Druhý pohled z 22.4.: Dvě podoby moci

Moc má dvě podoby či složky:

• Trestat ty, kdo dělají věci, které nechcete.
• Odměňovat ty, kdo dělají věci, které chcete. Velmi často to vede k tomu, že si to přerovnají v hlavě a to, co původně dělali jenom kvůli odměně, začnou chtít sami.

Tak funguje moc i třeba v každém manželství a každé kamarádské partě, ale funguje tak i politická moc. Z toho také vyplývá, že skutečným držitelem politické moci nemusí být přímo vlády a soudy, ale úplně jiné instituce. Třeba Česká televize, která se na někoho zaměří a způsobí, že je vyhozen z práce (konkrétní případ jednoho z našich učitelů). Vláda takovou moc fakticky nemá, respektive bylo by pro ni velmi obtížné ji používat. Česká televize tu moc má.

Nebo různé politické neziskovky, které kolem vás dokážou vytvořit takovou atmosféru strachu, že jen málokdo se odváží veřejně přiznat ke kontaktům s vámi a žádné noviny se vás neodváží dát na stránku. Ani policie nemá takovou moc.

To je důležité pro porozumění, že formální moc představuje jen malou část politické moci a že třeba redaktoři České televize mají v rámci vládní koalice větší moc než všichni členové ODS.

Jenže z toho taky vyplývá, že tuhle nedefinovanou ale důležitou politickou moc má i opozice. Andrej Babiš může být premiérem a přesto bude pro některé lidi zničující s ním spolupracovat.  I dnes jsou pracoviště, kde nemůžete vytáhnout ukrajinskou vlaječku bez toho, že byste se znemožnil a musel si hledat jiné místo.

Rozdíl není jen v tom, že provládní struktury mají více prostředků. Rozdíl je v tom, že při uplatňování moci jednají mnohem racionálněji než opozice. Například dokážou rozlišovat, co vymáhat a co ne. Odpor proti válce je mezi příznivci pětikoalice trestán, ale není trestán odlišný názor na covid či počet pohlaví (a v posledních dvou letech přestal být trestán i odlišný pohled na muslimskou migraci). Tak jednají politická hnutí. Náboženské hnutí oproti tomu nemůže připustit, že některá kacířství jsou vlastně přijatelná.