Druhý pohled z 27.3.: O dynastiích

Pokaždé, když se odvoláváme na historii nebo používáme slova z učebnic dějepisu, je to ošidné. Na jedné straně předpokládáme, že současné události jsou stejného druhu jako nějaké události v minulosti a proto bude jejich průběh stejný. Ale na druhé straně si uvědomujeme, že je to vlastně jen přirovnání. To současné má s tím minulým některé společné rysy, ale ne všechny.

To je úvod k použití termínu „dynastie“, který jsem použil před pár dny o trumpovském vládnutí (resp. převzal z Curtise Yarvina) a na který dostávám dotazy. Samozřejmě tím nemyslím, že by v Americe měli dědičně vládnout Trumpovi synové, vnuci a pravnuci. Ostatně, když mluvíme o čínských komunistech jako o dynastii, také tím nemyslíme linii pokrevních potomků současného císaře.

Dynastií se v tomhle kontextu myslí předávání přesvědčení a vzorců chování. S tím, že zároveň proběhnou takové ekonomické změny, aby stabilitu toho nastupujícího podpořily. Evoluční biologové zpravidla hovoří o memech.

Škoda, že jen pár lidí slyšelo skvělý program biskupa Jednoty bratrské Evalda Ruckého, který ve svém semináři na Jungmannově národní akademii věnoval dost času otcovství a synovství nikoliv ve smyslu pokrevním, ale kontinuity. Mladší se učí od starších – předávají si pohled, zvyklosti atd.  Znám to zatím jen z té synovské strany, momentálně mám příležitost učit se od profesora Krejčího a je to skvělé.

Takže když Curtis Yarvin vyčítá trumpovským revolucionářům, že nemají instinkt  zakladatelů dynastií, má na mysli trvalou změnu poměrů. Vytvoření stabilního režimu. I když je otázka, co v naší době znamená stabilní. Komunistická vláda v Rusku vydržela 70 let. Liberální impérium 40 let.

Když si uvědomíme, jak se prodlužuje lidský život, je to vlastně, jako by se někdo narodil za Přemyslovců, přežil Jagellonce a umřel za Habsburků.