Druhý pohled z 22.7.: O ústavních změnách v Německu

Skutečná ústava se neustále mění. To proto, že skutečná ústava vychází z toho, že ten, kdo drží reálnou moc, ten rozhoduje a nepodléhá žádným omezením. Jediným omezením je velikost jeho moci, respektive síla jeho nepřátel. To je skutečná ústava, podle které se řídí politici i ústavní soudci. A protože někdo posiluje, někdo oslabuje a na scénu průběžně vstupují noví hráči, je ústava neustále v pohybu.

Psané dokumenty jako např. Obnovené zřízení zemské z roku 1626 nebo Ústava ČR z roku 1992 jsou určené jen historikům. Momentální držitel moci vyhlašoval, jakým způsobem bude vládnout. Předpokládal, že ho ty principu udrží u moci. O pár let později možná zjistil, že si musí počínat jinak a skutečná ústava se změnila. Nebo se změnila proto, že se změnily mocenské poměry (např. se snížila role domácích průmyslníků a vzrostl význam nadnárodních korporací).

To, co na první pohled může působit jako protiústavní krok, je velmi často projev nové ústavy. A takové domněle protiústavní kroky přicházejí postupně. Tak třeba německý stát Porýní – Falc zavedl zákaz zaměstnávání příslušníků politické opozice. Prošlo to, a budou následovat další státy. Členové AfD zatím nesmí pracovat ve státní správě, ale je téměř jisté, že státní správy vyvine tlak i na soukromé firmy, aby se zbavili současných a bývalých členů AfD mezi zaměstnanci.

Je zajímavé, že se do mocenské situace nepromítají již viditelné změny posledních let. Mladí muži masově volí AfD. Strana se nejspíš těší tiché podpoře mezi průmyslovými kapitány. Na její podporu vystupuje americká vláda. A mnoho dalšího. Nicméně ke změně to nestačí. Jak by taková změna vypadala? Třeba tak, že klíčoví politici by ve svém nejbližším okolí slyšeli poznámky typu „Hele, to přece nemyslíte vážně.“ „Opravdu se nebojíš, že to skončí blbě.“ „Takhle se přece nemůže v demokratickém státu postupovat.“ To jsou ty nenápadné změny poměrů, které podrývají vůli k moci a které předcházejí velkým zlomovým okamžikům.

Takové poznámky slyšeli i komunističtí šéfové na  konci své éry. Ale současná elita se dokáže mnohem neprodyšněji izolovat, což zároveň snižuje šanci, že změny budou probíhat naprosto pokojně.