Druhý pohled z 31.3.: Princip retro

Úzké propojení vědy, služeb a průmyslové výroby, jak s tím počítá Valenčíkova koncepce produktivních služeb, to už tu bylo. Mnozí ještě vzpomínají na dobu, kdy vědci jezdili do fabrik a ptali se inženýrů, co potřebují vyvíjet. Můžeme to mít spojené s husákovským obdobím, ale bylo tomu tak i celé generace před tím. Vlastně od průmyslové revoluce.

A pokračovalo i po Husákovi. Státní rozpočet dosud podporuje řadu projektů, které společně realizují podnik a nějaké vědecké pracoviště. Nicméně pro univerzity ani vědecké ústavy už to dávno není ta hlavní a prioritní záležitost. Podle koncepce produktivních služeb by se to zase mělo vrátit.

Někdo může brblat, že se něco zbytečně ruší a po čase zase obnovuje. Ale ono je to vlastně normální. Je tomu tak po celé moderní dějiny.  Nějaké zařízení, uspořádání či moudrost jsou opouštěny, protože to vypadá jako překonané, ale o generaci později, v jiné situaci a jiném kontextu, se to může znovu hodit. Neobnovuje se ale ta stará věc. Vytváří se něco nového, co využívá staré zkušenosti a staré principy.

Ono by to nevadilo, kdyby s tím nebyla spojována vlna hysterické rétoriky, že to opouštěné je utlačovatelské, sexistické, komunistické, symbol diktatury apod. Běžná modernizace se mění v záležitost morálky, resp. moralizování. Konec konců, všichni vidíme, jakou bláznivou podobu dostal banální technologický posun od benzínových aut k elektrickým autům. Nebo posun výchovných vzorců od fackování dětí k nefackování dětí.

Bylo by dobré naučit se k tomu přistupovat věcně. Teď nám to nebo ono připadá překonané, ale tím není řečeno, že to za čas nebudeme vidět úplně jinak. Je užitečné zachovávat dokumentace, postupy, záznamy znalostí, ale i třeba „měkké“ znalosti typu, co tehdy lidi štvalo. Nikdo neví, kdy se to může hodit. I to patří ke zdravému pokroku.