Druhý pohled z 4.7.: Zdrženlivost jako znak vůdcovství

„Skutečné politické vůdcovství často spočívá v tom, že je hlasem zdrženlivosti a opatrnosti, když je snadnější jít s davem,“ napsal můj oblíbený antitrumpovec Matthew Yglesias.

Perfektně řečeno. V politickém životě můžeme narazit na v zásadě dva typy osobností. Jedni surfují na vlnách momentálně převládajících názorů (nemusí to být názor celé společnosti, stačí přesvědčení uvnitř nějaké bubliny). Každé dva roky vám říkají něco jiného, ale pořád z nich máte skvělý pocit, protože pokaždé říkají to, co zrovna chcete slyšet. Konkrétní názory si po pár letech pamatuje málokdo, pocit sounáležitostí zůstává.

Když jsou tihle lidé úspěšní, tak na účasti v politické opozici vydělají. Ale z principu nemohou přinést hlubší změnu. Jak k tomu nedávno podotkl Petr Robejšek: „Co se změní tím, že se nějaký vtipný komentátor veřejného života stane poslancem?“

Tihle lidé nemohu mírnit dav, protože by je to stálo body. Nedokážou vyzvat své stoupence ke zdrženlivosti. Nemohou prohlásit „tohle už není vlastenecké.“

A pak jsou ti, kdo opravdu mají nějakou vizi. Ta vize se třeba může vyvíjet, ale pořád je to jejich vize. Jejich popularita jde nahoru a dolů, protože chvílemi s nimi dav souhlasí a chvílemi je to opačně. To hlavní ale je, že pro svou vizi dokážou získávat lidi, kteří to původně viděli úplně jinak.

To jsou ti Trumpové, Vancové a Orbánové.

Logická otázka pro každou opozici: Jsme prostředí, které poskytuje prostor pro růst takových osobností?

Jestli ne, tak se s takovou opozicí nevzrušujte.