Proč ani ten nejdrastičtější zážitek nepřiměje sluníčkáře změnit názor?
Otázka týdne z 6. prosince
V Londýně byl podřezán mladý multikulturní aktivista. Jeho otec předvedl v reakci na synovu smrt povinné politicky korektní divadlo. Okázale vyjádřil, že věří v multikulturalismus, nadále podporuje volnou migraci a dovoz džihádistů je super. Připadá nám to odporné a zbabělé. Ale co se doopravdy děje v jeho mozku? Opravdu má vztek a bojí se ho vyjádřit?
To je otázka tím zajímavější, že se nejedná o první podobný případ. V roce 2016 se vysokému úředníkovi EU, doktoru Landenburgerovi, stalo, že afghánský migrant znásilnil a poté utopil jeho 19letou dceru. Reakce byla tehdy stejná – vyhlášení sbírky na podporu takových migrantů. A je tu bezpočet případů, kdy byla sluníčková aktivistka zmlácena a znásilněna, a její reakcí byla ještě silnější vášeň pro uprchlíky.
…bezpočet případů, kdy byla sluníčková aktivistka zmlácena a znásilněna, a její reakcí byla ještě silnější vášeň pro uprchlíky.
Čtenáři možná naskočí „stockholmský syndrom“. A někoho může napadnout, zda někdy nejde o bizarní sexuální zálibu. V jednotlivých případech to snad může hrát roli. Ale potřebujeme obecnější vysvětlení.
Lidský mozek funguje tak, že když má zpracovat a uložit nový zážitek, příslušná centra komunikují s centry emocí. Pokud by ten zážitek měl způsobit příliš těžký otřes, mozek jej upraví nebo dokonce vymaže. A nejhorší ze všech myslitelných zážitků je „rozbití světa“. Základní pravdy, kterým jsme věřili, najednou neplatí. Co jsme pokládali za nemožné, to se najednou děje. Co bylo nepřípustné, je najednou správné (a naopak). Jak má člověk v takovém světě žít? Mysl je dokonale zmatena a není divu, že mnozí páchají sebevraždy.
Před tím se nás mozek snaží pochopitelně uchránit. Vezměme třeba ženu, která se svým manželem žije už řadu let, miluje jej, a najednou objeví náznak, že by se mohlo jednat o brutálního vraha. Její mozek ty náznaky odmítne přijmout. Z dějin zase víme, že mnoho vězňů sibiřských koncentračních táborů milovalo Stalina. Horovali pro něj, když byli odvlékáni jiní. A když došlo i na ně, jejich mysl se usilovně držela staré verze světa. Musí to být ojedinělý omyl, tatíček Stalin je přece dokonalý.
Jenže jsou i extrémní zážitky, které dosavadní představu světa rozbijí tak nebo tak. Třeba ti ubozí migranti, kterým jste pomáhala a kteří potřebují tolik soucitu, ti do vás najednou kopou, mlátí vás do obličeje, křičí, že jste děvka, posmívají se vám a jeden po druhém vás znásilňují. Nebo umlátí vaše milované dítě k smrti.
Ležíte zmlácená a znásilněná? Jste mučednicí pro dobro lidstva. Bylo to strašlivé, ale nepodstoupila jste to nadarmo
Mysl prožívá otřes. Obraz světa je rozbit. Z toho jsou dvě cesty ven. Může se zrodit úplně nové přesvědčení. Zpravidla opačné než dosavadní. Z ateistů se stávají horliví křesťané a z multikulturalistů militantní odpůrci migrace. Nebo se mysl může vrátit ke starému obrazu světa a čerpat z něj úlevu. Ležíte zmlácená a znásilněná? Jste mučednicí pro dobro lidstva. Bylo to strašlivé, ale nepodstoupila jste to nadarmo. Nový lepší svět stojí za to. Nebo máte pocit, že smrt vašeho syna nebyla zbytečná.
Co rozhodně o tom, kterým směrem mozek zareaguje? Zpravidla společenské okolí. Někdo má kolem sebe lidi, kteří mu pomůžou „vrátit se“ a čerpat útěchu ze svých dosavadních ideálů. Otec podříznutého mládence bude ještě horlivější příznivcem soužití s muslimy. Kdyby měl v té kritické chvíli kolem sebe skeptické lidi nebo dokonce patrioty, z multikulti přesvědčení by nic nezbylo.
S určitou skupinou lidí to pohnulo, ale dokud bude v chodu ten gigantický propagandistický aparát, ani milion mrtvých nepřinese změnu myšlení.
To odpovídá i na otázku, proč obrovské atentáty se stovkami mrtvých nepohnuly s veřejným míněním. S určitou skupinou lidí to pohnulo, ale dokud bude v chodu ten gigantický propagandistický aparát, ani milion mrtvých nepřinese změnu myšlení.
OTÁZKA Z 29. LISTOPADU
UŽIVÍ SE ABSOLVENTI SOCIÁLNÍCH VĚD?
