Druhý pohled z 24.7.: Kde už jsme to viděli?

Posuzovat vývoj jakéhokoliv národního hospodářství je vždy obtížné. Ukazatelů je spousta. Některé naznačují růst, jiné pokles. Záleží, co si vyberete. To prožíváme i u nás, kde vláda mluví o hospodářském vzestupu a opozice o katastrofálním úpadku.

Ještě ve větší míře se to děje v Argentině, odkud širší česká veřejnost nemá jiné informace než emotivní projevy charismatického prezidenta Mileie. Prezident samozřejmě mluví o úspěchu, ale z ekonomických ukazatelů by se dal sestavit i opačný příběh.

Milei zkrotil inflaci. Ovšem po roce jeho vlády byly ceny přesně dvojnásobné, než když nastupoval. V zemi, kde miliony lidí měly už předtím problém jak zaplatit holé živobytí, je to katastrofa.

Milei propustil desetisíce státních úředníků. Tomu se dá tleskat. Jenže o místo přišla i spousta lékařů. Beztak přetížené státní nemocnice nestíhají ošetřovat pacienty a soukromá zařízení zvýšily ceny  téměř trojnásobně. Stejně razantně vzrostly i ceny zdravotního pojištění. 

Oficiální čísla hovoří o 7% nezaměstnanosti, jiné zdroje ovšem uvádí reálnou nezaměstnanost 30% (pokud jsou zahrnuti i lidé bez formálního zaměstnání i bez sociálních podpor, kteří přežívají díky příležitostným brigádám)

Zkrátka, každý v tom vidí, co chce.

Nicméně v pozadí jsou zřetelné změny, které podle všeho budou dlouhodobé.

V prvním roce Mileiho vlády zkrachovalo víc než 12 tisíc místních podniků a další bankrotují letos. Vznikají i nová pracovní místa. Ne už ovšem v argentinských podnicích, ale v pobočkách nadnárodních korporací zaměřených na těžbu surovin.

V prvním roce Mileiho vlády prochází dramatickým poklesem průmysl (- 12%) a rostou finanční instituce (+30%). Ty finanční instituce ovšem rostou poskytováním úvěrů – domácnosti i podniky v tíživé situaci si berou půjčky. Jediná část reálné ekonomiky, které se daří, je těžební průmysl.

Tak si říkám, kde už jsme viděli takovou reformu, při které se masově zavírají domácí výrobní podniky a expandují zahraniční banky.