytvořen obraz Václava jako mučedníka a světce a od druhé poloviny 11. století byl svatováclavský kult klíčovou složkou státní ideologie. Václav je jediný český světec, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve. Svatého Václava uctívali Přemyslovci a Lucemburkové, zvlášť Karel IV. Husité se sice dovolávali Václavovy pomoci, ale jeho chrámy ničili jako jiné katolické církevní stavby. Habsburkové měli Václava ve velké úctě, o níž pak téměř přišel během třicetileté války. Po ní byl sv. Václav opět ctěn, třebaže nedosahoval takového věhlasu jako sv. Jan Nepomucký, prosazovaný katolickou církví. Obrozenci sice později (1894-1924) nechali postavit sv. Václavovi v Praze honosný pomník, ale husité byli pro ně lepším vzorem než světec, který údajně spolupracoval s Němci. Dost vlažně se hlásili ke svatováclavské tradici představitelé nové republiky, mnohem bližší jim byl mistr Jan Hus s jeho myšlenkami, než postava světce z přítmí věků. Československá republika přesto v roce 1925 vyhlásila 28. září svátkem českého patrona sv. Václava a v roce 1929 uspořádala velkolepé oslavy svatováclavského milénia. Tehdy se totiž většina historiků přikláněla k roku 929 jako datu Václavovy smrti, protože v legendách je uváděn jen tento rok. Jenže rokem 929 se ty legendy zcela znevěrohodní! Proto se i církev přiklonila k roku 935, kdy měl být Václav zabit. Kultu sv. Václava využívali za okupace i Němci a dávali kolaborantům vyznamenání svatováclavské orlice. Komunisté o sv. Václavu mluvili jako o zrádci českých zájmů a jeho svátek jako významný den zrušili v roce 1951. Zákonem č. 245/2000 Sb. bylo 28. září stanoveno Dnem české státnosti, státním svátkem, dnem pracovního klidu. Pravda je, že o sv. Václavovi nejsou žádné spolehlivé prameny, jen legendy, tak už dříve se objevily domněnky, že Boleslav a Václav byla tatáž osoba, protože jména Vaczslav a Boleslav znamenají totéž – více slavný. Saský kronikář Vidukind (†975) Václava vůbec nejmenuje, jen Boleslava a ne jako bratrovraha, ale jako hrdinu českých dějin. Kristiánova legenda, latinský spis o životě a umučení svatého Václava a jeho babičky sv. Ludmily má být z konce 10. století, ale je znám jen z pozdější doby. Josef Dobrovský a další vědci jej považují za podvrh z 12. nebo až ze 14. století. Např. Záviš Kalandra, historik a novinář popravený v procesu s Miladou Horákovou ve svém díle České pohanství (1947), Václava jako historickou osobu, rozhodně odmítl. Podle něj mohl být Václav ještě tak nějakým pohanským božstvem Čechů, kterého křesťanství využilo. Podle církevních legend bylo Václavovi jen 22 max. 28 let, ale podle antropologického výzkumu profesora Vlčka patří dodnes uctívaná údajně Václavova lebka muži nejméně 45letému. Václav je líčen jako těžko uvěřitelný ideál člověka a také jako státotvůrce, ale jednotný a silný stát zde nepochybně vytvořil Boleslav I., který měl Václava podle legend zabít, muž, kterému katolická církev připisuje nejhorší vlastnosti a dala mu přízvisko „Ukrutný“ … Je ale úplně jedno, jestli kníže Václav, první český světec, skutečně žil nebo ne. Sv. Václav je symbolem, uloženým do základů českého státu, táhne se jeho historií jako červená nit a přetrval víc než tisíc let. Ke sv. Václavu se obraceli mnozí naši předkové s modlitbou, prosbou o pomoc a s vírou, že pomůže ve zlých dobách a ta víra lidem pomáhala neklesat na mysli.
– 28. 9. 995 – tento den byli údajně v jejich sídle, v Libici, vyvražděni Slavníkovci. Z celého rodu přežili pouze Vojtěch a Soběslav, neboť v Libici zrovna nebyli. Kdo byl pachatelem nebo objednatelem nebo jaké byly motivy toho činu, je předmětem různých hypotéz. Někdy se uvádí, že pachateli byli Vršovci, ale důkazy pro to nejsou.
– 28. 9. 1895 zemřel ve věku 72 let Louis Pasteur, francouzský biolog, chemik a lékař, jeden z významných vědců 19. století. Vrchol jeho kariéry nastal v roce 1885, kdy poprvé provedl očkování proti vzteklině (po předchozích pokusech na psech a údajně i na sobě). V Paříži pak založil ústav, který nese jeho jméno.
– 29. 9. 2005 byl prohlášen národní kulturní památkou televizní vysílač na Ještědu, postavený v letech 1966-1973 podle projektu architekta Karla Hubáčka (1924-2011).
– 30. 9. 1975 začal unikátní přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě (pozdně gotický chrám z let 1517-1550). V roce 1972 byla rozebrána jeho věž, protože její zabezpečení při přesunu by bylo příliš náročné. Věž byla po přesunu lodi kostela k ní znovu postavena. Dráha přesunu byla oblouková, dlouhá 841,1 m, přesun byl zdárně ukončen 27. 10. 1975.
– 30. 9. 1985 zemřel 85letý Charles Francis Richter, americký fyzik, seismolog a vysokoškolský pedagog, tvůrce seismické stupnice zvané jeho jménem. Richter ji publikoval roku 1935 s přispěním kolegy Beno Gutenberga (Žid, který emigroval v roce 1933 z Německa). Stupnice je absolutním měřítkem intenzity zemětřesení. Inspirací byla Richterovi škála hvězdných velikostí používaná v astronomii pro popis jasnosti hvězd a jiných objektů na obloze. Zajímavost: Richter byl velkým příznivcem sci-fi literatury, zvláště StarTreku a byl také vyznavačem naturismu – nahoty (naturisti jsou v USA organizováni v uzavřených klubech).
(Informace k jednotlivým heslům jsou vybírány převážně z Wikipedie, porovnávány s údaji v řadě dalších pramenů a pak upraveny.)
-MK-
